Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 70/2024

30 Cdo 70/2024-284

USNESENÍ

SBS DŘEVOSTAVBY, s.r.o.

České republice - Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. -265, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. -57, zamítl žalobu na zaplacení částky 154 245 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím ve výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 750 Kč s příslušenstvím, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu „celého“ výroku I o věci samé dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

5. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobkyně směřující proti výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž byl k jejímu odvolání změněn žalobu zcela zamítající výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že nově byla žalobkyni přiznána na zadostiučinění částka 15 750 Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné.

6. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. ).

7. Pokud žalobkyně podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části, jímž dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobkyni příznivě, pak jí podané dovolání není subjektivně přípustné.

8. Přípustnost dovolání nezakládá ve smyslu námitka, že odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) nehodnotil posuzované řízení jako extrémně dlouhé. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“], srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. . Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. ). Ani žalobkyní zdůrazňovaná okolnost, že podle jejího názoru mohlo být dané řízení skončeno za poloviční dobu k takovému závěru, že šlo o řízení extrémně dlouhé, nevede. Současně nelze pominout, že k úvaze o extrémní délce řízení může soud přistoupit teprve tehdy, svědčí-li pro ni individuální okolnosti daného případu. Takové okolnosti však v projednávané věci odvolací soud neshledal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. ). Soudní praxe navíc považuje délku řízení za extrémní až tehdy, překračuje-li „násobně“ (míněno ovšem několikanásobně) obvyklou délku srovnatelného řízení (viz čl. VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).

9. V napadeném rozsudku byla vyřešena výše nastíněná otázka tvrzené extrémní délky řízení navíc zcela v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. , přijatému v nyní projednávané věci (dále jen „kasační rozsudek dovolacího soudu“), viz jeho odstavec 18, a též proto dovoláním zpochybňované závěry odvolacího soudu s tam naznačeným řešením zcela konvenují.

10. Bylo-li rovněž namítáno, že jednotlivá kritéria uvedená v OdpŠk nebyla zohledněna v jejich vzájemné souvislosti tak, jak se měla podílet na vzniku nepřiměřené délky řízení, pak ani v uvedeném rozsahu není dovolání podle přípustné.

11. Dovolatelkou akcentovaná skutečnost, že soud v posuzovaném řízení „způsobil průtahy v délce 1727 dnů“ /viz bod IV dovolání/, z čehož návazně dovozuje na přípustnost podaného dovolání, ze skutkových zjištění soudů v nejmenším neplyne. Odvolací soud naopak (a to zcela v souladu se závěrem kasačního rozsudku dovolacího soudu) výslovně zdůraznil, že „v posuzovaném řízení doba nedůvodné nečinnosti soudu trvala celkově 2 roky a 11 měsíců“. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobkyně konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a již proto takto uplatněná námitka přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze ( ), srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. .

12. Pro úplnost lze k uvedené otázce připomenout, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. ), jak se toho naopak v podaném dovolání dožaduje žalobkyně. Přípustnost dovolání tak nemůže založit otázka, zda bylo v dané věci proporcionální snížení zadostiučinění o 30 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci a 10 % z titulu jednání poškozeného, neboť dovolací soud v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až teprve tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevněnepřiměřená, což ovšem není případ právě projednávané věci, jestliže se nečinnost soudu v posuzovaném řízení, byť jen v určitém rozsahu, současně promítá do vlastního závěru o nepřiměřenosti délky řízení a je tak (opět jen zčásti) zahrnuta již v základní částce zadostiučinění.

13. Výtka dovolatelky, že základní částka měla být stanovena při horní hranici Stanoviskem doporučeného rozpětí rovněž není opodstatněná. Ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, platí, že částka 15 000 Kč je částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. ) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. ). Dokonce ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Uvedený závěr musí tím více platit i v projednávané věci, kde se podaným dovoláním nepodařilo žalobkyni zpochybnit úvahu nižších soudů o tom, že posuzované řízení nebylo co do své délky extrémní. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rovněž neplyne, že by každé (občanskoprávní) řízení mělo trvat nejvýše dva roky, popř. že by u řízení přesahujícího uvedenou dobu nemělo být přihlíženo k zákonem předjímanému kritériu složitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2 2022, sp. zn. ), popř. ke kritériím dalším. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, nežli částky 15 000 Kč, nepředstavuje (samo o sobě) jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí dovolání ve smyslu ve vztahu k předestřené otázce nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. ).

14. A konečně dovolatelce nelze přisvědčit ani v úvaze, že se odvolací soud vzepřel ustálené judikatuře v hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Odvolací soud se při své úvaze o limitaci horní hranice odškodnění za nepřiměřenou délku řízení neodchýlil např. od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že „zadostiučinění poskytované podle v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v až d) OdpŠk.“ Jinými slovy lze shrnout, že obecně při poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtažného řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. V dané věci (kde nešlo o řízení extrémně dlouhé) byla v posuzovaném řízení pro žalobkyni, coby právnickou osobu, v sázce na jistině částka 5 181 Kč, kterou lze bezpochyby označit za zcela bagatelní, a to i když se přihlédne k případnému jejímu příslušenství, včetně nákladů řízení. Za toho stavu se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, zvláště jestliže změnou rozsudku soudu prvního stupně přiznal žalobkyni plnění, jež ve spojení s tím, co již žalovaná dobrovolně poskytla při předběžném projednání nároku, činí v souhrnu 31 500 Kč. Šlo o částku, jež značně přesahuje to, co bylo předmětem původního posuzovaného řízení, čímž dal odvolací soud jednoznačně najevo, že pro délku řízení i jím zjištěné závažné poruchy v činnosti rozhodujícího soudu v rámci posuzovaného řízení je možno žalobkyni (výjimečně) přiznat víc, než co by odpovídalo hodnotě původního řízení. Vyslovoval-li se potom odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí k předmětu činnosti žalobkyně, pak tento jeho dílčí závěr je třeba číst v souvislosti s podrobně odůvodněným závěrem soudu prvního stupně obsaženým v odstavci 21 jeho rozsudku, kterýžto závěr odvolací soud jako správný bezezbytku převzal (odstavec 10 rozsudku odvolacího soudu) a jen dále rozvinul. Tedy ani ve vztahu k této otázce nebylo možno učinit závěr o přípustnosti dovolání ( ).

15. Je-li nakonec vytýkáno soudům nižších stupňů, že svým rozhodnutím nevyčerpaly celý předmět řízení, pak je třeba doplnit, že k vadám řízení Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání již jinak (podle ) přípustné, což ovšem není případ právě projednávané věci (viz ), navíc procesní úprava neumožňuje dovoláním napadnout neexistující (či chybějící) výrok, k tomu srov. za mnohé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ).

16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 1. 2024

JUDr. David Vláčil

předseda senátu