Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3299/2019

26 Cdo 3299/2019-168

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO XY, b) J. H., bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Gondou, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobevská 876/2, proti žalovaným 1) I. J., narozené XY, 2) J. Š., narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 619/46, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019, č. j. -150, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou podanou dne 18. 12. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali odstranění nástavby postavené na terase v 8. nadzemním podlaží budovy č. p. XY, stojící na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v XY, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, v k. ú. XY, část obce XY, obec XY (dále jen „budova“, případně „předmětná budova“). Tato nástavba spočívá ve zřízení dvou nových místností, které navazují na severní a jižní straně na původní vstupy z bytové jednotky č. XY na terasu a jsou k ní přičleněny (dále jen „nástavba“). O odstranění nástavby žádali s odůvodněním, že žalobce a) je právnickou osobou, která zajišťuje správu domu č. p. XY a jeho společných prostor v ulici XY, žalobce b) je vlastníkem bytové jednotky č. XY a žalovaní spoluvlastníky bytové jednotky č. XY, nacházejících se v předmětné budově. Žalovaní umístili na terase v 8. nadzemním podlaží v sekci D budovy shora specifikovanou nástavbu neoprávněně, neboť ji zřídili bez stavebního povolení, bez souhlasu většiny vlastníků bytových jednotek v předmětné budově a bez uzavření smlouvy o výstavbě. Nástavbou zasáhli do společných částí budovy, zejména střešního pláště.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2019, č. j. -103, rozhodl o povinnosti žalovaných do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na vlastní náklady nástavbu odstranit (výrok I.) a o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. -150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaní jsou povinni odstranit nástavbu do 3 měsíců od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 27 869 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, stavební úpravy provedené žalovanými vyhodnotil jako nástavbu, jíž se změnila dosavadní bytová jednotka a která tak ve smyslu , (dále jen „o. z.“), vyžaduje uzavření smlouvy o výstavbě, k čemuž nedošlo. Poukázal i na to, že ke stavebním úpravám nebyl dán souhlas ostatních spoluvlastníků budovy. K odstranění tohoto protiprávního stavu je proto věcně legitimován žalobce a) ve smyslu o. z. a žalobce b) ve smyslu o. z. Dále uvedl, že „vzhledem k argumentaci žalovaných za souhlasu žalobců podle ust. změnil jen, s ohledem na možné řízení před správním orgánem, lhůtu k plnění, kterou prodloužil na 3 měsíce“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, ve kterém napadali část výroku odvolacího soudu o stanovení pariční lhůty s tím, že stanovení této lhůty nebylo podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr soudu, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je přiměřená pariční lhůta v trvání tří měsíců. Odvolací soud se dle nich nezabýval ani stavebně technickou stránkou věci, tj. stanovením doby minimálně nezbytné k uskutečnění vlastního procesu odstranění stavby. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání žalovaných projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “).

Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky zastoupení advokátem ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva (stanovení přiměřené délky pariční lhůty), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, z důvodu uvedeného v dovolání.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě (a v případě vyklizení bytu v patnáctidenní lhůtě), umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. Ustanovení je tedy právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. ).

Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že je takový postup namístě. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , či rozhodnutí již shora uvedená) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu věty za středníkem odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srovnej Lavický, Petr. (Pariční lhůta). In: Lavický, P. a kol. ( až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, 1116 s. ISBN 978-80-7478-986-1. str. 783, marg. č. 7.].

V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě delší než třídenní k odstranění stavby pouze uvedl, že „vzhledem k argumentaci žalovaných pak odvolací soud za souhlasu žalobců podle ust. změnil jen, s ohledem na možné řízení před správním orgánem, lhůtu k plnění, kterou prodloužil na 3 měsíce“. Takovou úvahu odvolacího soudu, postavenou pouze na obecném odkazu na „možné stavební řízení“ a blíže nespecifikované „argumenty žalovaných“, však považuje dovolací soud za zjevně nedostatečnou.

Odvolací soud při úvaze o delší pariční lhůtě dostatečně nezkoumal konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující povahu projednávané věci ani se nezabýval tím, zda poskytnutím dané lhůty nezaloží nerovnováhu mezi zájmy účastníků. Nezjistil tak všechny rozhodné skutečnosti, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci je takový postup namístě. Jelikož v konečném důsledku odvolací soud svůj závěr o stanovení delší pariční lhůty ani dostatečně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se stanovení délky pariční lhůty, je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( ), a spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci ve smyslu Proto nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně stanovení lhůty k odstranění nástavby, a v souvisejícím výroku o nákladech odvolacího řízení zrušit ( ) a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 1. 2020

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu