Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 201/2021-38
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení Ph.D.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 50 647,39 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 236 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 37 268,86 Kč, úroku v částce 10 684,84 Kč a dále úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 32 301,50 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 5 310,58 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucího z částky 5 635,53 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucího z částky 8 429,97 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 18 236 Kč od 19. 12. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 236 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 37 268,86 Kč, úroku v částce 10 684,84 Kč a dále úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 32 301,50 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 5 310,58 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucího z částky 5 635,53 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucího z částky 8 429,97 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 18 236 Kč od 19. 12. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 55 504,86 Kč spolu s úrokem v částce 10 684,84 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 32 301,50 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 5 310,58 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně jdoucím z částky 23 871,53 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím z částky 8 429,97 Kč od 19. 12. 2020 s odůvodněním, žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, IČO, jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 776 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 21 542 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 4 472 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 9 700 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 7 370 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 13. 3. 2020. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na tuto poskytnutou zápůjčkou uhradil celkem částku 3 198,98 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 28. 1. 2019. Dále žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že vedle právě uvedené smlouvy společnost právnická osoba, IČO, jako právní předchůdkyně žalobkyně, se žalovaným uzavřela dále dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě které poskytla tato společnost žalovanému zápůjčku ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal společnosti právnická osoba zaplatit v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 623 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 17 333 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyně žalobkyně zaplatit vedle vrácení půjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 3 577 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 5 340 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 8 416 Kč. Splatnost poslední splátky byla přitom stanovena na den 26. 11. 2018. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na tuto poskytnutou zápůjčku uhradil celkem částku 23 565,02 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 28. 1. 2019. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení obou těchto pohledávek, které jí byly společností právnická osoba postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností ke dni 5. 1. 2021, kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum, smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní ze dne datum a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti právnická osoba žalovanému ze dne 18. 12. 2020 spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým jí tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 11. 5. 2021 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost právnická osoba mezi sebou ve dvou případech uzavřeli smlouvy, na základě kterých tato společnost poskytla žalovanému zápůjčky ve výši 25 000 Kč, respektive ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 60 splátkách po 776 Kč, respektive v 60 týdenních splátkách po 623 Kč u druhé ze sjednaných zápůjček. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutou zápůjčku dle smlouvy číslo uhradil pouze částku 3 198,98 Kč a na zápůjčku poskytnutou mu dle smlouvy číslo pak částku 23 565,02 Kč Tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byly postoupeny žalobkyni.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný ve dvou případech uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěryschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěryschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěryschopnosti žalovanému ani na výzvu soudu ve svých podáních neuvedla žádná konkrétní fakta (kromě toho že žalovaný při uzavření smlouvy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve anonymizována dvě slova a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a nemá úvěr s kreditní karty ani zápůjčku jiné společnosti), ze kterých právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování zápůjček vycházela (konkrétní výše příjmů žalovaného a jeho konkrétní výdaje), a to ani u jednoho z obou úvěrových případů, pouze zopakovala své obecné tvrzení, že právní předchůdkyně úvěryschopnost žalovaného posoudila řádně a správně. Žalobkyně proto o majetkové situaci žalovaného a jejím posouzení netvrdila ničeho a tím méně to pak i prokazovala. Její tvrzení, že úvěryschopnost žalovanému byla řádně přezkoumána, není tudíž ničím podloženo. Za té situace proto žalobkyně neprokázala a vlastně ani netvrdila (tvrzení o tom, že byla řádně přezkoumána úvěruschopnost dlužníka totiž není vůbec skutkovým tvrzením, ale sdělením právního závěru, k němuž je zde však povolán soud – poskytovatel úvěru totiž nemá tvrdit, že byla řádně přezkoumávána úvěruschopnost, ale že dlužník byl skutečně způsobilý úvěr splácet – a k tomu je tedy nutno i uvést fakta, o něž se tento závěr opírá), že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěryschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli zápůjčce, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěryschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.
11. Bylo řečeno, že obě smlouvy uzavřené se žalovaným jako platné neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě těchto smluv je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z obou neplatných smluv obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy číslo poskytnuta částka 25 000 Kč a na základě smlouvy číslo poskytnuta částka 20 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení těchto ponížených částek o to, co žalovaný z titulu obou těchto neplatně uzavřených smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátil, tj. celkem 26 764 Kč (3 198,98 Kč + 23 565,02 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž je lhostejno, na kterou z obou uvedených smluv právní předchůdkyně žalobkyně toto plnění žalovaného případně započítala, neboť byla-li již zcela uhrazena pohledávka vzniklá jako bezdůvodné obohacení na základě poskytnuté zápůjčky podle smlouvy číslo tj. zanikla-li tato pohledávka zcela jejím uhrazením, pak další plnění ze strany žalovaného musela již nutně směřovat na jiný existující dluh žalovaného vůči společnosti právnická osoba, tedy na dluh vzniklý bezdůvodným obohacením na základě smlouvy číslo. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti právnická osoba na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována. Pro úplnost na tomto místě soud také dodává a zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí o uložení plnění ve splátkách se ani v nejmenším neopírá o ustanovení § 160 o.s.ř., ale toliko o ustanovení již zmiňovaného § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je normou lex posterior specialis k ustanovení § 160 o.s.ř., respektive je k ustanovení § 160 o.s.ř. normou sui generis, naprosto nezávislou a stojící vedle ní, která se však bude na tyto případy přednostně aplikovat. Ustanovení § 87 odst. 3 věta první zákona o spotřebitelském úvěru přitom říká (k tomu vizte citaci výše), že je-li smlouva uzavřená s dlužníkem neplatná, má dlužník povinnost plnění z této neplatné smlouvy poskytovateli úvěru vrátit v době přiměřené jeho schopnostem. Jestliže však soud však v řízení nebyl schopen zjistit nic bližšího o žalovaném, pak samozřejmě ani nemůže vytvořit jakýkoliv závěr o tom, zdali již bylo či nebylo v možnostech žalovaného tyto peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátit, a proto ve svém rozhodnutí nutně musí stanovit pariční lhůtu novou.
12. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.
13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.