Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 6/2022-43
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 21 044,80 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 730,01 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 13 641,84 Kč, dále o zaplacení úroku v částce 14 633,19 Kč, úrok z prodlení v částce 1 590,69 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucího z částky 7 508,84 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, jakož i žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 7 730,01 Kč od 20. 7. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 730,01 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 13 641,84 Kč, dále o zaplacení úroku v částce 14 633,19 Kč, úrok z prodlení v částce 1 590,69 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucího z částky 7 508,84 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, jakož i žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 7 730,01 Kč od 20. 7. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 21 044,80 Kč, dále zaplacení úroku v částce 14 633,19 Kč a úroku z prodlení v částce 1 590,69 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 7 508,84 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, smlouvu o úvěru číslo kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost právnická osoba žalovanému částku 23 000 Kč, kterou žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy v místě svého bydliště, což stvrdil podpisem pod smlouvou. Dále žalobkyně v podaném návrhu uvedla, že žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 42 756 Kč, a to jednak půjčku ve výši 23 000 Kč a dále částku 19 756 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku, a to ve 14 pravidelných týdenních splátkách po 3 054 Kč pod ztrátou výhody splátek. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný ke dni podání žaloby zaplatil pouze částku 15 269,99 Kč, která odpovídá čtyřem řádně uhrazeným splátkám. Žalobkyně se pak podanou žalobou domáhá zaplacení nároků vůči žalovanému vzniklých z této smlouvy, které sestávají z nesplacené jistiny v částce 15 238,85 Kč, dále nesplaceného smluvního úroku v částce 968,19 Kč, nezaplaceného poplatku za poskytnutí úvěru v částce 7 244,05 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru v částce 1 373,80 Kč, nesplaceného inkasního poplatku v částce 2 661,09 Kč, dále úroku v částce 2 386,03 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 327 Kč, úroku z prodlení v částce 1 590,69 Kč a smluvní pokuty v částce 5 806 Kč, přičemž tato pohledávka jí byla původní věřitelkou postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni, přičemž tato změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původní věřitelky ze dne 5. 8. 2021. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní před podání žaloby vyzván upomínkou ze dne 18. 10. 2021.
2. Žalovaný proti podané žalobě namítl, že smlouvu uzavřel na základě dohody se snachou jméno příjmení, datum narození, která se zavázala, že vše bude hradit, kdy žalovaný peníze z poskytnutého úvěru nijak nevyužil pro svou potřebu, ale všechny peníze, které na základě smlouvy o úvěru obdržel, jí předal.
3. K jednání nařízenému ve věci na den 21. 9. 2022 se žalobkyně ani její zástupce nedostavili, přičemž svou nepřítomnost u jednání předem písemně omluvili. Soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, dopisu společnosti právnická osoba žalovanému ze dne 5. 8. 2021 - oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní dne datum, přílohy číslo 1 k této smlouvě o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek, dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 18. 10. 2021 - výzvy před podáním žaloby, jakož i z tvrzení učiněných v průběhu soudního jednání samotným žalovaným soud za prokázáno, že žalovaný svým vlastním jednáním za přítomnosti zástupkyně společnosti právnická osoba dne datum uzavřel se společností právnická osoba smlouvu, na základě které mu poskytla částku 23 000 Kč jako úvěr. Soud při tomto svém závěru vychází z toho, že žalovaný tuto smlouvu, jakož i další listin y předcházející uzavření smlouvy vlastnoručně podepsal (smlouvu a žádost o úvěr), kdy u soudního jednání potvrdil, že skutečně tyto listin y podepsal. Dále uvedl, že byl přítomen celému průběhu jednání a rovněž poskytl listin y požadované ze strany společnosti právnická osoba pro to, aby mu úvěr mohl být poskytnut, kterými dokladoval své příjmy (tj. oznámení České správy sociálního zabezpečení o výši důchodu a dále ústřižky poštovních poukázek o výplatě důchodu v této výši a o výplatě příspěvku na bydlení od Úřadu práce České republiky). Soud proto uzavírá, že zde na podkladě těchto skutečností nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný zde projevil svou nepochybnou a vážně míněnou vůli smlouvu uzavřít, přičemž jeho pohnutka vedoucí ho k tomu (pomoc své snaše jméno příjmení), tedy případná forma mentální rezervace, nemá na platnost takto projevené vůle žádný vliv. Žalovaný ve svém vyjádření také potvrdil, že peněžní prostředky od společnosti právnická osoba skutečně obdržel, neboť potvrdil, že po podpisu smlouvy obchodní zástupkyní této společnosti tyto byly před něj položeny v hotovosti na stůl. Toto jednání ze strany zástupkyně společnosti právnická osoba soud proto také považuje za právní jednání společnosti právnická osoba směřované vůči žalovanému a tedy plněním na uzavřenou smlouvu, kdy oběma stranám, které se tohoto aktu účastnily, muselo být zřejmé, z jakého důvodu se tak činí a k jakému účelu jsou tyto peníze určeny. Jestliže žalovaný tyto peníze poté přenechal své snaše (žalovaný se brání tím, že se těchto peněz ani nedotkl a ze stolu je vzala jeho snacha), pak soud ovšem tato dvě jednání odděluje. Tedy se jednalo o následný akt, kdy dále žalovaný přenechal tyto peníze své snaše jméno příjmení. To, že zástupkyně společnosti právnická osoba položila peníze před žalovaného na stůl po podpisu smlouvy, v kontextu veškerého dalšího jednání žádnou z účastněných stran nemohlo ponechat na pochybách, proč a pro koho k přenechání těchto peněz dochází. Prosté položení na stůl soud považuje za dostatečné, bez toho, aniž by je například žalovanému dala přímo do rukou, neboť má za to, že se jedná o zcela běžnou praxi (srov. například výdej hotovosti na přepážce banky, na poště, ale i na pokladně v obchodě, kde málokdy je možno setkat s tím, že by se peníze předávaly přímo„ z ruky do ruky“, což je i jistým druhem společenské nebo obchodní etikety).
5. Soud proto na základě právě uvedeného předně dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “) uzavřeli smlouvu o úvěru, když společnost právnická osoba se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, a případná další plnění. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V daném případě žalobkyně na výzvu soudu k posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr uvedla, že tato schopnost byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, jakož i další údaje, dále pak požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje, zaměstnání a na základě této žádosti byla s odbornou péčí posuzována schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmu a výši úvěru, původní věřitelka vyhodnotila žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru v takové výši, jaká mu byla poskytnuta, tedy 23 000 Kč. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 5 921 Kč a v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 3 054 Kč. Žalovanému tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, a dle jeho tvrzených údajů, měsíčně zůstat asi 2 867 Kč, kterými mohl volně disponovat. Za té situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet spotřebitelský úvěr.
10. Žalobkyně tak ani na výzvu soudu ve svém doplňujícím vyjádřením neuvedla žádné skutečnosti, k jejichž doplnění byla vyzvána, neboť byla vyzvána k tomu, aby uvedla údaje nutné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy uvedla, jaké konkrétní příjmy měl žalovaný, co bylo jejich pramenem a jaké konkrétní výdaje žalovaný měl a v čem tyto výdaje spočívaly. Žalobkyně tak pouze tvrdila výsledek svého posouzení, ale nikoliv to, co měla tvrdit primárně a co jediné je možné přezkoumat (koneckonců právě to jí ukládá právě zákon ve výše citovaných ustanoveních), tedy jaká byla výše příjmů a jaká byla výše výdajů žalovaného. Tyto skutečnosti žalobkyně tedy netvrdila vůbec. Tedy netvrdila, jak k tvrzenému výsledku dospěla, který je tak i v rovině tvrzení naprosto nepřezkoumatelný (čtenář z jejího vyjádření ze dne 22. 3. 2022 v žádném případě nemůže rozpoznat, zdali opravdu žalovanému mohla měsíčně zůstat částka 2 867 Kč, neboť k tomuto výsledku neposkytla tvrzení o příjmu žalovaného a zejména tvrzení o jeho výdajích (žalovaný pak uvedl, že na výdaje během kontraktace dotazován nebyl vůbec, v době uzavření smlouvy platil již další 4 nebo 5 půjček, a po odečtení výdajů nutných na chod domácnosti jim s manželkou, která nemá a neměla ani v té době žádný příjem, nezůstala žádná disponibilní částka, ze které by úvěr mohli splácet - slovy žalovaného neušetřili nic).
11. Za té situace proto žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018 , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.
12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí z tohoto důvodu (nikoli tedy z důvodu tvrzeného žalovaným), k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč, pak žalovaný je podle shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru právě tuto částku povinen vrátit poníženou o to, co již žalovaný žalobkyni, respektive její právní předchůdkyni, tj. společnosti právnická osoba zaplatil (vrátil), tedy o částku 15 269,99 Kč. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, který o svých poměrech uvedl, že současné době je jeho příjem tvořen starobním důchodem ve výši 14 817 Kč a sociálním příspěvkem ve výši 6 280 Kč, jeho manželka je zcela bez příjmu, bydlí ve stejném bytě jako v době uzavření smlouvy, ale ten už má jiného majitele, a to od 1. 4. 2020, za nájem platí částku 9 000 Kč měsíčně a na službách částku 4 015 Kč. Celkový příjem žalovaného v současnosti (tedy potažmo celé domácnosti) činí 21 102 Kč a jeho výdaje 13 015 Kč a k volné spotřebě mu tedy zůstává částka 8 087 Kč, z níž žalovaný dále platí stravu, ošacení a jiné nutné výdaje. Uvedl, že mu měsíčně nezůstává nic. Soud proto ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 in Fine zákona o spotřebitelském úvěru uložil žalovanému zaplatit žalobkyni dluh ve splátkách po 300 Kč, byť žalovaný namítá, že ani tato částka není v jeho momentálních finančních schopnostech, ovšem odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku , kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. , kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.
13. Soud proto žalobě vyhověl pouze v rozsahu na vrácení bezdůvodného obohacení a další žalobou uplatněné nároky zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.
14. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaný, který ve sporu zaznamenal úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně a kterému by tak příslušelo podle uvedeného ustanovení právo na poměrnou část jeho nákladů, žádné nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.