Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 181/2022
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 2 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč od 3. 9. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč od 3. 9. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručený zdejšímu soudu dne 1. 4. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku ve výši 2 000 Kč. Návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba dne datum smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč, které zaslal na žalovaným ve smlouvě uvedený účet. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na webových stránkách původního věřitele, resp. formou textové zprávy SMS. Odesláním žádosti o půjčku žalovaný potvrdil, že se seznámil se smluvními podmínkami, jejími přílohami i s informacemi v nich uvedenými, jež tvoří nedílnou součást těchto podmínek a byly k dispozici na webových stránkách, a dále že s nimi v plném rozsahu souhlasí. Žalovaný zde uvedla údaje o svém rodném čísle, dokladech totožnosti, bankovním účtu. Žalovaný se dále zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí půjčky do 2. 9. 2015. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když poskytnutou zápůjčku nevrátil řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum se pak žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky. Žalobkyně požaduje toliko vrácení části nesplacené jistiny půjčky, poplatek za poskytnutí půjčky v tomto řízení nenárokuje. Žalovaný i přes předžalobní výzvu na celkový dluh ve výši 2 000 Kč dosud ničeho neuhradil.
2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz ze dne datum, který se nepodařilo doručit žalovanému, usnesením ze dne datum byl proto zrušen. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V daném případě žalobce již v podané žalobě projevil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pokud jde o žalovaného, tento se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalovaný obdržel dne datum na účet č. bankovní účet, jehož byl majitelem částku ve výši 2 000 Kč (listina č.l. 14 a potvrzení o provedené platbě CEPR). Žádný dokument, který by bylo možné považovat za smlouvu, však předložen nebyl. V listině nazvané loan agreement, na které však nejsou připojeny žádné podpisy, a to ani elektronické, je uveden datum splatnosti do 2. 9. 2015, poplatek za poskytnutí úvěru 600 Kč, úrok 405,56% Kč a RPSN 3 370,13% ročně, jednorázová výše splátky je uvedena 2 600Kč. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že nebyla vrácena žádná částka. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku smlouvou ze datum na žalobkyni, dopisem ze dne 19. 1. 2018 byl žalovaný vyzván k zaplacení a bylo mu oznámeno, že došlo ke změně v osobě věřitele.
5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročné zápůjčky úvěru podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy, nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a dále z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný předchůdkyni žalobkyně zaplatit.
6. Soud se předně zabýval tím, zda bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a dospěl k závěru, že postup popsaný žalobkyní směřující k uzavření smlouvy nebyl prokázán.
7. Dále pak se soud zaměřil na to, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance).
8. Dále se soud zabýval tím, zda nebyla smlouva neplatné pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí výši úroku 405,56 %. Ujednání odpovídající tak vysokému úroku je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
9. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu a dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.
10. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 2 000 Kč. S ohledem na neprokázání uzavření smlouvy a případnou absolutní neplatnost smlouvy jako celku, představovalo plnění předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný nevrátil dosud žádné plnění, aktuální výše bezdůvodného obohacení tedy činí 2 000 Kč. Jen tato existující pohledávka mohla být následně platně postoupena na žalobkyni.
11. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že peníze byly zaslány na účet žalovaného dne datum. První den prodlení s ohledem na charakter nároku – bezdůvodného obohacení nastal již dne 6. 8. 2015, žalobkyně požadovala přiznat úrok z prodlení od data 3. 9. 2015, soud proto, byť se do prodlení žalovaný dostal již dříve, žalobě v tomto smyslu vyhověl a
12. Lhůty k plnění byly uloženy dle § 160 o.s.ř.
13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.