Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 110/2009

110/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, a , 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného zemřelého M. K.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 130/91.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Na podkladě písemné žádosti obviněného ze dne 13. 9. 1991 o užití soudní rehabilitace, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , podle , o soudní rehabilitaci tak, že zrušil výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. , ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. . Podle téhož zákona zrušil i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 12. 1991.

Proti tomuto pravomocnému usnesení podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podle tr. řádu a uvedla, že citovaným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, y základních lidských práv a svobod vyhlášené ústavním zákonem ze dne 9. 1. 1991, č. , a v řízení předcházejícím v ustanoveních , 6 tr. řádu v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení tr. a tr. řádu v neprospěch obviněného zemřelého M. K.

Ministryně spravedlnosti za nezákonný považuje především ten postup bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, jímž prohlásil skutková zjištění, která v původní trestní věci sp. zn. bývalý Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku ze dne 23. 6. 1952 učinil, za úplná a správná, a přisvědčil také plně učiněnému výroku o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. Byť soud rozhodující o soudní rehabilitaci byl informován, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení S. J., nevyvodil z toho zjištění adekvátní právní závěry. Pominul tak jednak ústavní právo obviněného na svobodu svědomí, která mu byla zaručena v y 9. května, provedené ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., jakož i svobodu svědomí, kterou zaručoval Všeobecné deklarace lidských práv. Deklarovanou svobodu svědomí tehdy platná negovala v , pokud stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou základní službu, přičemž nebyla ústavně stanovena alternativa k výkonu této vojenské základní služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Jednání obviněného pokud jím své právo na svobodu svědomí realizoval není trestným činem. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno také zcela při svém rozhodování pominul i předchozí pravomocné odsouzení obviněného pro identický trestný čin a nepochybně tak porušil i zásadu „ne bis in idem“.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu toto rozhodnutí zrušil včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla procesní postup podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. , byl obviněný zemřelý M. K. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. Sb, jehož se dopustil tím, že dne 15. 4. 1952 u svého útvaru v R. po odpykání trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. , rovněž pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle a trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle tr. , znovu odmítl vykonávat vojenskou službu s odvoláním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení.

Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a současně ztráta čestných práv občanských na dobu pěti let. Odvolání, které obviněný proti tomuto rozsudku podal, bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně rozhodnutím ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. , zamítl.

V souvislosti s rozhodováním o žádosti obviněného, aby byl rehabilitován podle , rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , podle , odst. 3 , o soudní rehabilitaci, že zrušil výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. , a výrok o vině ponechal v původním znění. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 12. 1991.

Stejný soud poté usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. , zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že dne 15. dubna 1952 u svého útvaru v R. odmítl vykonávat vojenskou službu odvolávaje se na to, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, což bylo kvalifikováno jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle tr. Zastavení trestního stíhání odůvodnil čl. V a jeho částí II. čl. III amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Obviněný podal proti tomuto rozhodnutí v zákonné lhůtě stížnost a učinil výslovné prohlášení, že podle , o soudní rehabilitaci, trvá na projednání věci.

V hlavním líčení, které bylo konáno dne 13. 2. 1992, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozsudkem sp. zn. , tak, že ponechal nezměněný výrok o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. , ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. , podle § 227 tr. řádu neuložil obviněnému trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 3. 1992.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud ponechání výroku o vině z původního rozsudku vůbec nezdůvodnil, přičemž zřejmě vycházel jakožto z premisy pro tento výrok z vlastních závěrů, které učinil v usnesení ze dne 21. 11. 1991. Tam uvedl, že výrok o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. , je správný, neboť nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav, z něhož vyvodil i adekvátní právní závěry. Podle rehabilitačního senátu nelze přiznat právní relevanci obhajobě obviněného, že se výkon vojenské služby příčil jeho náboženskému přesvědčení S. J. a „božským zákonům“, jimiž se v tomto směru řídí. Rehabilitačnímu senátu nutno vytknout, že se plně spolehl na skutková zjištění provedená v roce 1952, nezabýval se z tohoto pohledu obhajobou obviněného a nehodnotil ji v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést úplná skutková zjištění podle § 2 odst. 5 tr. řádu v tehdy platném znění a hodnotit důkazy v intencích § 2 odst. 6 tr. řádu v tehdy platném znění.

Podle rehabilitačního zákona, ve znění , bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené u, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného M. K. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Nadto je třeba konstatovat, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zcela pominul skutečnost, že obviněný již jednou vyjádřil své rozhodnutí nenastoupit vojenskou službu, neboť je to v rozporu s jeho svědomím a náboženským vyznáním, a za toto jednání již byl pravomocně odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1950, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1950, sp. zn. , k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který vykonal. Je tak zřejmé, že trestní stíhání bylo nepřípustné z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím soudu a byla tak porušena zásada „ne bis in idem“.

Vzhledem k okolnostem, které jsou výše podrobně rozvedeny, Nejvyšší soud vyslovil podle tr. řádu, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. , byl porušen zákon v ustanoveních , odst. 2 , o soudní rehabilitaci, a v řízení předcházejícím v ustanoveních , odst. 6 tr. řádu ve znění platném do 31. 12. 1992. Podle tr. řádu bylo napadené usnesení zrušeno, stejně tak i všechna rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 130/91. Věc podle tr. řádu přikázal soudu věcně a místně příslušnému, jímž je při neexistenci vojenských soudů Městský soud v Brně.

Tento soud provede znovu rehabilitační řízení, přičemž je podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. ledna 2010

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á