Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1249/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 2,537.676,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tak, že rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 3. 10. 2000 byla na návrh o. S. tato obec ke dni 1. 1. 2001 rozdělena, přičemž k tomuto datu vznikla nová o. B. n. V. Podle tohoto rozhodnutí na žalobkyni měl být převeden „majetek, finanční prostředky, ostatní práva a závazky, organizace a zařízení“ podle přílohy rozhodnutí. Žalobkyně se tak domáhala shora uvedené částky na finančním vypořádání majetku, a to poměrného podílu 5,3 % podle počtu obyvatel žalobkyně.

Odvolací soud uvedl, že v dané věci došlo k rozdělení obce podle , o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 12. 11. 2000 (dále jen „ “). Nově vznikající obci vznikl nárok na majetek a plnění až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce. Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že rozhodnutí ministerstva vnitra bylo konstitutivní, „založilo totiž nároky, které dříve neexistovaly, a jen na ten majetek a nároky, které v něm byly zahrnuty“. Na to, co v předmětném rozhodnutí nebylo zahrnuto, žalobkyni soukromoprávní nárok nevznikl. V případě pochybení při rozdělení obce ohledně vypořádání by bylo možno uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení. Není-li tu soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku, nemůže tu být nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, ani jiné plnění, než jaké vyplývalo z citovaného rozhodnutí ministerstva vnitra.

Podle odvolacího soudu z uvedeného vyplývají dva právní závěry a důvody pro opodstatněnost zamítnutí žaloby. Jednak nedostatek aktivní věcné legitimace a jednak důvodnost vznesené námitky promlčení z hlediska délky promlčecí doby.

Žalobkyně se uplatněným peněžitým nárokem nedomáhala plnění z rozhodnutí, proto nepřicházela v úvahu desetiletá promlčecí doba podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Promlčecí dobu není důvodné posuzovat ani podle či obč. zák. Obecná promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jedná se o lhůtu objektivní. Vzhledem ke vzniku žalobkyně jako subjektu práva k 1. 1. 2001 mohlo být jí uplatněné právo vykonáno poprvé dnem 2. 1. 2001. Učinila-li tak až podáním žaloby u soudu dne 20. 6. 2005, právo nebylo vykonáno ve stanovené době.

Žalobkyni nebylo možno přiznat ani mezi účastníky nespornou a rozhodnutím ministerstva vnitra přiznanou pohledávku ve výši 45.878,- Kč, která nebyla žalobkyní v tomto řízení uplatněna.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a důvodnost dovozuje z toho, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.

Žalobkyně nejprve zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se částky 45.878,- Kč. Uvádí, že „přestože tedy byla tato část požadovaného plnění mezi účastníky nesporná a zároveň v daném případě je nepochybné, že splatnost tohoto závazku nastala nejpozději do 3 měsíců od konání ustavujícího zasedání zastupitelstva, tedy do konce července 2002, a přestože žaloba byla podána na konci června 2005, nebyla ani tato pohledávka žalobkyni přiznána s odůvodněním, že jí nebyla v tomto řízení uplatněna.“ Postup odvolacího soudu v tomto ohledu zcela pominul stabilní judikaturu dovolacího soudu ohledně přiznání plnění za zjištěného skutkového stavu, avšak případně z jiného právního důvodu. Žalobkyni bylo možno částečně vyhovět, a nikoliv konstatovat, že ani pohledávka v uvedené výši nebyla žalobkyní uplatněna.

Co se týče částky nad rámec 45.878,- Kč, je argumentace odvolacího soudu vnitřně rozporná, pokud na jedné straně konstatuje nedostatek věcné aktivní legitimace žalobkyně, na druhé straně ovšem uvádí, že právo je promlčeno. Pokud odvolací soud ve vztahu k závěru o absenci aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozhodnutí sp. zn. ), je třeba poukázat na to, že v současném sporu není dán totožný skutkový základ. Součástí výroku správního aktu ministerstva vnitra ze dne 3. 10. 2000 je i explicitní vyjádření o dělení finančních prostředků. Pojem finanční prostředky, užitý ve výroku rozhodnutí, je definován v souvislosti s finančními instrumenty pro potřeby účtování rozpočtových a příspěvkových organizací a obcí a nesporně zahrnuje i vyrovnání vyplývající z akcionářských práv původní obce. V dané věci tedy právo na finanční prostředky bylo žalobkyni vůči žalovanému výslovně založeno. Žalovaný však postupoval tak, že v návrhu na dělení obce ministerstvu uvedl, že nově vzniklé obci náleží pouze finanční prostředky, které jsou vymezeny v příloze č. 3 rozhodnutí ministerstva vnitra. Přitom však tuto přílohu tvoří jen návrh podaný žalovaným k návrhu rozdělení obce. Do této přílohy žalovaný svévolně nevymezil prakticky žádný majetek a naopak do ní vtělil větu: „Pohledávky, závazky, finanční majetek a finanční investice nejsou předmětem rozdělení.“ Takový postup je podle žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.

Ve zkoumaném případě nově vznikající obec nemohla být ani účastníkem řízení o vzniku, stejně tak účastenství zákon nepřiznával ani petičnímu orgánu „vznikající obce“, a nebyl tedy povolán žádný orgán k ochraně jejích práv a zájmů. Náprava ve správním řízení tak nebyla možná, protože obec vznikla až nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva vnitra, a nemohla tak podat ani rozklad proti rozhodnutí, stejně tak nemohl učinit ani přípravný výbor. I přes kusou úpravu rozdělení majetku obcí obsaženou v sleduje toto ustanovení bezesporu účel legitimního majetkového vypořádání v nejširším slova smyslu. Nelze tedy než konstatovat, že nároky žalobkyně jsou legitimní. Žalobkyně v tomto ohledu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se nedostatku výslovné právní úpravy. Žalobkyně v závěru svého dovolání zpochybňuje i rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí nepovažuje za spravedlivé s ohledem na to, že v daném řízení vystupovala jako subjekt veřejného, nikoliv soukromého, práva.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání konstatuje, že odvolací soud se s námitkami dovolatelky vypořádal v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobkyně nemá právní nárok na vydání jiných finančních prostředků než těch, které byly výslovně uvedeny v rozhodnutí ministerstva vnitra o vzniku nové obce. Ve vztahu k žalobkyní požadované částce 45.878,- Kč žalovaný uvedl, že od počátku řízení žalobkyně žádala pouze vyplacení finančních prostředků, které jí nebyly přiznány rozhodnutím ministerstva vnitra. Částku ve výši 45.878,- Kč proto nelze podřadit jako jednu část pod nárokovanou částku 2,537.676,- Kč. Pokud se žalobkyně domnívá, že postupem ministerstva vnitra došlo k porušení jejích práv, měla možnost napadnout toto rozhodnutí správní žalobou. Dovolání se do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak není přípustné. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen  , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání však přípustné není.

Dovolací soud předně neshledal otázku zásadního právního významu v tom, zda v daném případě byla částka 45.878,- Kč zahrnuta v návrhu na zahájení řízení (žalobě), či nikoliv, a zda se tak stala předmětem řízení. Přezkoumání tohoto závěru a případné zodpovězení nastíněné otázky nemůže mít vliv na jiná před soudy Č. r. vedená řízení, a tato otázka tedy nenaplňuje znaky právní významnosti svou povahou zásadní. Nad rámec konstatovaného lze však upozornit na to, že žalobě nemůže být vyhověno ani částečně, jestliže důvodnost žaloby v této části nevyplývá ze skutkových tvrzení a nabídnutých relevantních důkazů. V souzeném sporu je zřejmé, že žalobkyně ve své žalobě žádala, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat jí částku 2,537.676,- Kč s příslušenstvím jakožto nevypořádanou část majetku žalovaného před rozdělením obce. Avšak zaplacení částky 45.878,- Kč požadovala žalobkyně z toho důvodu, že jí na ni vznikl nárok rozhodnutím ministerstva vnitra, ale žalovaným tato částka nebyla vydána. Tato částka pak zcela zřejmě nebyla součástí částky žalobou požadované, tedy 2,537.676,- Kč. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně ve své žalobě nárok na vydání částky 45.878,- Kč skutečně neuplatnila a závěr odvolacího soudu je v tomto ohledu správný.

Ani další závěry odvolacího soudu, vůči nimž směřovaly námitky dovolatelky, nepovažoval dovolací soud za zásadně právně významné. Odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu dospěl k závěru, že nově vznikající obci (žalobkyni) vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce, kteréžto rozhodnutí bylo konstitutivní, neboť založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Na majetek, který v něm zahrnut nebyl, naopak nově vzniklé obci soukromoprávní nárok nevznikl (viz odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. , veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí výslovně dále uvedl, že „v případě pochybení při stanovení celkového množství majetku rozdělované obce lze uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení o rozdělení obce. Není-li tu soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku (tedy nárok vznikající bez ohledu na rozhodnutí ministerstva vnitra), nemůže tu být ani nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení.“ Ani v souzeném sporu nespatřoval dovolací soud důvod pro odchýlení se od výše citovaných závěrů.

Z výše uvedeného se jako nadbytečné jeví závěry odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně, neboť jak tato správně konstatovala, nevznikl-li nárok, pak nemůže dojít ani k jeho promlčení. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru lze považovat pouze za teoretické, a pro souzený spor za nedůležité. Dovolací soud se proto přezkumem správnosti těchto úvah nezabýval.

Nelze ovšem neupozornit i na poněkud nelogickou a rozpornou argumentaci dovolatelky, neboť ta na jednu stranu tvrdí, že nárok na požadovaný majetek nebyl v rozhodnutí ministerstva vnitra zahrnut, a že se tak proti tomuto rozhodnutí nemohla účinnými právními prostředky bránit, na druhou stranu ale dovozuje, že právo na tento majetek jí vzniklo na základě téhož rozhodnutí, a že promlčecí doba je proto ve smyslu § 110 obč. zák. desetiletá. Přes výše uvedené závěry lze nad rámec odůvodnění uvést, že i kdyby právo žalobkyně na požadovaný majetek vyplývalo přímo ze zákona, musela by je u soudu uplatnit v obecné tříleté promlčecí době (§ 101 obč. zák.).

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá i v rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II rozsudku odvolacího soudu. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. , , , , , , ve znění , č. , č. a č. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. , ve znění , č. , č. , č. a č. – čl. II.) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ) ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy ve výši 12.257,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. ledna 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu