Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 5390/2007

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 30.8.2006, č.j. -7, jímž obvodní soud nařídil exekuci. Odvolací soud uzavřel, že „pro nařízení exekuce je důležité, aby byla dána totožnost osoby označené v nalézacím titulu jako žalovaný a v exekučním řízení jako povinný.“ V posuzované exekuční věci je zřejmé, že se jedná o osobu totožnou, byť v nalézacím řízení nebyla označena oběma křestními jmény, jež má vyznačena v občanském průkaze.

V dovolání (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje z požadavku, „aby bylo judikaturou určeno, že je třeba vždy uvádět jméno v takovém tvaru, jaký je v průkaze totožnosti účastníka“) povinný – posuzováno podle obsahu dovolání – uplatňuje dovolací důvod podle a b) Namítá, že v průběhu nalézacího řízení nebyl řádně obesílán, jelikož na zásilkách nebylo uváděno jeho celé jméno, resp. obě jeho křestní jména, v důsledku čehož považuje exekuční titul za právní paakt. Takto úplně nebylo jeho jméno uvedeno ani v návrhu na nařízení exekuce a v rozhodnutí soudu první instance, jímž byla nařízena exekuce.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání není přípustné.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle je tudíž pouze důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán ( věta první ), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Povinný sice námitky ve prospěch názoru, že podmínky předepsané ustanovením a odst. 3 jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu přednesl, k závěru o jejich splnění však hodnocením těchto námitek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené judikatury.

Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí nebo jiného exekučního titulu ( , , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “).

Nejvyšší soud ve svém usnesení z 29.8.2001, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25, dovodil, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení z 25.2.1999, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod poř. č. 62.

A právě o takový případ jde v souzené věci, kdy odvolací soud – jehož skutkovými zjištěními je soud dovolací vázán – vycházel ze skutečnosti, že v době exekučního řízení, v němž byla jako povinná označena osoba identifikovaná jménem, příjmením a akademickým titulem „JUDr. I. V.“ s adresou „“; nemohlo tedy na základě těchto údajů dojít k záměně osob, když jedinou osobou na této adrese s tímto jménem, příjmením a akademickým titulem je „JUDr. I. A. V.,“. Z uvedeného pak vyplývá i správnost závěru odvolacího soudu o vykonatelnosti k exekuci navrženého rozsudku (a to i vykonatelnosti materiální ve smyslu ustanovení /viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H.BECK, 2006, předposlední odstavec na s. 1425/).

K otázce, kdy má být oprávněný či povinný označen – řečeno slovy ustanovení věty třetí in fine – i „dalšími údaji potřebnými k identifikaci účastníků řízení“, se Nejvyšší soud vyslovil v usnesení z 23.10.2003, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2004, pod poř. č. 19, v němž uzavřel, že jde zejména o případy, kdy na stejném místě bydlí více osob majících stejné jméno a příjmení. Týž závěr byl zaujat v rozsudku z 29.9.1993, sp. zn. , publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2, ročník 1994, pod poř. č. 16.

Protože – jak plyne z výše uvedeného – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu ( , odst. 3 ), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení , odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu