Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 461/2008

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 21. 5. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ z 13. 10. 2006, č. j. -148. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně J. T., žalobkyně Z. F. a žalobkyně Ing. J. F. a dále i žalobkyně Mgr. J. T. a žalobce M. T. jsou ideálními spoluvlastníky (a to J. T., Z. F. a Ing. J. F. každá ze 2/48, a Mgr. J. T. a M. T. ze 3/48) pozemků parc. č. 896/1 (o výměře 89 m2), parc. č. 124 (o výměře 777 m2), parc. č. 128 (o výměře 9.934 m2), parc. č. 129/2 (o výměře 53 m2) a parc. č. 1041/29 (o výměře 58 m2), jakož i pozemků parc. č. 123 (o výměře 3.460 m2), parc. č. 129/1 (o výměře 12.856 m2), parc. č. 129/2 (o výměře 21.167 m2), parc. č. 183/27 (o výměře 259 m2), parc. č. 219/1 (o výměře 53.666 m2) a parc. č. 226 (o výměře 98 m2), vše v katastrálním území S. (zapsaných na listu vlastnictví č. 888 pro toto katastrální území). Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyním J. T., Z. F. a Ing. J. F. na náhradu nákladů řízení 45.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní Mgr. J. T. a žalovaným M. Š. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení a že ve vztahu mezi žalobcem M. T. a žalovaným M. Š. bylo žalovanému M. Š. uloženo zaplatit M. T. na náhradu nákladů řízení 1.413,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného M. Š. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 29. 8. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 13. 10. 2006, č. j. -148, potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyním J. T., Z. F. a Ing. J. F. na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni Mgr. J. T. a žalobci M. T. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.431,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení a a 5 a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

V rozhodnutí odvolacího soudu bylo především poukázáno na to, že pozemky o něž jde v tomto řízení, patřily původně A. T. a dědici po ní byli její synové M. T. a B. T. (dědici po B. T. jsou pak J. T., Z. F. a Ing. J. F. a dědici po zemřelém M. T. jsou J. T. st., Mgr. J. T. ml. a M. T.).

Kupní smlouvou ze 14. 9. 1982 A. T., M. T. a B. T. převedli mimo jiné pozemky parc. č. 123, parc. č. 124, parc. č. 128, parc. č. 188, parc. č. 181/2, parc. č. 218, parc. č. 219/1, parc. č. 226, parc. č. 229/2, parc. č. 228 a parc. č. 183/27 v katastrálním území S. na manžele A. a M. Š., a to v rozsahu ¼ k celku V občanském soudním řízení vedeném pod s. zn. Okresního soudu Praha-východ byla uvedená kupní smlouva ze 14. 9. 1982 zrušena v části, kterou M. T. a B. T. předmětné pozemky převedli, a to každý podílem ¼ na manžele A. a M. Š.; na základě uvedeného soudního rozhodnutí katastrální úřad po uvedeném zrušení části kupní smlouvy provedl zápis v katastru nemovitostí.

Odvolací soud poukazoval i na to, že na listu vlastnictví č. 888 pro katastrální území v obci S. je k jedné polovině nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců v této právní věci, zapsán žalovaný M. Š.. Vlastníky uvedených pozemků byli, podle tvrzení žalovaného, i jeho právní předchůdci, kteří také vždy drželi tyto pozemky; po nich je držel i žalovaný M. Š.

Odvolací soud poukazoval posléze na to, že žalobci, kteří byli účastníky řízení v již uvedené právní věci sp. zn. (jako právní nástupci původních žalobců, zemřelých v průběhu řízení) požadují určení svého vlastnického práva k jedné ideální čtvrtině nemovitostí, ohledně nichž uzavřeli kupní smlouvu A. T. s právními předchůdci žalovaného; v katastru nemovitostí je přitom stále zapsán jako vlastník žalovaný ohledně čtvrtiny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.

Odvolací soud tedy v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že v projednávané právní věci týkajícím se předchozím řízení byla pravomocným soudním rozhodnutím zrušena část smlouvy (v rozsahu ¼), pokud byly na právní předchůdce žalovaného převedeny pozemky, které jsou nyní předmětem tohoto řízení (sp. zn. Okresního soudu Praha-východ): v této nyní projednávané právní věci je přitom stejný okruh účastníků řízení jako v předchozím řízení o zrušení části kupní smlouvy ze 14. 9. 1982. Odvolací soud dovozoval, že rozhodnutím soudu o zrušení části kupní smlouvy nastaly účinky tohoto zrušení až právní mocí rozsudku, tedy ex nunc; pokud uplatnila nárok oprávněná osoba – původní vlastník, který ke dni právní moci rozsudku ještě žije, pak se stane se zrušením části kupní smlouvy opět vlastníkem pozemku ke dni právní moci rozsudku. Oprávněné osoby, které uplatnily restituční nárok zrušením části kupní smlouvy získávají přímo, stejně jako u ostatních restitučních nároků, vlastnictví k té části pozemků, v níž bylo jejich nároku vyhověno.

Odvolací soud měl proto za to, že žalobci jako účastníci řízení – oprávněné osoby, v jejichž prospěch byla zrušena část kupní smlouvy, týkající se ¼ pozemků v katastrálním území S. (konkrétně označených v žalobě žalobců), se stali vlastníky těchto pozemků v rozsahu uplatněného nároku, jež připadal na jejich právní předchůdce, tedy u žalobců J. T., Z. F. a Ing. J. F. v rozsahu 2/48 a u žalobců Mgr. J. T. a M. T. v rozsahu 3/48.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení ; o náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 26. 9. 2007 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Okresního soudu Praha-východ dne 23. 11. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení a z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především namítal, že závěr odvolacího soudu, že zrušením části kupní smlouvy podle získali žalobci přímo spoluvlastnictví podílů té části pozemků, ohledně níž bylo jejich návrhu vyhověno, odporuje, podle názoru dovolatele, ustanovení Dovolatel je toho názoru, že i po zrušení části kupní smlouvy ze 14. 9. 1982 v daném případě mohly nastat (mohly se vyskytnout) rozdílné skutkové a právní situace, které bylo třeba v řízení o určení vlastnického práva konkrétně zjistit a zhodnotit, a to bez vázanosti skutkovým zjištěním a právními závěry, učiněnými soudy v řízení o zrušení části kupní smlouvy (s výjimkou výroku soudního rozhodnutí). Soud v předchozím řízení rozhodl o zrušení části kupní smlouvy, nikoli však o existenci či neexistenci vlastnictví restituentů.

Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nevzal v úvahu,, že po zrušení kupní smlouvy ze 14. 9. 1982 mohly nastat rozdílné situace v závislosti na tom: 1. zda zrušení části kupní smlouvy bylo provedeno v souladu se zákonem, byly-li řádně uplatněny restituční předpisy, a 2. zda došlo ke zrušení části kupní smlouvy, aniž by proto byly dány zákonné podmínky. V daném případě, podle názoru dovolatele vznikl právní stav, kdy bylo nesprávně soudem prvního stupně v řízení o zrušení kupní smlouvy aplikováno ustanovení Aplikace tohoto ustanovení tu nevedla ke změně subjektů vlastnického práva. Dovolatel je totiž přesvědčen, že v mezidobí od uzavření kupní smlouvy ze 14. 9. 1982 do podání žaloby v této právní věci získal žalovaný vlastnické právo vydržením. V této době měl právní předchůdce dovolateld předmětné nemovitosti v oprávněné držbě, a to proto, že on i jeho právní předchůdci byli v této době vlastníky uvedených pozemků podle kupní smlouvy ze 14. 9. 1982, teprve později zrušené. Po zániku vlastnictví z důvodu zrušení části kupní smlouvy ze 14. 9. 1982 není důvodu, proč by oprávněná držba po dobu trvajícího vlastnictví, vzniklého z důvodu uvedené kupní smlouvy, nemohla být započtena do doby, v níž došlo ke vzniku vlastnictví z důvodu vydržení. V tomto případě dovolatel s předmětnými pozemky nakládal jako s vlastními v době, v níž byl v dobré víře, že mu tyto pozemky patří, takže tu byly naplněny všechny znaky oprávněné držby ve smyslu ustanovení včetně zákonem stanovené doby deseti let trvající držby.

Podle názoru dovolatele měla být tato projednávaná právní věc posouzena tak, že žalovaný M. Š. vydržel vlastnické právo k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, podle ustanovení . Dovolatel je i toho názoru, že na daný případ nadále nelze uplatňovat restituční právní předpisy, neboť restituční právní úprava se na něj nevztahuje, nýbrž je tu třeba uplatnit právní úpravu obecnou.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řešil právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu Praha-východ), ani z obsahu dovolání a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 29. 8. 2007 (sp. zn. Krajského soudu v Praze) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V daném případě odvolací soud posoudil odvolání v projednávané právní věci zejména podle ustanovení , podle ustanovení

(i a 2) v souvislosti i s ustanoveními a .

Podle ustanovení lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je.li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v případě, že vlastník daroval v tísni své pozemky fyzické osobě, nebo je bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, soud na návrh oprávněné osoby: a) buď rozhodne o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo b) rozhodně, že vlastník, jenž nabyl pozemky tímto způsobem, popřípadě jeho dědic, uhradí cenu darovaných pozemků; cena pozemků se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991 s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku bude posuzovat podle druhu jeho kultury v době darování.

Soud může podle ustanovení rozhodnout o zrušení smlouvy pro neplatnost i jen ohledně části smlouvy. Výrok o zrušení smlouvy v té části smlouvy, v níž byly pozemky převedeny fyzické osobě, má povahu konstituvního výroku; ke zrušení smlouvy tu dochází výrokem soudního rozhodnutí (ex nunc). Uvedený výrok má za následek záznam v katastru nemovitostí podle ustanovení (právní závěr z evidovaného stanoviska sp. zn. Nejvyššího soudu ČR). Ustanovení stanovuje určitý způsob vypořádání mezi účastníky právního vztahu (závěr z rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu ČR, ).

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan ČR, jehož půda a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v

Podle ustanovení zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v , jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví; b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; c) děti a manžel osoby uvedené v ; d) rodiče osoby uvedené v ; e) sourozenci osoby uvedené v a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti a manžel.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí  stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení vyloženo: „Soud tu rozhoduje jen o zrušení smlouvy a nikoli o určení vlastnictví žalující osoby; k řízení o určení vlastnictví by tu mohlo dojít až po právní moci rozsudku o tom, že se zrušuje zcela nebo zčásti smlouva“.

Právo na zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, se uplatňuje vůči původním účastníkům smlouvy, kteří pozemky smlouvou do vlastnictví nabyli, i když tito účastníci smlouvy později pozemek převedli do vlastnictví osoby blízké a v době uplatnění takového práva již vlastníky nebyly (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 11. 1997, (uveřejněném pod

č. 141 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr: Specialita pojmu „oprávněných osob“ podle ustanovení § 8 odst. 4 a 5 zákona

č. se nevztahuje na okruh oprávněných osob, jak je vymezen v ustanovení

, tedy stejně jako obecný pojem oprávněných osob zahrnuje nejen původní vlastníky, nýbrž i jejich právní nástupce.

Podle ustanovení se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitosti. Držitelem je ten, kdo s ní nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe ( ).

Uvedená ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z judikatury soudů měl dovolací soud na zřeteli i v daném případě; při posuzování dovolání dovolatele z nich vychází. Zároveň dovolací soud má za to, že ani závěry odvolacího soudu, vyjádřené v jeho rozsudku z 29. 8. 2007 (sp. zn. Krajského soudu v Praze), se neocitají v rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními, ani s citovanými právními závěry z judikatury soudů. Týká se to zejména právních závěrů odvolacího soudu, uvedených na str. 5 jeho rozsudku z 29. 8. 2007, Krajského soudu v Praze: „Zrušením části kupní smlouvy získávají oprávněné osoby, které nárok na toto zrušení uplatnily, přímo (stejně jako u ostatních restitučních nároků) vlastnictví k té části pozemků, ve které bylo soudem jejich návrhu vyhověno; právní mocí rozsudku o zrušení části kupní smlouvy pak zaniklo vlastnictví k ¼ pozemků na straně žalovaného, jako u osoby povinné podle zákona o půdě“. Vzhledem k tomu, že dovolací soud tyto závěry odvolacího soudu nepokládá za odporující hmotnému právu, ani tu nejde v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR), a rovněž nejde o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatele shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 .

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 10. prosince 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu