Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4598/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. J. S., zastoupeného advokátem, 2) M. Ch., a c) P. K., proti žalovaným: 1) E. R., a. s., zast. advokátkou, a 2) L. Č. r., s. p., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2009, č. j. -298, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (soudu prvního stupně) ze dne 12. 3. 2004, č. j. -190, ve znění opravného usnesení, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva původního žalobce J. K. k pozemkům parcelních čísel 1553/2 a stpč. 3424 v katastrálním území V. M. (výrok II), nepřipustil navrhovanou změnu žaloby v odvolacím řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky (přestavující původně jediný pozemek parc. č. 1553/2, z něhož byla posléze oddělena stavební parcela č. 3424) patřily žalobci a byly předmětem kupní smlouvy, kterou dne 20.12.1984 uzavřel jako prodávající s předchůdkyní žalovaného 1) E. P.P. jako kupující; výše kupní ceny byla určena částkou 47.722,- Kč. Sporné nemovitosti, které měly na základě kupní smlouvy přejít do vlastnictví státu, jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí jako podílové spoluvlastnictví žalovaných (prvého žalovaného jako spoluvlastníka s podílem o velikosti 765/1000 a druhého žalovaného s podílem o velikosti 235/1000 celku), s nabývacími tituly, jímž je krom výše uvedené kupní smlouvy i hospodářská smlouva ze dne 3. 6. 1991. Ač kupní smlouva ve svém článku III obsahovala ujednání o tom, že do vlastnictví státu nemovitost přejde dnem schválení této smlouvy nadřízeným orgánem, schválení postrádá. Obdobné smlouvy z téhož roku schvalovací doložku (formou otisku razítka Federálního ministerstva elektrotechnického průmyslu, s nečitelným podpisem) mají. O navrácení pozemku žalobce dříve usiloval v řízení restitučním, argumentujíce v něm tím, že smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (restituční důvod podle , o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“). Rozhodnutím pozemkového úřadu bylo deklarováno, že vlastníkem pozemků podle zákona o půdě žalobce J. K. není (rozhodnutí Okresního úřadu ve Vsetíně – Pozemkového úřadu ze dne 11. 5. 1998, č. j. PÚ 494-2/92-201, potvrzené rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 1999, č. j. -42). Jelikož žalobce v průběhu odvolacího řízení zemřel, odvolací soud na jeho místo do řízení povolal jeho dědice, v záhlaví označené žalobce a) b) a c). Za správné označil i právní posouzení věci soudem prvního stupně. S odkazem na v odůvodnění citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , uzavřel, že žalobce na žádaném určení existence vlastnického práva podle nemá naléhavý právní zájem. Tvrdí-li, že vlastnictví ztratil na základě smlouvy, pro neurčitost a chybějící schválení nadřízeného orgánu neplatné, jde o skutečnosti podřaditelné pod restituční důvod podle zákona o půdě, převzetí věci státem bez právního důvodu. Restituční předpisy jsou přitom ve vztahu k v poměru předpisů zvláštních k obecnému, a již z tohoto důvodu nemohou se ti, kdo by byli tzv. oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ust. , s tím, že podle jeho názoru jsou právní otázky řešené odvolacím soudem zásadního právního významu. Z obsahu dovolání lze dovodit, že jím žalobce uplatňuje dovolací důvod podle , nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle názoru žalobce odvolací soud správně nerozlišoval mezi případy převzetí věci státem v rozhodném období bez právního důvodu a převzetí na základě neplatného právního úkonu, jak judikoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. . Ani v této věci se nejedná o případ chybějícího titulu přechodu vlastnictví, nýbrž o situaci, kdy je kupní smlouva neplatná, jelikož byla uzavřena bez souhlasu nadřízeného orgánu kupujícího, Federálního ministerstva elektrotechnického průmyslu, který byl vyžadován tehdy platnými právními přepisy, ust. Kupní smlouva je současně neurčitá, jde-li o označení kupujícího, organizační složky jednající za stát. Ustanovení restitučních předpisů, převzetí věci bez právního důvodu podle zákona o půdě, se podle názoru žalobce na projednávanou věc nevztahuje. a K ochraně tvrzeného vlastnického práva může proto žalobce využít obecných předpisů. Mezi plněním bez právního důvodu a plněním z neplatného právního úkonu rozlišuje i sám , v ustanovení (jež týká se ovšem skutkových podstat bezdůvodného obohacení). Naléhavý právní zájem na žádném určení vlastnického práva žalobce nepostrádá, jelikož na podkladě vyhovujícího rozsudku může být proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) označil napadený rozsudek za správný. S právním posouzení věci odvolacím soudem se ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) - vzhledem k době vydání rozsudku odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , zabýval se tím, zda je přípustné. S přihlédnutím k postavení žalobců jako nerozlučných společníků ( ), přezkoumal rozsudek (napadený žalobcem a), jehož úkony platí i pro ostatní žalobce) ve vztahu ke všem účastníkům ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, kterým je ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu ( ), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. , při splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

V rozhodovací praxi soudů se prosadil a nyní již ustálil právní názor (jímž se v posuzované věci řídil i odvolací soud), že „restituční předpisy jsou ve vztahu k v poměrů předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů (zejména podle ), a to ani formou určení vlastnického práva podle “ (rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , na který navázala řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, srov. kupř. usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. , popř. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia ze dne 15.10.2008, sp. zn. ). Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. ). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud uzavírá, že „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. ). Tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence“.

Podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu „převzetí věci státu na základě neplatného právního úkonu (kupní smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu“ (rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. , případně rozsudek ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. ). Stejný právní názor je zastáván i v judikatuře Ústavního soudu (nálezy sp. zn. , ). Pokud byly v minulosti na danou problematiku vyslovovány i názory odlišné, šlo o názory současnou interpretační praxí již překonané.

Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k se přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k němuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, příp. jiných osob, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. , odmítl).

Právní názor odvolacího soudu, že nápravy pociťované majetkové újmy (jež podle tvrzení žalobců nastala v poměrech jejich předchůdce J. K., přechodem pozemků na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1984, jíž žalobci shledávají pro rozpor se zákonem a pro neurčitost neplatnou), se mohli žalobci domáhat pouze podle restitučních předpisů (které na jimi tvrzené okolnosti pamatují), a že se proto nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle , popřípadě prostřednictvím žaloby o určení vlastnického práva podle , je tedy správný. Rozsudek odvolacího soudu zde vychází z právního názoru, který je konformní s ustálenou interpretační praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a neodporuje proto ani hmotnému právu. Nejde tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný (ve smyslu ) a dovolání proti němu přípustné není ( ).

Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (, věta první, ).

V dovolacím řízení úspěšní žalovaní mají podle , věta první, a 146 odst. 1 zásadně právo na náhradu nákladů tohoto řízení, k nimž na straně žalovaného1) patří odměna advokáta 20.000,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů), snížená o 50% na částku 10.000,- Kč ( a téže vyhlášky) a krácená o dalších 50% na částku 5.000,- Kč, jelikož zástupkyně této žalované učinila v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky ve výši 300,- Kč ( , v platném znění) činí náklady žalovaného 1) celkem 5.300,- Kč, jež mu nahradí žalobci (tvořící v řízení nerozlučné společenství) společně a nerozdílně. Žalobci 2) podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 8. prosince 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu