Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 243/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. J., a b) M. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému MVDr. J. S., zastoupenému advokátem, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2007, č. j. -215, takto:

I.  Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 13.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby soud určil, že na pozemku žalovaného vázne věcné břemeno v žalobě uvedené, a aby žalovanému uložil povinnost zdržet se veškerého jednání, kterým by jim bránil v realizaci práva z věcného břemene vyplývajícího. Služebnost cesty byla zřízena přídělovou u z 1. 7. 1950, na základě níž též nabyli do vlastnictví panující nemovitosti. Pro případ, že by soud dospěl k názoru, že zmíněná služebnost resp. věcné břemeno zaniklo či dokonce vůbec nevzniklo, tvrdili, že věcné břemeno vydrželi.

Okresní soud v Klatovech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j -191, zamítl žalobu „na určení, že na stavební parcele č. 1/1

v k. ú. K. u Č. vázne věcné břemeno, zajišťující žalobcům a všem jejich případných právním nástupcům ve vlastnictví stavební parcely č. 1/4 v K. u Č. přístup a příjezd k této jejich panující nemovitosti z veřejné komunikace č. parc. 215 a zpět po pruhu pozemku tvořícího v přírodě území nepravidelného lichoběžníku o délce stran 37,52m, 3,24m, 35,98m a 3,01m, jak je toto území znázorněno vyšrafovanou plochou v podobě nepravidelného lichoběžníku o vrcholech 31, 5, 29 a 30 v geometrickém plánu geodeta L. L. č. 42-227/2005, který je nedílnou součásti rozsudku“ a dále rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému náklady řízení. (Návrh žalobců na „uložení povinnosti žalovanému zdržet se veškerého jednání, kterým by žalobcům v realizaci práv odpovídajících uvedenému věcnému břemeni bránil“, zamítl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. května 2004, č. j. -100, výrokem, který nabyl právní moci dne 29. června 2004).

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci nabyli postupní smlouvou, kterou uzavřeli s rodiči žalobce dne 10. dubna 1980, do vlastnictví nemovitosti uvedené v listu vlastnictví č. 175 v tamním katastru nemovitostí, tj. kromě dalších dům čp. 18 včetně zemědělské budovy s příslušenstvím a se stavebními parcelami č. 1/4 a 1/3. Právní předchůdci žalobců,  rodiče žalobce a), se stali vlastníky těchto nemovitostí na základě přídělové y vydané N. p. f. č. j. 76634/50-II/21 z 1. 7. 1950, obsahující kromě dalšího pokyn, aby podle této y byla v pozemkové knize pro k. ú. K. zřízena vložka č. 65 a v ní byla kromě dalšího „poznamenána služebnost cesty v šíři 3 m dle polohopisného nástinu přes služebné pozemky čk. 1/1 a 1/2 pro panující pozemek čk. 1/4“. Podle téže přídělové y nabyla vlastnické právo k domu čp. 1 se stavební parcelou č. 1/1, obec K.; její vlastnictví bylo zapsáno do knihovní vložky č. 90 včetně zmíněné služebnosti na základě usnesení Okresního soudu v Sušici z 24. 7. 1950. Žalovaný nabyl do vlastnictví dům čp. 1 se stavební parcelou č. 1/1 a zahradou č. 4/3 podle listu vlastnictví č. 225 kupní smlouvou, již uzavřel 23. 10. 2001 s obcí Č.; podle čl. III. této smlouvy prodávající kupujícího seznámila se stavem nemovitostí a prohlásila, že „na ní neváznou dluhy, věcná břemena ani jiné právní závady“. Soud prvního stupně s odkazem na zákon č. 279/1949 Sb.,

o finančním hospodaření národních výborů, dospěl k závěru, že již od počátku roku 1950 přestaly existovat obce jako samosprávné celky. Vlastníkem pozemku č. 1/1

a dalších nemovitostí jako konfiskátu podle příslušného „dekretu prezidenta republiky z roku 1945“ byl proto stát s právem hospodaření pro příslušný národní výbor; vlastnicí předmětného pozemku tedy nebyla obec K. a nemohlo dojít k jeho zatížení služebností ve prospěch vlastníků nemovitostí právních předchůdců žalobců. Ohledně žalobci tvrzeného vydržení práva věcného břemene soud vyšel z a („obč. zák.“) a uzavřel, že ze strany žalobců nebyla naplněna jedna ze zásadních podmínek tohoto institutu, tj. dobrá víra. Soud též konstatoval, že postup žalobců byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Uzavřel, že původně zamýšlený účel služebnosti pozemku č. 1/1 v současnosti již není naplňován.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. srpna 2007, č. j. -215, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, „že na stavební parcele č. 1/1 v k. ú. K. u Č. vázne věcné břemeno zajišťující žalobcům a všem jejich právním nástupcům ve vlastnictví stavební parcely

č. 1/4 v K. u Č. přístup a příjezd k této jejich panující nemovitosti z veřejné komunikace číslo parcelní 215 a zpět po pruhu pozemku tvořícího v přírodě území nepravidelného lichoběžníku“ jak je podrobně specifikován v rozsudku soudu prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně toliko v otázce naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení. Nesprávným  shledal jeho závěr, že nemohlo dojít k platnému zatížení pozemku č. 1/1 služebností, když tento pozemek byl ve vlastnictví státu, neboť po 1. 1. 1950 obce žádný majetek nemohly vlastnit. Konstatoval, že k vydání předmětné přídělové y došlo za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „o. z. o.“), podle jehož bylo možno věcného práva služebnosti k věcem zapsaným ve veřejných knihách nabýt jenom zápisem do těchto knih; dále odkázal na o. z. o. Právním důvodem služebnosti v daném případě byla přídělová vydaná příslušným orgánem 1. 7. 1950 a touto u bylo nařízeno zřízení vložky č. 65 v tamní pozemkové knize se zápisem předmětné služebnosti. Poukázal na o. z. o. s tím, že šlo o právo věcné, účinné proti každému držiteli služebné věci. Podle názoru odvolacího soudu bylo zcela nepodstatné, zda vlastníkem služebné věci byla obec či stát; pozemkové služebnosti byly spjaty s vlastnictvím nemovitostí a došlo-li ke změně vlastníka, došlo i ke změně subjektu služebnosti. Služebnosti vzniklé v době platnosti o. z. o. se podle z roku 1950 změnily k 1. 1. 1951 na věcná břemena upravená

v a násl. tohoto zákona. Ani z roku 1964 tyto služebnosti nezrušil a pokud nedošlo k právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují zánik věcného břemena, trvají dosud. K námitkám žalovaného, že věcné břemeno váznoucí na pozemku č. 1/1 pozbylo již několikrát v uplynulých letech platnost, a to jednak v roce 1964 „příslušným zákonem“, dále smrtí právních předchůdců žalobců, či změnou užívání pozemků, odvolací soud odkázal na

č. , a 5 č. 40/1964 ve znění účinném k 31. 12. 1991 a na , 2   č. v současném znění a uzavřel, že předmětná pozemková služebnost, která vznikla v době platnosti o. z. o. a po účinnosti č. se změnila na věcné břemeno, nezanikla a trvá dosud, neboť v řízení nevyšla najevo žádná právní skutečnost, v důsledku níž by k zániku věcného břemene došlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o („ “) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v , b) a odst. 3 Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v jeho závěru, že „je nerozhodné, zda se služebný pozemek dostal do vlastnictví obce či nikoliv“ a že „stačí, že služebnost byla zřízena přídělovou u, že byla zapsána ve veřejných knihách a vznikla bez ohledu na to, zda pozemek zůstal ve vlastnictví státu či nikoliv“. V této otázce se dovolatel ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, podle něhož přestaly obce jako samosprávné celky a jako samostatné subjekty vlastnického práva existovat již k 31. 12. 1949, takže se parcela č. 1/1 nestala vlastnictvím obce a služebnost cesty zatěžující vlastnictví obce nevznikla. Dále uvádí, že stát své vlastní pozemky nezatěžoval věcnými břemeny, když „dospěl až k hospodářského zákoníku, kde dokonce přikročil k zákonnému zániku zástavních práv a věcných břemen na majetku, který se nabýval do státního“ potažmo „do celospolečenského vlastnictví“. Je přesvědčen, že otázku platnosti vzniku věcného břemene nelze oddělit od vzniku vlastnického práva, které mělo být konstituováno stejnou u spolu se vznikem věcného břemene. Nelze bez dalšího vycházet z toho, že obec nakonec podle zvláštního předpisu pozemek č. 1/1 do svého vlastnictví získala, což se stalo teprve na základě novelizace , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí provedené Odvolací soud neposoudil žalobu z pohledu rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. V otázce přípustnosti žaloby na určení existence věcného břemene z hlediska naléhavosti právního zájmu žalobců na takovém určení poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Dále namítá, že odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování; odvolací soud ve vztahu k zániku věcného břemene citoval z občanských zákoníků z let 1950 a 1964 se závěrem, že nevyšly najevo žádné skutečnosti, s nimiž by zákon zánik věcného břemene spojoval. K tomu dovolatel odkazuje na zákona obč. ; ten stanovil, že věcné břemeno zaniká nastanou-li takové změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnému užívání její nemovitosti. V této souvislosti odkazuje na zjištění soudu prvního stupně, že původní vlastníci parcely č. 1/4 přestali koncem padesátých let hospodařit a od počátku šedesátých let byla zpevněna veřejná cesta, umožňující jim pohodlný přístup k jejich nemovitostem. Za takové situace jim již nemohla parcela 1/1 k prospěšnému užívání nemovitostí sloužit a z toho důvodu věcné břemeno zaniklo. To se stalo ještě před účinností č. ; v té době byl opuštěn intabulační princip a k zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni nebyl nutný vklad do katastru nemovitostí. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu. První argument dovolatelů vycházející z názoru soudu prvního stupně, že věcné břemeno nikdy platně nevzniklo, nepokládají za správný. K tomu namítají, že není podstatné, kdo se stal vlastníkem pozemku zatíženého věcným břemenem resp. služebností. Věcné břemeno bylo zaknihováno, s pozemkem bylo spjato a zatěžovalo jakýkoliv subjekt, který pozemek vlastnil. Vzniklo za účinnosti o. z. o. a nemístné jsou úvahy, podle nichž takto věcné břemeno vzniknout nemohlo, resp. později zaniklo. Odvolací soud správně uzavřel, že žádným v zákoně předpokládaným způsobem  později nezaniklo. Neakceptovatelný je i odkaz žalovaného na pozdější trend zákonodárce např. v oblasti hospodářského práva. K dalšímu dovolacímu argumentu žalovaného, že podaná žaloba měla šikanózní charakter, žalobci namítají, že sice existuje možnost přijíždět a přicházet k jejich nemovitostem „jinudy“, a to jakýmsi obloukem po „statkové cestě“ vedoucí za předmětnými objekty, avšak v tomto směru připomínají šumavské extrémní zimní povětrnostní podmínky včetně „neudržovanosti“ této cesty a žalobcovy zdravotní problémy, bránící tuto komunikaci v zimě „prohazovat“. Za dané situace považuje za šikanu naopak jednání žalovaného, který úmyslně staví, i za současného stavu pravomocně ukončeného sporu, svoje auto do „kratší cesty“, a tak žalobcům způsobuje problémy. Dodávají, že naléhavost jejich právního zájmu na požadovaném určení, je naprosto zřejmá. Uzavírají, že na daný problém vůbec nedopadá „změna poměrů“, tj. rozsah jejich hospodaření. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném před jeho novelizací provedenou

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)

, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v a b) a v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího  řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

V projednávané věci měla služebnost vzniknout tak, že  přídělová vydaná Ministerstvem zemědělství – N. p. f. 1. 7. 1950 nařídila, aby v pozemkové knize byla sporná služebnost cesty zapsána. Právním důvodem vzniku služebnosti byla právě tato přídělová .

Právní důvod služebnosti zakládá se na smlouvě; na poslední vůli; na právním výroku vydaném při rozdělení společných pozemků; nebo konečně na vydržení (§ 480 obecného zákoníku občanského z roku 1811 – dále jen „o. z. o.“). Věcného práva služebnosti k věcem, které jsou zapsány ve veřejných knihách, lze nabýti toliko zápisem do nich (§ 481 o. z. o.).

Ke „knihovnímu“ nabytí práva služebnosti bylo podle zmíněného zákona  třeba jak právního důvodu (titulus adquirendi), tak i nabývacího způsobu (modus adquirendi). Jestliže nebyly dány obě tyto složky, služebnost nevznikla. Předpokladem byl soukromoprávní titul, přičemž možné tituly vypočítal § 480 o. z. o. K tomu viz též Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. Obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 831 a násl.

V dané věci odvolací soud konstatoval, že právním důvodem vzniku služebnosti byla přídělová ; odkázal též na shora uvedená ustanovení obecného zákoníku občanského. Ovšem přídělová (rozhodnutí o přídělu) byla jednostranným aktem státního orgánu, a proto ji nelze podřadit pod žádný ze způsobů zřízení služebnosti, upravený v § 480 o. z. o. Zřízení služebnosti by bylo patrně možno opřít o § 8 odst. 2 písm. e) dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., ve kterém se uvádí, že v rozhodnutí o přídělu má být uvedeno „případná omezení přídělce nebo jiné podmínky jemu uložené“. I když dekrety presidenta republiky č. 12/1945 Sb., a č. 28/1945 Sb. obdobná ustanovení nemají, je to patrně jen důsledek toho, že tyto dekrety byly vydány bezprostředně po konci války a tedy nebyly tak propracované jako zmíněný dekret č. 108/1945 Sb.; proto úpravu v něm uvedenou lze, pokud jde o zřízení služebnosti,  vztáhnout i na příděly zemědělského majetku. Jiný přístup by ostatně vyvolal v tehdejší praxi těžko řešitelné potíže v případě, že pro výkon vlastnického práva k přídělu bylo nutno zřídit služebnost. Z toho je zřejmé, že stát mohl zřídit služebnost k přidělovanému majetku tak, že jej přidělil s omezením vyplývajícím ze služebnosti zřízené ve prospěch jiného.

Dovolatel ovšem namítá, že takto nebylo možno postupovat, neboť přídělcem, jehož právo bylo omezováno, byla obec, která však již v té době nemohla nabývat majetek. Nelze však přehlédnout, že předmětnou u byl především přidělován majetek ve vlastnictví státu právním předchůdcům žalobců. Jestliže stát touto u zřídil služebnost k pozemku, jehož byl vlastníkem, a to ve prospěch přídělce, lze tento úkon zahrnout pod pojem „příděl majetku“ ve smyslu uvedených dekretů prezidenta republiky, neboť „majetek“ tvoří nejen hmotné věci, ale i práva včetně práv věcných. Z tohoto hlediska je tedy rozsudek odvolacího soudu věcně správný.

Ani další dovolací námitky neobstojí. Žalobu určovací nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy. Tato žaloba je ryze procesněprávním institutem, a proto na posouzení její přípustnosti nelze vztáhnout ustanovení ; o obč. zák. odepírající ochranu výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, by bylo možno opřít jen zamítnutí žaloby na plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999 sp. zn. , Právní rozhledy č. 8/1999). O šikanózní výkon práva též nemůže jít v případě, že žalobce sleduje cíl, aby byl uveden stav katastru nemovitosti do souladu se skutečným právním stavem; na tom nic nemění ani skutečnost, že sporné právo odpovídající věcnému břemeni nevyužívá, resp. že účelu, k němuž bylo věcné břemeno zřízeno, může dosáhnout jinak.

Na tom nic nemění ani odkaz na obč. , ve kterém se uvádělo: „Věcné břemeno zaniká, nastanou-li takové změny, že věc nemůže již sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. Přechodná nemožnost vykonávat právo nezpůsobí zánik věcného břemena“. Dovolací soud již dříve konstatoval, že věcné břemeno zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti v případě, že jeho výkon je nadále pro trvalé změny (faktické nebo právní) nemožný. Je-li však výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni nadále sice neúčelný, ale možný, případně došlo-li k jiné změně poměrů, která má za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud na návrh za náhradu nadále existující věcné břemeno zrušit nebo omezit (rozsudek ze dne

27. února 2006, sp. zn. , Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 4001). V daném případě nebyla nemožnost vykonávat právo odpovídající věcnému břemeni zjištěna.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a Náklady představují odměnu advokátovi za zastoupení žalobců v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle , , , a , ve znění pozdějších předpisů, 13.000,- Kč a dále náhradu hotových výdajů podle , ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, celkem 13.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců nepředložil osvědčení o registraci plátce DPH, nebyla mu přiznána její náhrada podle Lhůta a místo k plnění vyplývají z , a

Proti tomuto rozhodnutí  není  opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávněni podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 8. prosince 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu