Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2794/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. E. K., a b) Ing. R. W., obou zastoupených  advokátem, proti žalovaným 1) K. P., a 2) V. K., oběma zastoupeným advokátem  , o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2009, č. j. -239, takto:

I. Dovolání  se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č. j. -228, v odstavci I. zamítl žalobu na určení, že vlastnické právo k nemovitosti blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně přechází na žalobce, a to na každého ve výši jedné ideální poloviny. Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem uvedený výrok soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly součástí bývalého zbytkového statku v Ch., jehož původními vlastníky byli JUDr. V. K. a V. K., každý jednou polovinou, přičemž vlastnictví nabyli smlouvou trhovou ze dne 16. 12. 1932. Dále vzal za prokázané, že vlastnictví k těmto nemovitostem přešlo na stát výměrem Ministerstva zemědělství ČSR ze dne 15. 3. 1948, č. j. 5540/48-IX/R. Odvolací soud též zjistil, že V. K. a V. K. zemřeli před účinností , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,ě“) a jejich dcera Ing. V. K. uplatnila ve lhůtě stanovené zákonem o půdě restituční nárok k nemovitostem, které byly součástí uvedeného zbytkového statku. Též vzal za prokázáno, že v průběhu restitučního řízení zemřela Ing. V. K. a na její místo nastoupil její manžel Ing. E. K. starší a děti - nynější žalobci. V průběhu řízení zemřel i Ing. E. K., přičemž žalobci, s nimiž bylo na jeho místě pokračováno, jsou jeho dědici.Zjistil, že část nemovitostí, které byly součástí shora uvedeného zbytkového statku, avšak nejsou předmětem řízení v dané věci, byla vydána restituentům. Dále zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu Litoměřice, Okresního pozemkového úřadu ze dne 16. 8. 1995, č. j. 72-2465/95-7120 podle zákona o půdě bylo rozhodnuto, že nejsou ve vlastnictví Ing. E. K. staršího a žalobců, neboť sice jakožto dědici původních vlastníků jsou oprávněnými osobami, avšak předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaných, resp. jejich procesních předchůdců. Vzal za prokázané, že po přechodu předmětných nemovitostí na stát v roce 1948, tyto nemovitosti získali do vlastnictví manželé V. K. a V. K. – rodiče původní žalované M. J., a to přídělovouu vydanou Okresním národním výborem v L. ze dne 16.12.1969 a za příděl dne 18. 12. 1992 zaplatili přídělovou cenu 35.334,- Kč. Též zjistil, že v roce 1976 koupila M. J. se svým manželem J. J. od rodičů 1/3 předmětných nemovitostí a po smrti otce získala dědictvím další 1/3 nemovitostí a zbývající třetinu získal v tomtéž dědickém řízení druhý žalovaný. Vzal za prokázané, že v průběhu řízení darovací smlouvou ze dne 23. 2. 2004 manželé J. J. a M. J. darovali nynější první žalované svůj podíl na předmětných nemovitostech, přičemž právní účinky vkladu nastaly dnem 1. 3. 2004. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle , 2 písm. c) a odst. 4, a zákona o půdě. Zaujal názor, že rozhodující v dané věci je posouzení, zda přídělová, jíž V. a V. K. nabyli předmětné nemovitosti, byla vydána v rozporu s tehdy platnými předpisy, tedy s a s  tehdy platným ústavním pořádkem. Podle odvolacího soudu zákon č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, byl v době vydání přídělovéy, tedy v roce 1969, stále platným a účinným, přičemž tento zákon byl použitelný až do 24. 6. 1991 (t.j. do dne účinnosti zákona o půdě). Odvolací soud  konstatoval, že shora uvedený zákon je nutno považovat za lex specialis ve vztahu k č. , proto jeho ustanovení je nutno použít přednostně před ustanoveními . Odvolací soud vyslovil závěr, že přídělová nebyla vydána v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu zákona o půdě, tedy v rozporu s ani s tehdejším ústavním pořádkem. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. .

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali  z ustanovení v souvislosti s V dovolání rekapitulovali dosavadní průběh řízení. Podle obsahu dovolání tvrdili zřejmě existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítali, že přídělové řízení, probíhající v době platnostiy č. , nebylo s ní ani předpisy nižší právní síly v souladu, neboť majetek, který mohl být pouze v soukromém vlastnictví, bylo možné nabývat jen výjimečně, a to děděním nebo darováním. Podle dovolatelů nabývání majetku rozhodnutím státního orgánu bylo možné pouze v případě majetku, který mohl být předmětem osobního vlastnictví. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně  k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé  po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ  v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda v projednávané věci byly splněny předpoklady ustanovení zákona o půdě, tedy rozpor předmětnéy s tehdy platnými předpisy.

Dovolací soud připomíná, že právními otázkami, jejichž řešení považují dovolatelé za důvod přípustnosti dovolání, se již dovolací soud zabýval a i nadále shledává správným závěr, obsažený ve svém  rozsudku sp. zn. ze dne 26. 5. 2008, jímž se soudní praxe řídí, na který správně odkazoval odvolací soud a z něhož je třeba vycházet i v projednávané věci.

Ve shora citovaném rozhodnutí se dovolací soud ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož byl zákon č. 142/1947 Sb. v době vydání přídělovéy stále platným a účinným a ve vztahu k č. a dalším obecným právním předpisům zákonem speciálním, a proto s nimi nemohl být v rozporu. Tvrzený rozpor přídělovéy su ČSSR z roku 1960 nemůže podle názoru dovolacího soudu v podmínkách demokratického právního státu obstát, neboť se sice jedná o normu nejvyšší právní síly, avšak totalitního státu. Uvedené došlo výrazu i v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. , v němž se výslovně konstatuje, že ústavodárcem zvolená právní kontinuita s bývalým režimem neznamená kontinuitu hodnotovou. Rozpor přídělovéy su ČSSR z roku 1960, vytvářející ústavní rámec pro maximální potlačení soukromého vlastnictví zemědělského nemovitého majetku, proto nemůže založit rozpor s tehdy platnými předpisy ve smyslu zákona o půdě jako právního předpisu demokratického právního státu, který si klade za cíl ochranu demokratických principů, kterými jsou zejména dobrá víra a princip důvěry v právo. V tomto směru dovolací soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. , v němž se praví: „Ústavní soud sdílí v tomto směru stanovisko naší právní teorie, že jedním ze základních  znaků a  předpokladů právního státu a právní jistoty je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo. Podstata právní jistoty spočívá tedy v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil.“

Na základě shora uvedeného se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že důvod pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle § 8 odst. 1 zákona o půdě není dán ani v dané věci, protože přechod předmětných nemovitostí na žalované se neuskutečnil v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Žalobci  neměli

v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2009

JUDr. Josef  Rakovský, v. r.

předseda senátu