Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1823/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vydání rozsudku, že je 1/3 vlastníkem pozemku podle bývalé pozemkové knihy, označeného jako parcela č. 780 o výměře 6 288 m2, a pozemků podle katastru nemovitostí označených jako parcel č. 1065/4, 1065/5, 1065/6 a 1065/7 o celkové výměře 1513 m2, vše v katastrálním území a obci N. n. O .

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č. j. -36, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Ve svém odůvodnění se ztotožnil s rozhodnutím Pozemkového úřadu v T. ze dne 13. 4. 2007, které odmítlo nárok žalobce na restituci výše uvedených zemědělských pozemků z důvodu jeho opožděnosti. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v souladu se zákonem, a žalobu podle v celém rozsahu zamítl.

Krajský soud v Brně rozsudkem výše označeným k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve svém odůvodnění se podrobně zabýval novelou zákona o půdě č. , o kterou žalobce opíral své tvrzení o prodloužení lhůty k uplatnění restitučních nároků, a dospěl k závěru, že právní otázku běhu lhůty k uplatnění restitučního nároku (a z toho plynoucího zániku nároku žalobce v této věci) posoudil soud prvního stupně správně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v , odst. 3 (ve znění před novelou č. ), a sice v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí procesními vadami a řeší pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem. Dovolatel polemizuje s výkladem ustanovení zákona o půdě, který byl doplněn právě zmiňovanou novelou – –, která nabyla účinnosti dne 1. 7. 1993. Vyvozuje z této úpravy, že uplatněním práva formou výzvy k vydání nemovitosti a žádosti o poskytnutí náhrady v zákonné lhůtě nemůže dojít k prekluzi práva na restituci. Zmiňuje několik rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu, cituje zejména z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ze dne 13.12. 1995, publikovaného pod č. 29/1996 Sb. Výše uvedené rozhodnutí vykládá v tom smyslu, že byly zrušeny lhůty pro uplatnění restitučních nároků (pozn. - přičemž pomíjí skutečnost, že v daném případě se jednalo o zrušení podmínky trvalého pobytu na území České republiky). Dovolatel zdůrazňuje též, že nižší soudy nezkoumaly, zda se v případě druhé výzvy nemohlo jednat o samostatné podání s odlišným právním režimem, zmiňuje též přednost restitučních zákonů před obecnými předpisy občanskoprávními, a tvrdí také porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy ho nepoučily, že jsou jiného názoru než on a vydaly pro něj překvapivé rozhodnutí. V neposlední řadě napadá rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřezkoumatelné. Na daný případ měly soudy aplikovat ustanovení a 3 zákona o půdě, neboť se jedná o pozemky, které podle zákona nelze vydat. Celkově tedy dovolatel shrnuje, že novela zákona o půdě provedená 3 Sb. umožnila dovolateli uplatnit nárok ve lhůtě do 24.6.1996. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k novému řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání bylo podáno včas a prostřednictvím advokátky. S ohledem na shodu rozsudků nižších instancí však mohla být jeho přípustnost – po níž by následoval přezkum dovolacích důvodů – založena jen podle , tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.

Dovolání však není přípustné.

Právní názor odvolacího soudu, vztahující se zejména k , a , jakož i k interpretaci těchto předpisů v relaci k zákonné lhůtě pro uplatnění restitučního nároku, nehodlá dovolací soud znovu rekapitulovat. Považuje jej za správný a v podrobnostech na něj odkazuje.

Z judikatury Nejvyššího soudu je k problematice třeba uvést následující závěry, podepřené napřed citovanými normami:

Podle bodu č. 21 novely zákona o půdě č. může oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. června 1991. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají. Podle článku II odst. 1, 2 téže novely může oprávněná osoba nároky podle tohoto zákona uplatnit do dvou měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona. Neuplatněním nároku ve lhůtě stanovené podle odstavce 1 právo zaniká.

Ustanovení zákona o půdě nelze vykládat tak, že by se osoba v něm uvedená stala ke dni účinnosti , tedy k  1. 7. 1993, vlastníkem nemovitostí se zpětným účinkem ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě (k 24. 6. 1991); k nabytí vlastnictví naopak došlo ke dni účinnosti , tj. k 1. 7. 1993 (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. ).

I před 1. 7. 1993 byl nárok oprávněné osoby, uplatněný podle zákona o půdě, nárokem majetkové povahy, který smrtí oprávněné osoby (věřitele) nezanikl, neboť nešlo o právo na plnění omezené jen na jeho osobu ( obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991, obč. zák., ve znění platném od 1. 1. 1992 a contr.); šlo tedy o nárok (právo), který se v případě smrti oprávněné osoby mohl stát předmětem dědění. Skutečnost, že bylo do textu zákona o půdě vtěleno ustanovení , podle něhož „v případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle , přechází nárok na dědice“, neznamenala zpětné založení nároku jiných (dalších) oprávněných osob, který před 1. 7. 1993 neexistoval, ale šlo toliko o výslovnou deklaraci právního stavu, jaký trval již před touto novelizací zákona o půdě (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. ).

Novela zákona o půdě, provedená , rozšířila okruh pasivně legitimovaných subjektů i na fyzické osoby, které nemovitost, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona o půdě, nabyly od státu nebo jiné právnické osoby, a to bez ohledu na to, zda stát nebo právnická osoba získaly tyto nemovitosti za okolností uvedených v zákona o půdě. Lze tedy dovodit, že nárok na přechod vlastnického práva k nemovitosti, kterou fyzická osoba nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, které ji nezískaly za okolností uvedených v zákona o půdě, je nárokem podle , který nebylo možno uplatnit přede dnem, kdy uvedený zákon nabyl účinnosti. Z této skutečnosti je třeba vycházet i při posuzování běhu lhůty, upravené v zákona o půdě, ve které bylo tento nárok možno uplatnit (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. ).

I z citované judikatury je zřejmé, že je zde nutno rozlišit dva nároky potenciálních restituentů. První byl založen na základě dříve relevantních skutečností a následně prodloužené lhůty do 31. 1. 1993. Druhý pak , přičemž zde byla lhůta k uplatnění nároku (objektivní) prodloužena do 24. 6. 1996. Opět šlo o nárok – na podkladě těch skutečností, jež do zákona doplnila zmíněná novela.

Z řečeného pak nezbývá než dovodit existenci dvou lhůt k uplatnění restitučního nároku; záviselo na povaze rozhodných okolností tvrzených žalobcem, zda bylo možné využít ještě druhé z těchto lhůt (podle ). Zjistil-li odvolací soud, že první uplatnění nároku („požadavek na restituci pozemků“), účinné dne 31. 3. 1993, se opíralo o skutečnosti relevantní již podle zákona o půdě ve znění před novelou č. , pak nelze než dovodit, že se jednalo o nárok uplatněný po uplynutí tehdy platné prekluzivní lhůty (do 31. 1. 1993), a tedy nárok prekludovaný, s následkem zániku práva. Další zjištění odvolací instance, podle něhož byl opětovně žalobcem uplatněný nárok dne 31. 8. 1993 (s odkazem již na ) opřen o týž skutkový základ jako předešlé uplatnění nároku, pak znamená, že takto nelze zhojit předchozí prekluzi – nebyl uplatněn nárok nový, resp. nárok založený na skutečnostech nově relevantních.

Dovolací soud je si vědom toho, že někdejší právní regulace vykazovala konfúzní rysy (podrobněji k tomu např. Průchová, I., Restituce majetku podle zákona o půdě, Praha: C. H. Beck 1997, str. 77 a násl.). Nicméně nelze, navíc s odstupem času, měnit tu interpretaci, kterou již dovolací instance dříve použila.

Rovněž nic nenasvědčuje tomu, že by snad měla vliv na prekluzi jiná titulace nároku (podle jiných ustanovení zákona o půdě), jak ji provádí dovolatel ve svém podání. Rozhodný je obsah listin z roku 1993. Pokud jde o tvrzené procesní vady řízení před odvolací či snad první instancí, pak stran nich nebyla náležitě vymezena právní otázka, jak ustanovení předvídá; ostatně Nejvyšší soud již dříve, v souvislosti s přípustností dovolání podle , omezil dovolací přezkum na hmotněprávní stránku věci (viz usnesení sp. zn. , Soudní judikatura č. 7/2004). Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatele o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí nižší instance.

Ze všech uvedených závěrů vyplývá nepřípustnost dovolání žalobce s důsledkem jeho odmítnutí ( věta první, ).

Protistraně nevznikly v řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 3. prosince 2009

JUDr. Ludvík  D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu