Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1860/2008

ROZSUDEK

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby žalovaní vyklidili byt č. 2 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v prvním patře domu na ulici B. v P. (dále „byt na ulici B.“). Tvrdili, že v roce 1985 jim k tomuto bytu vzniklo právo společného užívání, které se 1. 1. 1992 změnilo na právo společného nájmu a dosud trvá.  Uzavřeli sice v roce 1985 s manžely Levých dohodu o výměně tohoto bytu  za byt na M. v P. (dále „byt na ulici M.“), kam se i přestěhovali. Rozhodnutím soudu v roce 2001 jim však k žalobě pronajimatele bylo uloženo, aby byt na M. ulici vyklidili, neboť pro nedostatek písemné formy šlo o dohodu neplatnou. Byt na B. ulici užívají žalovaní  na základě dohody o výměně bytů, kterou uzavřeli v roce 1996 s manžely L.,  podle které vyměnili s nimi byt  č. 2  v přízemí domu č. 1576 na Kovářově ulici v P. (dále „byt na ulici Kovářova“), do něhož se manželé L. také přestěhovali. Vzhledem  k neplatnosti  dohody o výměně bytů z roku 1985 nemají ani žalovaní platný titul k užívání bytu na ulici B.

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, č. j. -43, uložil žalovaným povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 2 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v prvním patře domu na ulici B. v P. Dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, č. j. -97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním vzal za prokázáno, že byt na ulici B. byl přidělen žalobcům rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. (dále jen „ONV v Praze 5“) ze dne 18. 7. 1985, že dne 25. 7. 1985 uzavřeli dohodu o užívání tohoto bytu, že dne 6. 11. 1985 schválil ONV v P. dohodu o výměně bytů, kterou uzavřeli žalobci s manželi Levých (dále jen „dohoda ze dne 8. 11. 1985“), na základě níž se žalobci nastěhovali do bytu na ulici M.  a manželé L. do bytu na ulici B., že dne 3. 4. 1996 udělil Úřad městské části P. (jako pronajímatel)  souhlas s výměnou bytů mezi R. T. (žalovanou 2/) jako  nájemkyní bytu na ulici K.  a M. a L.m L. (tehdejšími nájemci  bytu na ulici B.), že dne 16. 4. 1996 uzavřela žalovaná 2) smlouvu o nájmu bytu na ulici B. a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 10. 2001, č. j. -32, který nabyl právní moci 3. 12. 2002 (dále též „rozsudek ze dne 16. 10. 2001“), bylo žalobcům uloženo vyklidit byt na  ulici M. s odůvodněním, že jim k němu nesvědčí právo nájmu.  Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda ze dne 8. 11. 1985 je absolutně neplatná, neboť v řízení nebylo prokázáno (jak to ostatně vyplývá i z rozsudku ze dne 16. 10. 2001), že by byla uzavřena v písemné formě ( ve spojení s ve znění do 31. 12. 1991 /dále jen „ “/). Žalobcům tak i poté svědčilo k předmětnému bytu právo osobního užívání, které se následně změnilo na právo nájmu, které dosud trvá, neboť nezaniklo žádným ze způsobů upravených v zákoně. Protože předmětný byt nebyl právně volný, jsou veškeré následné právní dispozice učiněné s ním neplatné, neboť k nim disponující osoby nebyly oprávněny. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy. Přisvědčil sice žalovaným, že vyhověním žalobě jim vzniknou obtíže a že byt na ulici B. užívali dlouhodobě v dobré víře, že k němu mají právní titul. Za rozhodující  však shledal, že na úřady nezjištěnou skutečnost  (neplatnost dohody z 8. 11. 1985)  se nabalily další úkony a výměny bytů, rovněž neplatné.  Za spravedlivé proto považoval, aby došlo k navrácení do  původního stavu u všech těchto úkonů, když ne cestou dohody, tak soudních rozhodnutí, přičemž žalovaní jsou druhým článkem tohoto řetězce. V opačném případě – pokud by vyhověl výhradám žalovaných, došlo by k přetržení tohoto řetězce a žalobcům by zůstal „černý Petr“, neboť by na rozdíl od ostatních  účastníků pozbyli možnosti bydlení, nebo by museli žalovaným zajistit bytovou náhradu. Tím by žalobcům zůstalo holé nájemní právo, zatímco žalovaní by stejně nájemci bytu na ulici B. nebyli.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení (dále „ “), a uplatnila v něm dovolací důvody podle a b) Dovolatelka má za to, že nedostatečně zjištěný skutkový stav (tak, jak jej popisuje) a „rezignace soudu na vlastní logický úsudek a právní posouzení zjištěných skutečností“ byly důvodem, pro který soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil soud odvolací, dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Vyjadřuje přesvědčení, že rozsudek ze dne 16. 10. 2001 nemůže být důkazem trvání a existence nájemního práva žalobců k předmětnému bytu, neboť soud může být vázán pouze výrokem rozsudku, nikoliv jeho odůvodněním. Poukazuje na to, že soudy obou stupňů „měly za prokázanou neexistenci písemné dohody o výměně bytů … tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by … byla uzavřena písemně“, a namítá, že při správném hodnocení důkazů by musely dospět k závěru, že dohoda ze dne 8. 11. 1985 byla platně uzavřena, neboť je nepřijatelné, že by v roce 1985 tehdejší národní výbor vydal své rozhodnutí bez existence písemné žádosti (v této souvislosti odkazuje na „ , Komentář, Díl I., Praha – Panorama – 1987 str. 677“). Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů „převzaly za základ svých skutkových zjištění nesprávné právní závěry OS 5 v řízení “; na jejich nesprávnost usuzuje z toho, že v této věci měla být žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně (pronajímatelky), neboť byt na ulici M. nebyl právně volný a k žalobě na vyklizení by byli aktivně legitimováni jeho nájemci (manželé L.). Odvolací soud se nezabýval ani tím,  že manželé L. vycházeli ze správnosti rozhodnutí správního orgánů, týkajících se vzniku jejich nájemního práva k bytu na ulici B.. Dovolatelka poukazuje na to, že je-li napadené rozhodnutí pokračováním rozhodnutí o vyklizení žalobců vydaném v řízení sp. zn. , pak podle stejné logiky by žalovaní museli žalovat na vyklizení bytu na ulici K. manželé L. S nimi uzavřeli dohodu o výměně bytů v roce 1996 a ti získali byt na ulici B. jako právně volný rozhodnutím ONV P. č. j. Byt-Stod. 1826/Sine/87/Voh č. j. 3603/83 ze dne 19. 8. 1987 a dohody o užívání bytu ze dne 26. 8. 1987. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. července 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání není přípustné podle (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatelka  zpochybňuje právní závěr o neplatnosti dohody ze dne 8. 11. 1985, na němž napadené rozhodnutí spočívá. Její dovolací námitky však ve skutečnosti směřují proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem ohledně toho, zda dohoda byla uzavřena písemně. Dovolatelka  tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b)  – přípustné  ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Dovolání je však přípustné, neboť v posouzení otázky, že je neplatná dohoda o výměně bytů uzavřená v roce 1996 mezi žalovanou 1) jako nájemkyní na ulici Kovářova a manžely L. jako nájemci bytu na ulici B., je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.

Závěr o neplatnosti této dohody o výměně bytů dovodily soudy obou stupňů  z neplatnosti dohody o výměně bytů z 8. 11. 1985, týkající se výměny bytů mezi žalobci a manžely L. na ulici B. ulici za byt na ulici M. pro nedostatek její písemné formy. Podle skutkových zjištění, ze kterých oba soudy také vycházely, uzavírali další dohodu o výměně bytů na ulici B. za byt na ulici K.  manželé L.  se žalovanou 2). Otázkou vzniku nájemního práva manželů L. k bytu na ulici B. se však soudy nezabývaly vůbec. Pak ovšem je jejich právní závěr o neplatnosti dohody o výměně bytů uzavřené v roce 1996 předčasný, a tudíž nesprávný. S tím souvisí i nesprávná úvaha odvolacího soudu, že dohodou stran zúčastněných na výměnách bytů nebo soudními rozhodnutí lze docílit „navrácení do původního stavu“. Přehlédl totiž, že jím uvažovaný řetězec nesestává jen z dohod o výměně bytů, tedy že by se jejich účastníci vrátili do svých původních bytů, užívaných před výměnou, ale že dohodu v roce 1996 uzavírala žalovaná 2) s manžely L., nikoli s manžely L. Jestliže by se žalobci vrátili do bytu na ulici B. a žalovaní do bytu na ulici K., pak ovšem pro L. žádný byt nezbývá, neboť k bytu na ulici M. jim žádné právo nevzniklo.

Zjištěný skutkový stav nedovoloval odvolacímu soudu učinit závěr o neplatnosti dohody o výměně bytů z roku 1996, přičemž toto nesprávné právní posouzení mělo za následek nesprávné  rozhodnutí ve věci. Z toho důvodu, když dovolací soud nezjistil, že by v řízení  došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , k nimž je povinen totiž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc byla tomuto soud vrácena k dalšímu řízení ( a 3 ).

V novém rozhodnutí přihlédne soud prvního stupně i k nákladům dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2009

JUDr. Marie  R e z k o v á, v. r.

předsedkyně senátu