Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1360/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce m. D., zastoupeného N. T., advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. J. W., 2/ H. K., a 3/ JUDr. J. S., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně Č. K., spol. s r. o., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2006, č. j. - 190, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Mezitímním rozsudkem ze dne 12. prosince 2005, č. j. -157, Městský soud v Praze k žalobě města Děčín směřující vůči žalovaným 1/ Ing. J. W. 2/ H. K. a 3/ JUDr. J. S. jako správci konkursní podstaty úpadkyně Č. K., spol. s  r. o. rozhodl, že žaloba o určení, že žalobce má za úpadkyní pohledávku vzniklou neoprávněným odstraněním zařizovacích předmětů z nebytového prostoru při skončení nájmu ze smlouvy ve výši 121.451,15 Kč, je co do základu důvodná.

Soud - odkazuje na ustanovení , 442 odst. 1, , (dále též jen „obč. zák.“) a na ustanovení , a , o nájmu a podnájmu nebytových prostor - po provedeném dokazování především  uzavřel, že úpadkyně porušila povinnost vrátit po skončení nájmu v důsledku výpovědi pronajatý nebytový prostor ve stavu, v jakém jej převzala.  Za prokázanou měl i existenci škody v příčinné souvislosti s tímto porušením vzniklé, leč nikoli (zatím) výši škody.

K odvolání prvního a druhé žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o požadované určení zamítl.

Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že v daném případě není splněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti.

Provedenými důkazy totiž podle něj není možno prokázat, že se uvedené zařizovací předměty staly součástí vybavení prostor pronajatých úpadkyni a žalobcovým vlastnictvím.

Dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu se proto odvolací soud již nezabýval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v a odst. 3 , (dále též jen „“), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně pak dovolatel namítá, že zařizovací předměty byly v předmětném nebytovém prostoru nainstalovány v roce 1994 a nacházely se v něm i v roce 1999, kdy byl nebytový prostor oceňován znalcem. Ze samotné povahy těchto předmětů podle něj vyplývá, že bytostně náleží k nebytovému prostoru a nemohou být odděleny, aniž by se tím věc funkčně i fyzicky znehodnotila. Jelikož první žalovaný při skončení svého nájemního vztahu, který bezprostředně předcházel nájemnímu vztahu úpadkyně, nesplnil svou povinnost (a zároveň právo) tyto předměty demontovat a předat tak prostory ve stavu odpovídajícím stavu v době převzetí s přihlédnutím k běžnému opotřebení, vzdal se možnosti s těmito předměty nakládat a tyto splynuly s věcí hlavní, tj. nebytovým prostorem.

Žalobce má tedy za to, že dostatečně prokázal své vlastnické právo k těmto věcem. Jelikož z předávacího protokolu ze dne 31. ledna 2000 je zřejmé, že pronajatý nebytový prostor byl úpadkyní vrácen bez zařizovacích předmětů instalovaných prvním žalovaným, porušila úpadkyně ustanovení a způsobila tak žalobci škodu v tvrzené výši odpovídající hodnotě nevrácených předmětů.

První a druhá žalovaní ve vyjádření navrhují  dovolání zamítnout, přičemž druhá žalovaná snáší dále argumenty na podporu závěru, že dovolatel neprokázal vlastnické právo k zařizovacím předmětům.

, o úpadku a způsobech jeho řešení (), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (. a ), s přihlédnutím k se však  pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i , ve znění účinném do 31. prosince 2007).

Dovolání je přípustné dle ustanovení , není však důvodné.

Ač jsou dovoláním ohlášeny výše označené dovolací důvody, je dovolání pouhou skutkovou polemikou  se závěry odvolacího soudu. Dovolatel jím stručně předestírá vlastní skutkovou verzi případu, aniž by v mezích uplatnil konkrétní výhrady, z nichž by bylo zřejmé, které ze skutkových zjištění odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na nesprávnost napadeného rozhodnutí v rovině   právní dovolatel  usuzuje právě jen prostřednictvím jiných skutkových úsudků, čímž dovolací důvod uvedený v ve skutečnosti samostatně neuplatňuje (prověrka správnosti právního posouzení věci se má dít na základě skutkových závěrů, z nichž vyšlo napadené rozhodnutí, bez zřetele k tomu, zda ty jsou samy zpochybněny prostřednictvím jiného dovolacího důvodu).  Podporuje-li dovolatel svá tvrzení nyní nabídkou důkazu znaleckým posudkem (z 20. října 1999) pak nabízí důkaz, jehož prosazení v dovolacím řízení brání ustanovení

O možnost těžit z toho, že mu odvolací soud před závěrem o neprokázání pro věc rozhodných skutečností neposkytl (v souladu s ) poučení dle , přišel dovolatel tím,  že se odvolacího jednání nezúčastnil.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání zamítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení , a odůvodněn tím, že procesně neúspěšnému dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, popřípadě se jich vzdali.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. listopadu 2009

JUDr. Zdeněk  K r č m á ř

předseda senátu