Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2602/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. K., b) A. J., c) L. Š., d) J. Š., e) M. G., a f) Ing. A. S., zastoupených advokátkou, proti žalované J., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2008, č. j. -444, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2008, č. j. -444, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. listopadu 2007, č. j. -420, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2008, č. j. -435, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali (původně proti žalované T., a. s. se sídlem v R.) určení, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedené pozemkové parcely, kterou nabyli v roce 1995 děděním. Parcelu však užívala žalovaná (resp. její předchůdkyně), která se pokládala za její vlastnici; své vlastnictví odvozovala od toho, že sporný pozemek nabyl v roce 1955 její právní předchůdce výměrem bývalého K. n. v. v B.

Okresní soud ve Vyškově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 1998, č. j. -39, určil, „že vlastníkem parcely ve zjednodušené evidenci – původ grafický příděl parc. č. 3028 zapsané na listu vlastnictví 156 pro katastrální území Č. jsou navrhovatelé 1/ - 6/, každý k ideální 1/6“, a zamítl „návrh odpůrce, aby bylo určeno, že vlastníkem parc. č. 3028 v katastrálním území Č. je obchodní společnost T., a. s. R.“; dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalobci nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku po svých právních předchůdcích děděním. Parcela vznikla v rámci scelovacího řízení podle zákona č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (dále jen „scelovací zákon“), a v tomto řízení ji také právní předchůdce žalobců nabyl do vlastnictví. Právní předchůdce žalované, S. U.P. z., n. p. R., pozemek nikdy nezískal. Pokud mu K. n. v. v B. přidělil rozhodnutím 28. 3. 1955 do vlastnictví pozemky k výstavbě závodu a mezi nimi i sporný pozemek, nemohl vlastnictví k němu nabýt, pokud je původní vlastník nepozbyl. Nedůvodnou shledal i námitku žalované, že došlo k vydržení vlastnického práva k němu; žalovaná neprokázala dobrou víru svých právních předchůdců jako jeden ze zákonných předpokladů vydržení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. listopadu 2001,

č. j. -123, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že se „určuje, že žalobci A až F jsou spoluvlastníky a to každý k ideální jedné šestině následujících pozemků: st. p. 185/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 264 m2, st. p. č. 188/8 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 7728 m2, st. p. č. 225/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 301 m2, st. p. č.  226/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 288 m2, parcela č. 113/2 – ostatní plocha o výměře 7 m2, p. č. 113/15 – ostatní plocha o výměře 4234 m2, p. č. 113/29 – ostatní plocha o výměře 9231 m2, vše zapsáno na LV č. 388 u Katastrálního úřadu ve V. pro k. ú. Č., obec R., okres V.“. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že se zamítá vzájemná žaloba, aby bylo určeno, že vlastníkem týchž pozemků je žalovaný“ a rozhodl

o nákladech řízení. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně

a dále uvedl, že sporná nemovitost, dnes ve specifikaci jak ji uvádí ve výroku svého rozsudku, byla v evidenci nemovitostí vedena dvojmo, jednou jako nemovitosti ve vlastnictví žalobců,  jednou ve vlastnictví žalované, resp. jejich právních předchůdců. Na tom nic nemění skutečnost, že jde jen o část majetku, kterým žalovaná disponovala. Ze žádného důkazu neplyne, že by žalobci, resp. jejich právní předchůdci, vlastnictví svého pozemku pozbyli. Rozhodnutí o dědictví má sice pouze deklaratorní povahu, prokazuje však nástupnictví žalobců po jejich právních předchůdcích; slouží jako podklad pro aktivní legitimaci žalobců ve sporu. Za nesprávné označil argumenty žalované, že věc měla být posouzena podle restitučních předpisů. Ztotožnil se i s názorem soudu prvního stupně ohledně otázky vydržení vlastnického práva; uvedl, že vedení právního předchůdce žalovaného si muselo být vědomo, že národní podnik není vlastníkem pozemků, které měl jen ve správě.

Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 16. června 2003, č. j. -164, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 4. srpna 2005, č. j. -241, žalobě vyhověl a určil, že žalobci jsou spoluvlastníky níže specifikovaných pozemků; současně zamítl vzájemnou žalobu podanou žalovanou. Odvolací soud usnesením ze dne 23. února 2006, č. j. -261, tento rozsudek zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení s pokynem vycházet z právního závěru odvolacího soudu týkajícího se aplikace , kterým se doplňuje a mění zákon ČNR č. , o pozemkových úpravách  ( , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) a jeho dopadu na dosavadní skutková zjištění, zejména k obraně žalované tvrdící že sporné pozemky nejsou totožné s původním vlastnictvím právních předchůdců žalobců podle pozemkových knih. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. -420, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2008, č. j. -435, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobci a) až f) jsou spoluvlastníky a to každý k ideální jedné šestině následujících pozemků: st. 185/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 264 m2, st. 188/8 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 7728 m2, st. 225/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 301 m2, st. 226/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 288 m2, parc. č. 113/2 – ostatní plocha o výměře 7 m2, parc. č. 113/15 – ostatní plocha o výměře 4234 m2 a parc. č. 113/29 – ostatní plocha o výměře 9231 m2, vše zapsáno na LV č. 156 pro katastrální území Č., obec R., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště V.“, výrokem pod bodem II. zamítl „žalobu žalované na určení, že žalovaná je vlastníkem“ pozemků specifikovaných pod bodem I. a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že příslušný katastr nemovitostí vedl k 8. 9. 1997 jako jediné vlastníky sporných pozemků žalobce; šlo o pozemky, které byly návrhem scelovacího plánu určeny jako náhradní pozemky za pozemky v knihovní vložce 46 a 149. Jak uvedl, „žalobě proto podle ve znění vyhověl a vzájemnou žalobu žalované zamítl“; za situace, „kdy vlastnictví pozemků bylo založeno ex lege , který nabyl účinnosti v průběhu řízení 8. 9. 1997, stala se problematika zkoumání podmínek vydržení vlastnického práva žalovanou bezpředmětnou“.

Odvolací soud k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. listopadu 2008, č. j. -444, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I., II.

a IV., pod bodem III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Skutkový stav věci zrekapituloval tak, že předmětné pozemky byly identifikovány z původního projekčního (grafického) přídělu PO 8/72, později p. č. 3028 – role v tamním katastru, kde probíhalo scelovací řízení ukončené vypracováním návrhu scelovacího plánu, které však do nástupu padesátých let minulého stolení, ale ani později, nebylo dokončeno. Před 8. 9. 1997 se ustálil stav katastrálních zápisů tak, že se rovnodílnými spoluvlastníky pozemků stali žalobci děděním po A. H., což jim bylo „soudy ve věcech dědických potvrzeno v roce 1995“. K témuž dni byla žalovaná katastrem nemovitostí zapsána jako vlastnice staveb na těchto pozemcích „nejspíše skutečně vzešlých z přičinění jejího právního předchůdce v přesně nezjištěné době padesátých let, kdy tyto pozemky v poválečném období tehdejší čsl. stát převzal patrně jako konfiskát a přenechal mu je k hospodaření s nimi (k zastavění); odtud a pro další byl stát veden dobovou evidencí nemovitostí jako jejich vlastník“. Po privatizaci z devadesátých let byla žalovaná zapsána jako jejich vlastnice v katastru nemovitostí až v roce 2000 s odkazem na tento důvod nabytí a byl pro ni založen tzv. „duplicitní list vlastnictví“. Dále odvolací soud odkázal na ve znění novely provedené , s tím, že „v katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelování a katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu s návrhem scelovacího plánu, platí, že vzniklo vlastnictví k pozemkům podle tohoto návrhu“; uvedl, že účel tohoto zákona byl v soudní praxi aprobován jako řešení četných chaotických právních vztahů vzniklých v důsledku nedokončeného scelovacího řízení. S připomenutím rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. konstatoval, „že řešení skýtají právní mechanismy, hledící na právní stav podle katastrálních zápisů i stav faktický v různé kombinaci zastoupení ( až 9c cit. zákona) i za cenu, že dojde k zásahu do vlastnického práva jiného subjektu k téže věci“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání; jeho přípustnost opírá o a uplatňuje dovolací důvod uvedený v

odst. 2 písm. b) Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že tento soud se v odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí vůbec nezabýval otázkou,  „zda lze bez dalšího aplikovat z. č. , ve znění , účinného od 8. 9. 1997, když před nabytím účinnosti předmětného ustanovení zákona došlo na základě ustanovení , tj. jiného zákona, tj. předpisu stejné právní síly, k vydržení vlastnického práva, resp. když před účinností předmětného ustanovení zákona došlo k přechodu vlastnického práva na základě rozhodnutí státního orgánu, tj. opět v souladu s platnou zákonnou úpravou“, přičemž soud prvního stupně dokonce uvedl, „že je bezpředmětná problematika zkoumání podmínek vydržení vlastnického práva žalovanou za stavu, kdy vlastnictví pozemků bylo založeno ex lege “ Podle názoru dovolatelky spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže tento soud „bez dalšího potvrdil nabytí vlastnického práva žalobců ex lege při pouhé aplikaci účinného od 8. 9. 1997, aniž by se zabýval žalovanou tvrzenými a prokázanými, rovněž zákonnými, důvody nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům, právními předchůdci žalované, a to v souladu se zákonnou úpravou ještě před platností a účinností , tj. před datem 8. 9. 1997“. S právním názorem odvolacího soudu nelze podle dovolatelky souhlasit proto, že: a) vznik vlastnického práva ke sporným pozemkům nelze odvozovat od stavu katastrálních zápisů k datu účinnosti , neboť takový zápis  vlastnické právo žalobců nekonstituoval; měl toliko deklaratorní povahu, b) vlastnické právo jednou nabyté v důsledku vydržení nebo přechodu v důsledku jiné právní skutečnosti – v daném případě na základě rozhodnutí státního orgánu – není možno vyvlastnit nebo nuceně omezit jinak než v souladu s d, a c) se z „nálezu ÚS č.  152/1998 Sb. podává, že důsledkem konstrukce vlastnického práva ex lege, jak ji má na mysli ve znění je zejména potvrzení již existujícího vlastnického práva“, které dosavadní uživatel nabyl vydržením a kdy nelze hovořit o zásahu do vlastnického práva původního vlastníka, které již zaniklo v důsledku vydržení. K tomu dovolatelka uzavírá, že „konstrukce vlastnického práva ex lege, jak ji má na mysli z. č. ve znění , by s ohledem na výše uvedené v daném případě znamenalo odejmutí legitimně nabytého vlastnického práva žalované v rozporu s odst. d“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu potažmo i soudu prvního stupně. Poukazují na okolnosti komplexní pozemkové úpravy v roce 2004 a na její důsledky. Odmítají názor, že žalovaná vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržela. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném před jeho novelizací provedenou

Nejvyšší soud   po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, výklad , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů; touto problematikou se dovolací soud dosud nezabýval.

Dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání, které nemůže být připuštěno pro řešení jiných právních otázek než těch, které dovolatelka vytýčila. Přezkoumal tedy rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu podaného dovolání; jinými právními problémy než vytýčenými v dovolání se zabývat nemohl.

, o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, zejména ve znění novely provedené , za jehož platnosti mělo vlastnické právo žalobců vzniknout, stanovil: „Předmětem pozemkových úprav jsou všechny pozemky v určitém území bez ohledu na dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a užívací vztahy k nim, pokud nejsou podle odstavce 2 z pozemkových úprav vyloučeny ( ). Z pozemkových úprav jsou vyloučeny pozemky určené pro obranu státu, pro těžbu vyhrazených nerostů, hřbitovy, pozemky zastavěné a určené k zastavění, pozemky chráněné podle zvláštních předpisů ( ).

V katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelování a katastr nemovitostí vede vlastnictví k pozemkům v souladu s návrhem scelovacího plánu, platí, že vzniklo vlastnictví k pozemkům podle tohoto návrhu (§ 9b odst. 2 zákona

č. , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění novely provedené ). Obdobná úprava je obsažena i v platném zákoně č. , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona

č. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.

V nálezu pléna Ústavního soudu publikovaném pod č. 152/1998 Sb., kterým bylo rozhodnuto o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení až 9h zákona České národní rady č. , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění , se mimo jiné uvádí:  „Dochází-li proto ke konstrukci vlastnického práva ex lege [ , ] nebo ke vzniku vlastnického práva v důsledku rozhodnutí správního orgánu ( ), lze uvažovat o dvou důsledcích: – Buď se tím potvrzuje již existující vlastnické právo, které dosavadní uživatel nabyl vydržením (v souladu

s podmínkami vydržení, které různě upravoval v jednotlivých historických obdobích), pak nelze vůbec hovořit o zásahu do vlastnického práva původního vlastníka, které již zaniklo v důsledku vydržení. Naplnění podmínek vydržení lze předpokládat ve velkém množství případů. Ústavní soud z vyjádření Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v B. zjistil, že nedokončené scelení se

v J. k. (jenž lze označit za těžiště problémů s nedokončeným scelením) dotýká 179 540 vlastníků pozemků, přičemž u 173 076 je v katastru nemovitostí veden stav po scelení a u 151 372 (tj. cca 88 %) byl již tento stav tzv. překryt změnami provedenými na základě rozhodnutí o dědictví, registrace smluv či vkladem vlastnického práva. U těchto vlastníků chrání novelizace jejich právní jistotu navíc podloženou zákonnou domněnkou dobré víry ( a , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). – Nebo dochází k zásahu do vlastnického práva jeho odnětím v návaznosti na konstruování vlastnického práva jiného subjektu k téže věci. Předchozí zjištění dokládají, že za vzniklého stavu bylo nezbytné přikročit ke komplexnímu řešení důsledků nedokončeného scelovacího řízení, a to obecně závazným pravidlem chování obsaženým v právním předpise. Tento způsob obecného řešení vylučuje vznik souběžně probíhajících soudních sporů v jednotlivých případech. Z tohoto hlediska je volba způsobu řešení, tj. regulace právním předpisem, adekvátní veřejnému zájmu. Je nepochybně ve veřejném zájmu, aby byla odstraněna nepřehlednost ve vlastnických

a užívacích vztazích, napravení dlouhodobě neřešeného chaotického právního stavu

v 439 katastrálních územích. Soudní řešení individuálních případů by znemožnilo, příp. značně oddálilo provedení pozemkových úprav.

Ústavní soud konstatuje, „že pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Nicméně pro tu skupinu vlastníků, která s prováděnými pozemkovými úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění (nucené omezení vlastnického práva) krajním kritériem ochrany jejich vlastnictví“.

Z tohoto nálezu se jasně podává, že Ústavní soud toto řešení akceptuje jako ústavně konformní. Ostatně platí zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ a pokud by žalovaná společnost dbala o včasný zápis svého práva do katastru nemovitostí, nemohl by ji uvedený důsledek postihnout.

Dovolatelka namítá, že jde o nepřípustné odnětí vlastnického práva bez náhrady; případná náhrada za nucené odnětí vlastnického práva však nebyla předmětem tohoto řízení, a proto se k této námitce nelze vyjádřit.

Neobstojí ani tvrzení, že žalobci nebyli ke dni účinnosti zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci na základě návrhu scelovacího plánu, ale podle jiných skutečností. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že pro naplnění podmínek § 9b tohoto zákona je podstatné, že ke dni účinnosti tohoto zákona je tu návrh scelovacího plánu a že ten, kdo měl podle tohoto plánu nabýt vlastnictví, je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán. To by neplatilo jen v případě, že by zápis byl uskutečněn na základě skutečnosti, která nemá s návrhem scelovacího plánu žádnou souvislost; to však dovolatelka netvrdí.

Rozhodnutí soudů obou stupňů však trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), neboť v okolnostech rozhodných pro právní posouzení věci jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. Z odůvodnění rozsudků se totiž podává, že přinejmenším část pozemků,

o které jde, byla ke dni účinnosti , zastavěna, není však zřejmé, které pozemky jsou nezastavěné a tudíž se na ně vztahuje možnost provedení pozemkových úprav a tedy i právní názor uvedený shora (srov. zákona

č. , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než  rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

( , 3 ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu