Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3373/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) V. M., b) Ing. V. M., a c) PhDr. V. M., proti žalovaným 1) h. m. P., zastoupenému advokátkou, a 2) m. č. P., zastoupené advokátkou, o 345.737,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2007, č. j. -192, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2007, č. j. -196,  takto:

II. Dovolání prvního žalovaného  se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze 1. 2. 2007, č. j. -192, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 2. 2007, č. j. -196, k odvolání obou žalovaných potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2006,  č. j. -149, ve výroku, jímž byla oběma žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit každému z žalobců 1/3 z částky 345.737,- Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že její výše činí 66.580,- Kč, a ve výroku o náhradě  nákladů řízení vůči státu tak, že její výše činí 40.341,- Kč; rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nárok na náhradu škody sestávající ze slevy na nájemném nájemci R., a. s., (253.833,- Kč), nákladů za revizi kanalizace (5.502,- Kč), nákladů za měření vlhkosti a provedení přípravy pro zavedení optosondy včetně vysoušení zdiva (22.591,- Kč), nákladů na znalecký posudek Ing. Č. (6.300,- Kč) a nákladů za opravy a sanace omítek včetně malířských prací (57.511,- Kč), která žalobcům jako podílovým spoluvlastníkům domu, vznikla pronikáním vlhkosti do domu žalobců ze sousedního domu, jenž je ve vlastnictví prvního žalovaného a byl svěřen do správy druhé žalované, shledal důvodným. Ze závěrů znaleckých posudků znalců Ing. K., CSc., a Ing. Č., CSc., dovodil, že příčinou zatékání do domu žalobců byl s pravděpodobností hraničící s jistotou stav světlíku v domě prvního žalovaného. Jelikož tedy první žalovaný zanedbal péči o svůj majetek a druhá žalovaná nevykonávala správu svěřeného majetku řádně, pak oba nepostupovali tak, aby nedocházelo ke škodám ve smyslu § 415 obč. zák. a nesou tak odpovědnost za škodu vzniklou žalobcům v příčinné souvislosti s porušením povinností vlastníka a správce předmětné nemovitosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní.

Podáním ze dne 16. 5. 2007, doručeným soudu prvního stupně dne 18. 5. 2007, vzala druhá žalovaná své dovolání výslovně v celém rozsahu zpět; Nejvyšší soud proto řízení o tomto dovolání podle věty druhé zastavil.

První žalovaný přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení , pro dosud neřešenou otázku zásadního právního významu ohledně subjektu odpovědného za škodu za situace, „kdy předmětná nemovitost byla svěřena v souladu se , o h. m. v P., a Statutem (obecně závaznou h. m. P., kterou se vydává S. h. m. P.) do správy městské části, která dle těchto předpisů vykonává veškerá práva a povinnosti vlastníka týkající se svěřeného majetku a zda právě specifikum institutu svěřené správy nemá vliv na posouzení obecné odpovědnosti dle ust. obč. zák., v tom směru, že h. m. P., tj. žalovaný č. 1 se případné odpovědnosti za způsobenou škodu zprostí a plně odpovědná bude pouze městská část“. Namítá, že odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem otázku pasivní legitimace prvního žalovaného, aniž se vypořádal s námitkou jejího nedostatku, ačkoliv byla uplatňována v průběhu celého řízení; odvolací soud se rovněž vůbec nezabýval otázkou, co je to svěřená správa nemovitostí, a jaká jsou její specifika a její odlišnosti od dvoustranného právního vztahu založeného dohodou a řídícího se občanským nebo obchodním zákoníkem. Soudy obou stupňů nezohlednily, že je to městská část, která vykonává při nakládání se svěřeným majetkem prvního žalovaného práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném a Statutem. Svěřenou správu lze navíc městské části odejmout jen za náhradu, volnost nakládat s majetkem ve vlastnictví prvního žalovaného je tak do značné míry omezena. Správa je svěřená městské části zákonem, nejedná se tedy o smluvní závazek a vlastník nemovitosti neposkytuje za tuto správu žádné plnění. Specifická úprava svěřené správy je pak zdůrazněna i tím, že je zapsána v evidenci katastru nemovitostí. Dovolatel dále namítá, že za stavu, kdy je sice vlastníkem předmětné nemovitosti, avšak tuto neužívá, nepobírá z ní užitky (lze hovořit o tzv. holém vlastnictví), je nepřijatelné, aby za případnou škodu způsobenou chováním druhé žalované odpovídal, byť jen částečně, když jde o dva rozdílné subjekty v právních vztazích vystupující svým jménem a nesoucí odpovědnost z těchto vztahů, mající vlastní orgány i rozpočty. Odpovídal by totiž za škodu, kterou nezpůsobil a ani o ní nevěděl, neboť žalobci o ní informovali pouze druhou žalovanou a nesplnili tak své povinnosti vyplývající z právních předpisů, aby odvrátili hrozící škodu, ve vztahu k prvnímu žalovanému. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále přiznal prvnímu žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení , ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem ) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.

První žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle , b) ]; dovolání tak může být podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Podle ustanovení není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. , publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). Tato jejich samostatnost se projeví i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci první žalovaný napadá dovoláním výrok odvolacího soudu, týkající se nároku žalobců spočívajícího mimo jiné v nákladech za revizi kanalizace (5.502,- Kč) a v nákladech na znalecký posudek Ing. Č. (6.300,- Kč). Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o více samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením bez ohledu na to, že jejich součet tuto částku převyšuje a že odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem.

Ani ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně ostatních dílčích nároků) neshledal dovolací soud dovolání přípustným. Závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci prvního žalovaného ve věci odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. , podle nějž S. h. m. P., jenž je podzákonnou normou (obecně závaznou vyhláškou), a jehož vydání není ze strany městských částí podmíněno jejich souhlasem, nemůže sloužit jako prostředek jednostranného zbavování se odpovědnosti vlastníka – o. h. m. P. – za škodu způsobenou závadou na majetku svěřeném na základě S. h. m. P. do správy městské části.

Odvolací soud v nyní projednávané věci za situace, kdy stav nemovitosti ve vlastnictví prvního žalovaného, jenž správu k ní svěřil na základě S. h. m. P. druhé žalované, byl příčinou vzniku škod na sousední nemovitosti žalobců, dovodil pasivní legitimaci prvního žalovaného (okolnost, že nemovitost svěřil do správy jinému, nemá vliv na povinnosti, které dovolateli jako vlastníku nemovitosti vyplývají z ustanovení a 415 obč. zák. a věty druhé ) v souladu s judikaturou dovolacího soudu; nelze proto napadenému rozhodnutí pro řešení této otázky přisuzovat zásadní právní význam.

Přípustnost dovolaní podle založit nelze ani namítanými vadami řízení ve smyslu , že se odvolací soud vůbec nevypořádal s námitkou nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného, ačkoliv ji uplatňoval v průběhu celého řízení, a že se nezabýval otázkami specifikovanými v dovolání; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlížet (nemají-li z procesněprávního hlediska zásadní význam), jen pokud je dovolání přípustné ( ), což není tento případ.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání prvního žalovaného i ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , věty první a , resp. věty první , neboť první žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a druhá žalovaná zavinila, že řízení o jejím dovolání bylo zastaveno, avšak žalobcům náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2009

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu