Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4000/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů 1. H. R. K., a 2. MUDr. R. B., zastoupených advokátem, v substituci advokáta, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 2. 2009, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (žalobců H. R. K. a MUDr. R. B., zastoupených advokátem, i. s. advokáta, proti žalovaným : A. Č. r. – Ú. pro z. s. ve v. m., a B. M. E., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto :

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 11. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze 6. 2. 2008, č. j. -134. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že „do neodevzdané pozůstalosti po J. Z., zemřelém 10. 6. 1947, patří ideální polovina průmyslového objektu čp. 29 a pozemků parc. č. 942/1 a parc. č. 942/2, dále objekt bez čísla popisného na pozemku parc. č. 942/3, vše v katastrálním území Z. u Katastrálního úřadu pro J. k. (katastrální pracoviště B. – m.)“ zapsaných. Dále bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně určeno, že R. K., zemřelý 20. 12. 1945, byl ke dni své smrti vlastníkem ideální poloviny průmyslového objektu čp. 29 a pozemku parc. č. 942/1, pozemku parc. č. 942/2 a jiné stavby na pozemku parc. č. 942/3, jakož i pozemků parc. č. 942/1, parc. č. 942/2, parc. č. 942/3 a parc. č. 952/2 v katastrálním území Z., zapsaných na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k. (katastrální pracoviště B.). Žalovaným ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. a spol. s ruč. om. M. E. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 37.842,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 17. 2. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze 6. 2. 2008, č. j. -194, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že žalobci uváděné nemovitosti patřily do neodevzdané pozůstalosti po J. Z., jakož i žaloba žalobců o určení, že R. K. byl ke dni své smrti (zemřel 20. 12. 1945) vlastníkem ideální poloviny žalobci uváděných nemovitostí v katastrálním území Z. Žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. a žalované spol. s ruč. om. M. E. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a ani náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolacího soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.

Odvolací soud má za to, že vzhledem k tomu, že žalobci v průběhu řízení o této právní věci změnili žalobu o vydání majetku podle na žalobu o určení vlastnického práva ohledně právních předchůdců žalobců ve smyslu ustanovení , je zcela nad rámec projednávané právní věci zabývat se skutečnostmi, které jsou rozhodné pro posouzení jejich případného nároku podle Podle názoru odvolacího soudu tu „není nutno posuzovat promlčení podle , a to ani v souvislosti s bodem 2 článku II. a rovněž není nutné zabývat se tím, zda žalobci, případně jejich právní předchůdci, splňovali podmínku podle , tj. podmínku československého státního občanství ke dni 1. 4. 1991, a také tím, zda byla v daném případě dodržena podmínka uvedená v “.

Odvolací soud byl dále toho názoru, že „při řešení otázky vlastnictví v tomto případě po roce 1945 došlo k určitě dvojkolejnosti, když jednak bývalý Ústřední národní výbor Z. hl. m. B. se zabýval účinností dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. na tento majetek a přitom na druhé straně probíhalo znárodňování podniků podle dekretu č. 100/1945 Sb. a podle vyhlášky č. 212/1946 Úředního listu, a to i ohledně majetku, který byl předmětem posuzování dopadu konfiskačních dekretů, shora uvedených, na tento případ“.

Odvolací soud i v daném případě uplatnil (s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS st. 21/05, uveřejněného pod č. 477/2005 Sb.) názor, že bylo-li vlastnické právo omezeno či odňato způsobem, na nějž je poukazováno v restitučních předpisech, vydaných v ČR po roce 1990 ( , č. a č. ), nelze tento nárok uplatňovat podle obecných předpisů, poněvadž je tu dána speciální úprava podle předpisů restitučního zákonodárství. To se týká i žalob o určení podle ustanovení , jejichž cílem je  zásadně poskytnutí preventivní ochrany na rozdíl od žalob na plnění, jejichž uplatnění přichází v úvahu, pokud bylo právo porušeno a jejich cílem je reparace. Odvolací soud dospěl v tomto případě k výslednému závěru, že i kdyby soud v průběhu dokazování v této  právní věci zjistil, že stát drží majetek, který je předmětem tohoto řízení, od roku 1945 bez právního důvodu, nemůže být tato skutečnost důvodem pro uplatnění určovací žaloby ohledně nároku, který mohl být uplatněn (za splnění dalších zákonných podmínek včetně podmínky včasnosti uplatnění nároku) podle s přihlédnutím k , o mimosoudních rehabilitacích“.

Odvolací soud z uvedených důvodů změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení a žaloba žalobců byla zamítnuta. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s použitím ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 4. 3. 2009 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 5. 5. 2009 podáno u Městského soudu v Brně, tj. ve lhůtě stanovené v (s přihlížením i k ustanovení ).

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali na ustanovení a jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelé především poukazovali na to, že odvolací soud nevyšel z pravomocného rozhodnutí bývalého Ústředního národního výboru z. hl. m. B. z 8. 11. 1947, č.j. 116528/47, kterým bylo zastaveno řízení konfiskační ohledně nemovitostí, jež jsou předmětem soudního řízení v této právní věci, a kterým bylo uloženo národní správě, aby předala spravovaný majetek původním majitelům, respektive jejich právním nástupcům. Uvedený majetek se nikdy nestal po právu součástí znárodňovaného podniku Z. B. a citovaným rozhodnutím z roku 1947 bylo uloženo předmětný majetek vydat právoplatným vlastníkům. Dovolatelé poukazovali i na to, že u Městského soudu v Brně je pod sp. zn. vedeno přerušené pozůstalostní řízení po J. Z., zemřelém 10. 6. 1947. Do této pozůstalosti bylo dle uvedeného správního rozhodnutí vydána ideální polovina předmětného majetku, zahrnující i nemovitosti, o jejichž určení vlastnictví jde v této právní věci.

Podle názoru dovolatelů odvolací soud zaujal nesprávný právní závěr, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, třebaže tento jeho právní závěr není opřen o výsledky provedeného dokazování a přehlíží i to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobci jsou po JUDr. R. K. (iure transmissionis) dědici po J. Z.

K tomu, že odvolací soud poukazoval i na to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně v této právní věci zemřel po podání žaloby dne 20. 12. 1995 i vlastník druhé ideální poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, dovolatelé uváděli, že restituční předpisy nemají, podle jejich názoru, speciální právní úpravu, která by měla přednost před obecnou úpravou v (ke srovnání poukazovali dovolatelé na článek I odst. 1 novely , provedené ). Právní nástupci R. K., zemřelého v průběhu tohoto soudního řízení, prokázali v řízení, že jsou dědici po R. K., ale ani hypoteticky se nemohou domáhat vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí podle speciálních předpisů restitučních, a mají tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bez něhož není možné projednat dědictví po R. K., nacházející se na území Č. r . Závěr odvolacího soudu, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je tedy v rozporu s výsledky provedeného dokazování.

Podle názoru dovolatelů v tomto případě s ohledem na protiprávní dispozice s uvedeným majetkem po podání výzev k jejich vydání a po podání žaloby v této právní věci bylo jedinou formou žaloby o určení možno zabránit dalším protiprávním dispozicím s nemovitostmi, o něž jde v tomto soudním řízení.

Dovolatelé jsou i toho názoru, že v daném případě již citované správní rozhodnutí z 8. 11. 1947, které je pro soud v tomto řízení závazným východiskem ve spojení s přerušeným dědickým řízení po J. Z., zakládá legitimní očekávání žalobců, že vlastnické právo jejich právních předchůdců, které nezaniklo, dojde právní ochrany, a to navíc za situace, kdy aplikace (ve znění ) tu nebyla možná z důvodů nikoli na straně žalobců nebo jejich právních předchůdců.

Dovolání dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelé jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ) a že rozhodnutí odvolacího  soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení v souvislosti s ustanovením

Podle ustanovení lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení se povinnosti vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na další případy (neuvedené v ), jež spadají pod , jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud ČR se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2001, Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li nárok uplatnit, případně jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů) : „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu; poskytnutím této ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není splněna preventivní funkce žalob podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil. Nebylo tu tedy možné dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné tak, že by bylo na místě je zrušit ve smyslu ustanovení . Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle téhož ustanovení k zamítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nedůvodného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 26. listopadu 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu