Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1302/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení 250.000,- Kč jako náhrady škody vzniklé mu v důsledku toho, že žalovaný dal podnět ke zrušení opatření odboru výstavby příslušného úřadu, jímž byl ověřen stav žalobcem užívaného družstevního bytu,  čímž došlo ke zpochybnění výměry tohoto bytu a žalobce byl nucen práva a povinnosti k bytu převést za cenu nižší než sjednanou se zájemcem před zrušením citovaného opatření.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, č.j. -100, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 11. 2006, č.j. -100, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jen ve výroku o nákladech řízení, jinak jej potvrdil; odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalované družstvo se stalo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 27. 10. 1994 s hlavním městem P. vlastníkem domu. V sedmdesátých letech minulého století byla v tomto domě provedena půdní vestavba bytů. Nájemcem jednoho z půdních bytů (dále jen „předmětný byt“) od jeho kolaudace a předání do užívání byl J. B., který dne 11. 8. 1999 převedl svá členská práva a povinnosti v žalovaném družstvu na žalobce. V roce 1995 v souvislosti se změnou vlastníka domu byly zjištěny nesrovnalosti ve výměře podlahové plochy předmětného bytu. Z tohoto důvodu v květnu 1995 proběhlo místní šetření, k němuž nebyl žalovaný jako nový vlastník přizván. Po provedeném šetření bylo vydáno odborem výstavby O. ú. m. č. P. opatření, jímž byl ověřen stav předmětného bytu a v odsouhlasené projektové dokumentaci byl zakreslen v půdorysu bytu i „sklep“ o výměře 22 m2. Žalovaný od počátku zpochybňoval správnost výměry předmětného bytu a na svých členských schůzích projednával záležitost užívání prostor označených ve výkresové dokumentaci jako „sklep“ o výměře 22 m2. Žalovaný J. B. několikrát na daný rozpor upozorňoval, žádal o vyklizení těchto prostor, nabízel uzavření dohody o užívání těchto prostor za samostatné nájemné. V nájemní smlouvě uzavřené mezi předchozím vlastníkem domu a žalobcem byl předmětný byt specifikován jako byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím, který je tvořen lodžií, komorou a sklepem. Žalovaný vyvolal správní řízení, v němž se domáhal zrušení citovaného opatření, jímž byl ověřen stav předmětného bytu. Stavební odbor M. h. m. P. nejprve pozastavil účinnost tohoto opatření a konstatoval, že zkolaudovaný stav předmětného bytu jednoznačně zjistit nelze, avšak nebylo prokázáno, že v letech 1994 až 1995 došlo k rozšíření předmětného bytu o tento „sklep“. Následně odbor výstavby  O. ú. m. č. P. uvedené opatření zrušil. V roce 2004 žalobce prostřednictvím realitní kanceláře nabídl převod členského podílu v družstvu za částku 4.000.000,- Kč. Realitní kancelář našla zájemce na předmětný byt a uzavřela s ním rezervační smlouvu.  Zájemce však poté, co zjistil, že došlo ke zpochybnění velikosti bytu, od smlouvy odstoupil. Žalobce tedy prodal svůj členský podíl za sníženou cenu ve výši 3.750.000,- Kč. Jelikož dovolatel nedosáhl původně sjednané ceny, vyzval žalovaného k doplacení rozdílu ve výši 250.000,- Kč, jako náhrady škody, která mu vznikla v důsledku podání podnětu žalovaného ke zrušení citovaného opatření. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný se podáním podnětu ke zrušení citovaného opatření nedopustil protiprávního jednání, neboť jen využil svého práva obrátit se na příslušný státní orgán za účelem ochrany svého vlastnického práva a ve snaze uvést do souladu faktický stav užívání prostor ve své nemovitosti se stavem kolaudačním, a tím zároveň odvracel nebezpečí případného postihu za porušení stavebněprávních předpisů. Žalobce přitom přes poučení soudu netvrdil žádné další skutečnosti, v nichž by bylo možno spatřovat porušení právní povinnosti žalovaným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle   a uplatňuje dovolací důvody podle a b) Dovolatel předně vytýká soudu prvního stupně, že postupoval v rozporu se zákonem a závěry vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. , , a , pokud Mgr. E. R. a Mgr. I. S. vyslechl jako svědky a jejich výpovědím přikládal hodnotu svědecké výpovědi, ač obě jmenované zastávaly v  minulosti funkce místopředsedkyně a předsedkyně představenstva žalovaného družstva. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že skutková zjištění učiněná na základě chybně provedeného dokazování převzal a s námitkou vznesenou žalobcem se nevypořádal. Dovolatel má za to, že při hodnocení výše zmíněných výpovědí měl být především z hlediska věrohodnosti hodnocen poměr svědkyň k žalovanému. Dále dovolatel namítá, že ze strany žalovaného došlo k porušení právní povinnosti podle obč. zák., dle nějž každý je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, přičemž použití tohoto ustanovení přichází v úvahu právě v případech, kdy absentuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Porušení právní povinnosti spatřuje v tom, že  žalovaný dříve písemně potvrdil podstatné skutečnosti týkající se výměry a stavu předmětného bytu a posléze je začal zpochybňovat, zejména tím, že požádal o zrušení opatření, kterým byl ověřen výkres půdorysu skutečného stavu bytu. Pokud žalovaný zpochybnil právní stav předmětného bytu v době, kdy žalobce svěřil  převod svého členského podílu realitní kanceláři, která již uzavřela rezervační smlouvu se zájemcem, muselo mu být (podle obecných zásad opatrnosti) jasné, že na straně žalobce vznikne škoda. Dovolatel s poukazem na ústavní mantinely vlastnického práva (d) odmítl názor odvolacího soudu, že jednáním, v němž žalobce spatřuje porušení právní povinnosti, žalovaný pouze realizoval ochranu svého vlastnického práva a zajišťoval řádnou péči o svou nemovitost. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 12 věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 7. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu a 4 , dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle , ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem ), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c) Protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, nejde o případ uvedený v , a tak zbývá posoudit, zda je dovolání přípustné podle

Přestože dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvody podle a b) , ve skutečnosti soudům obou stupňů vytýká především nesprávná skutková zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí). Jedná se o námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle , jimiž však nelze založit přípustnost dovolaní dle (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod č. 8).

Namítané vady řízení (výslech bývalých členů statutárního orgánu žalovaného družstva jako svědků) nepředstavují otázku zásadního právního významu, a proto nemohou založit přípustnost dovolání dle Kromě toho s ohledem na důvody zamítnutí žaloby nemohly výpovědi žalobcem označených osob (ať již by byly hodnoceny jakkoli či by k nim vůbec nebylo přihlédnuto) na výsledek řízení mít žádný vliv.

Jedinou právní otázkou, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatel v dovolání zpochybňuje, je otázka, zda v jednání žalovaného lze spatřovat porušení právní povinnosti, a to zejména povinnosti stanovené v § 415 obč. zák.

Právní zásada, že  výkon práva nemůže být protiprávní  je obecně uznávána nejen v českém právním řádu a v souladu s tím odborná literatura konstatuje, že okolností vylučující protiprávnost je mimo jiné výkon subjektivního práva (viz Eliáš, K. a kol. , velký akademický komentář, 1. svazek, 1. vydání, Linde Praha, 2008, s. 794, 797; Švestka, J. a kol. I, komentář, 1. vydání, Praha C.H. Beck, 2008, s. 1065; Fiala, J. a kol. , komentář, I. díl, 1. vydání, Praha Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 664; Knappová, M. a kol. Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha ASPI, 2002, s. 436).

Zdánlivou výjimkou z této zásady je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, který je obecně zakázán (§ 3 odst. 1 obč. zák.); ve skutečnosti však již nejde o výkon práva, nýbrž pouze o jeho zdánlivý výkon neboli o zneužití práva (viz Knappová, op. cit., s. 436). Za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , nebo ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. ). Na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít ochranu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nelze podle něj  žalobci právo (tedy ani právo na náhradu škody)  přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313, pod č. 87). Odpovědnost za škodu způsobenou jednáním  proti dobrým mravům pak přichází v úvahu jen v případě, že jde o jednání úmyslné (§ 424 obč. zák.). V daném případě skutková zjištění soudů obou stupňů (která – jak již bylo uvedeno – dovolacímu přezkumu nepodléhají) nemohou být podkladem pro úvahu o (úmyslném) zneužití práva žalovaným v rozporu s dobrými mravy. Nepřiléhavý je tudíž rovněž poukaz dovolatele na ústavní zákaz zneužití vlastnického práva; využil-li žalovaný svého (ústavně zaručeného – viz d) práva obrátit se na příslušný státní orgán za účelem ochrany svého vlastnického práva a ve snaze uvést do souladu faktický stav užívání prostor ve své nemovitosti se stavem kolaudačním, a není-li proto postup žalovaného v rozporu s dobrými mravy, nejedná se ani o protiústavní zneužití vlastnického práva.

Dovolatel poukazuje na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , kde se uvádí, že „aplikace § 415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje“. S tímto právním názorem napadené rozhodnutí není nikterak v rozporu.

Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí nelze pokládat za zásadně právně významné ( ), a dovolání tak není přípustné ani podle

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle věty první  a

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle věty první, a tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2009

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu