Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2721/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců  JUDr. Pavla Koláře  a JUDr.  Hany  Gajdziokové  v  právní  věci  žalobců a) Ing. A. J., a b) H. J., obou zastoupených Mgr. I. C.,  advokátem, proti  žalovaným 1) C. B., zastoupené JUDr. A. J., advokátem, a 2) T. J.,  o 2 950 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod  sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti  rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2008, č. j. -277, takto:

I.      Dovolání  se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí třetím ve věci) ze dne 13. února 2008, č. j. -250, uložil žalované 1) zaplatit žalobcům 2 950 000 Kč a náklady řízení ve výši 210 284,50 Kč, a to společně se žalovaným 2), kterému tato povinnost včetně nákladů řízení  ve  výši 118 000 Kč  byla  uložena  rozsudkem téhož soudu ze dne 2. října 2002, č. j. -31, s tím, že v rozsahu plnění jednoho žalovaného zaniká povinnost plnění druhého žalovaného.

K odvolání žalované 1) Vrchní soud v Praze v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům 2 950 000 Kč společně a nerozdílně se žalovaným 2), kterému tato povinnost  již  byla  uložena  rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č. j. -31, dále ho změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a c) (dále též jen „ “). Byť dovolatelka uvedla, že ho podává do všech výroků, je z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů zřejmé, že její dovolání směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Se  zřetelem  k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – ve znění účinném do 30. června 2009.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení , není  rozhodující,  jak  jej  odvolací  soud  označil,  ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. , publikovaném  v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle , nebo zda postupoval  podle     ,  nýbrž  to,  zda  odvolací  soud  posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně.

Pro posouzení přípustnosti dovolání podle je tak podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, jak byl formulován jeho výrok.

Byť odvolací soud označil své rozhodnutí ve věci samé, které je obsaženo v prvním odstavci prvního výroku jeho rozsudku, jako měnící, jde ve skutečnosti o rozhodnutí potvrzující, neboť práva a povinnosti účastníků stanovil shodně jako soud prvního stupně. Oproti  očekávání dovolatelky tedy nelze přípustnost dovolání o ustanovení opřít.

Jde-li o rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek uvedených v a písm. c) V posuzované věci však není přípustnost dovolání podle dána již proto, poněvadž soud prvního stupně rozhodl ve vztahu k žalované 1) všemi svými třemi rozsudky (ze  dne  2. října  2002,  č. j. -31, dále ze dne 21. února 2007, č. j. -204, a konečně ze dne 13. února 2008, č. j. -250) stejně – žalobě vyhověl.

Dovolání však není přípustné ani podle ; dovolací soud totiž nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozsudku, neboť odvolací soud řešil dovolatelkou vymezené právní otázky aktivní legitimace žalobců a promlčení žalobou uplatněného nároku v souladu s hmotným právem a judikaturou soudů, na kterou v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval. Na výkladu a aplikaci obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) odvolací soud svůj závěr o včasném uplatnění žalobního nároku nepostavil, a proto ani dovolatelčiny námitky v tomto směru nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle založit.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal ani v otázce dovolatelkou namítané nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (v důsledku jeho posouzení výzvy věřitele podle obch. zák. odlišného od soudu prvního stupně), ani v otázce pariční lhůty chybějící ve výroku napadeného rozsudku (zde dovolatelka zcela pominula ustanovení upravující podpůrně lhůty pro splnění soudem uložené povinnosti). Dovolatelka prostřednictvím ani takto uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v , pod který bylo možné jí tvrzené vady podřadit, totiž žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ), což případ podaného dovolání není.

Za situace, kdy dovolací soud z obsahu uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít,  že  dovolání  žalované 1) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud  proto, aniž  nařizoval   jednání ( , věta první,   ),  dovolání  žalované 1)  pro  nepřípustnost  odmítl  [ věta první a o. s. ř].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalovaná 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobcům v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. listopadu 2009

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu