Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 65/2022
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Ing. Dagmar Langovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 36 131,94 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 22 130 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 130 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 001,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 183,87 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 22,5 % celkových nákladů, tj. náhradu nákladů řízení v částce 1 561 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, JUDr. jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 22 130 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 130 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 001,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 183,87 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 22,5 % celkových nákladů, tj. náhradu nákladů řízení v částce 1 561 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, JUDr. [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 36 131,94 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích pod bodem I. a II. tohoto rozsudku, z titulu nesplaceného úvěru. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, IČO, sídlem adresa (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným dne 20. 10. 2017 uzavřela smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr číslo účelový úvěr číslo datum úmrtížalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla účelový úvěr na nákup vybraného zboží ve výši 18 490 Kč, který načerpal dne 27. 10. 2017. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně částku vrátit v měsíčních splátkách ve výši 924 Kč. Jednotlivé splátky byly splatné vždy k 17. dni příslušného měsíce počínaje 17. 11. 2017. Právní předchůdkyně žalobkyně dále žalovanému poskytla revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 25 000 Kč, přičemž se žalovaný zavázal tento úvěr hradit formou měsíčních splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však 500 Kč. Žalovaný však nehradil dohodnuté splátky řádně a včas, když uhradil 15 předepsaných splátek na úhradu účelového úvěru a 4 předepsané splátky
na úhradu revolvingového úvěru. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky právní předchůdkyně žalobkyně dluh ke dni 30. 4. 2019 zesplatnila. Žalobkyně po žalovaném požadovala jistinu ve výši 31 313,87 Kč, úrok ve výši 2 976,91 Kč, poplatky ve výši 100 Kč, smluvní pokutu ve výši 541,16 Kč a náklady na vymáhání ve výši 1 200 Kč. Zároveň požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % z částky 31 313,87 Kč od 1. 5. 2019
do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:
4. Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným dne 27. 10. 2017 uzavřela Smlouvu o klasickém úvěru číslo Smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejichž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 18 490 Kč, a to na nákup zboží – televizoru, který se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 924 Kč vždy k 17. dni v měsíci, počínaje dnem 17. 11. 2017, kdy celková splatná částka činila 22 176 Kč. Dále byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši min. 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však 500 Kč. V úvěrové smlouvě žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem je 19 944 Kč a že jeho náklady na bydlení činí 5 000 Kč, kdy však tato tvrzení ničím právní předchůdkyni žalobkyně nepodložila.
5. Z platební bilance vedené právní předchůdkyní žalobkyně soud zjistil, že žalovaný v případě poskytnuté účelového úvěru uhradil částku ve výši 13 860 Kč a v případě poskytnutého revolvingového úvěru žalovaný uhradil částku ve výši 7 500 Kč.
6. Z odstoupení od úvěrové smlouvy číslo datum úmrtížalovaného a číslo ze dne
29. 3. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení, a to ke dni 30. 4. 2019.
7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 9. 2020, včetně seznamu postoupených pohledávek, má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila
na žalobkyni pohledávku právě za žalovaným.
8. Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému dne 7. 10. 2020 oznámení o postoupení pohledávky a dne 25. 11. 2021 právní zástupce žalobkyně žalovanému zaslala oznámení
o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu k plnění (viz Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 10. 2020 a Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva
k plnění ze dne 25. 11. 2021, včetně podacího archu ze dne 25. 11. 2021).
9. Z uvedených listin má soud za prokázaný skutkový stav, na základě něhož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finance celkově ve výši 43 490 Kč, a že žalovaný na dlužnou částku uhradil 21 360 Kč.
10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů
a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně
5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.
16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv
a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
18. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. vyplývá, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze v rozsahu 22 130 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě.
22. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že původní věřitel ověřil úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných
od žalovaného při osobním pohovoru s ním (které byly zaznamenané do žádosti o úvěr)
a tyto dále ověřil nahlédnutím do příslušných databází (BRKI, NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík) a věřitel rovněž telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednil i pohyby na bankovním účtu žalovaného. Žalobkyně poukazovala na skutečnost, že žalovaný v žádosti o úvěr prohlásil, že informace v ní uvedené jsou úplné, přesně, pravdivé a že nezamlčel žádné relevantní informace. Z úvěrové smlouvy má pak soud za prokázané, že žalovaný sdělil právní předchůdkyni žalobkyně, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájemním bydlení, pracuje jako dělník s příjmem ve výši 19 944 Kč měsíčně a náklady na bydlení činí 5 000 Kč. Z žádného ze soudu doložených důkazů však nebylo zjištěno, jak s uvedenými údaji právní předchůdkyně žalobkyně pracovala, ani v jakém rozsahu tyto údaje právní předchůdkyně žalobkyně ověřila, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky, či zda provedla šetření v evidencích klientských informací. Byť žalobkyně uvádí, že toto šetření provedeno bylo, nedoložila k tomuto žádné listiny prokazující pravdivost tohoto tvrzení. K vyjádření předložila toliko výpis z Siclidu (zřejmě interní databáze žalobkyně), ze kterého vyplývá, že úvěr v Siclidu nevznikl. K ověřování údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona
o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí oprávněnou pochybnost o své správnosti. Například, žalovaný uvedl, že jeho náklady na nájemní bydlení činí 5 000 Kč měsíčně a již neuvedl žádné jeho další pravidelné měsíční výdaje. Takto nízké náklady na nájemní bydlení jsou nereálné a budí důvodné pochybnosti o správnosti tvrzení žalovaného. Pokud jde o výši příjmů, z žádného ze soudu předložených důkazů nebylo zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřila alespoň výši příjmu žalovaného. Byť žalobkyně uvádí, že příjem byl ověřen u zaměstnavatele telefonickým dotazem, toto tvrzení opět nebylo ničím dokázáno. Soud v této souvislosti připomíná ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle něhož má poskytovatel úvěru povinnost nejen řádně zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného, ale i po dobu 5 let
od ukončení vztahu uchovávat dokumentaci na základě níž k takovému posouzení došlo.
23. Žalobkyně je povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona
o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku
na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015,
č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Řádné splnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru však žalobkyně předloženými důkazy neprokázala.
24. Za této situace dospěl soud k závěru, že úvěrová smlouva číslo ze dne
27. 10. 2017 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru
a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.
25. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách
o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby
z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele,
a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu,
za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele,
tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.
26. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy
i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěn již
v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění
do 31. 7. 2010.
27. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu právní předchůdkyně žalobkyně prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční částku ve výši 43 490 Kč, kterou je žalovaný žalobkyni na její výzvu povinen vrátit. Vzhledem k tomu, že žalovaný do dnešního dne žalobkyni uhradil pouze částku 21 360 Kč, je nárok žalobkyně v rozsahu částky
22 130 Kč oprávněný. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud ode dne 1. 5. 2019
(tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené žalovanému v odstoupení od smlouvy) do zaplacení, a to ve výši 9,75 % ročně, tj. ve výši stanovené v souladu s § 1970 o. z.
ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1
o. s. ř. (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).
28. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (obchodních úroků, smluvní pokuty, poplatků a nákladů
za vymáhání) žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).
29. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 1 561 Kč Náklady žalobkyně v plné výši se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 275 Kč a dále z odměny advokáta dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), za 3 úkony po 500 Kč (převzetí
a příprava věci, předžalobní upomínka, sepis žaloby), 3 paušální náhrady po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t., a za 1 úkon po podání žaloby za 2 580 Kč (účast na jednání
před soudem dne 9.8.2022) dle § 7 bodu 5. a.t. a 1 paušální náhradu po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t., vše zvýšené o 21 % DPH ve výši 982,80 Kč, tj. celkem 6 937,80 Kč. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla částka 36 131,94 Kč a soud vyhověl žalobě co do částky 22 130 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, odečetl soud„ neúspěch“ žalobkyně ve výši 38,75 %, od jejího„ úspěchu“ ve výši 61,25 %. Žalovaný, který ve sporu převážně neuspěl, je tak povinen zaplatit žalobkyni poměrnou část náhrady nákladů žalobkyně ve výši 22,5 % celkových nákladů řízení, tj. z částky 6 937,80 Kč, tj. částku 1 561 Kč, přičemž její zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s.ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).