Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4026/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 19. 3. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 10. 11. 2008, čj. -32. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem U. m. b. Dalším výrokem rozsudku téhož soudu byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaní K. k. a M. a g. O. H. „společně a nerozdílně vydali žalobci U. m. b.“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 29. 6. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 10. 11. 2008, čj. -32, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo ( a ), ale neshledal odvolání odvolatele opodstatněným.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce se svou žalobou domáhal, jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení , určení svého vlastnictví k tzv. U. m. b. (jakož i jeho vydání), neboť je synem původní majitelky tohoto b. M. U., zesnulé, a tento b. byl odňat státem bez právního důvodu v sedmdesátých letech minulého století. Žalobce k této věci neuplatnil nárok způsobem a ve lhůtách podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ale je přesvědčen, že tu nezaniklo jeho právo domáhat se svého vlastnického práva podle obecných předpisů (podle ustanovení a podle ustanovení ). Odvolací soud však k tomu pokazoval na to, že „za situace, kdy vlastníkem žalobcem uváděného b. nebyl žalobce, ale jeho matka, pak otázka, zda součástí dědictví po zůstavitelce je určitá věc, se v občanském soudním řízení řeší žalobou dědice (dědiců) na určení, že zůstavitel (zůstavitelka) byl (byla) v den svého úmrtí vlastníkem věci a nikoli v řízení o vydání věci ( ) či v řízení o určení vlastnictví ( )“. Kromě toho bylo nutno, dodával odvolací soud, mít na zřeteli, že svůj nárok na vydání uváděného m. b. žalobce neuplatnil v zákonem stanovené lhůtě podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, přičemž tu nelze pokládat za rozhodné tvrzení žalobce, že této možnosti nevyužil v důsledku nepravdivého sdělení ze strany žalovaných o tom, že se na vydání m. b. restituční předpisy nevztahují“. Odvolací soud ještě dodával svůj názor, že by „opačná situace mohla nastat pouze v případě, že by povinná osoba ujistila osobu oprávněnou o tom, že jí věc bude povinnou osobou vydán mimosoudně a restituční nárok bude uspokojen povinnou osobou bez řízení u soudu“; tak tomu však v posuzovaném případě není.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil jako věcně správný (podle ustanovení ) výrok o zamítnutí žaloby žalobce, kterou se domáhal jednak určení, že je vlastníkem U. m. b., a jednak uložení povinnosti oběma žalovaným, aby mu tuto věc vydali.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení a s přihlížením k tomu, že žalovaným v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 13. 7. 2009 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a odvolání ze strany žalobce bylo dne 27. 8. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné

a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především zdůrazňoval, že ustanovení (nevyzve-li oprávněná osoba povinnou osobu k vydání věci do 6 měsíců od účinnosti , zanikne nárok na vydání věci) nezpůsobuje, podle jeho názoru, pozbytí vlastnického práva ale pouze ztrátu držby věci. Přitom žalovaní nemohly vlastnictví k U. m. b. vydržet, neboť „jejich držba není a nikdy nebyla v dobré víře a je tedy stále držbou neoprávněnou, takže žalovaní jsou povinni věc vydat vlastníku věci“.

Dovolatel poukazoval na to, že neuplatňoval postup podle , o mimosoudních rehabilitacích, z důvodu sdělení ředitelky M. a g. O. h. Dr. N. z 20. 3. 1991, jímž byl uveden v omyl; z tohoto sdělení měl totiž M. V. za to, že na případ vydání U. m. b. nedopadá. Samo m. nemá žádný doklad o tom, jakým způsobem získalo b. do své správy a toto m. ve svém sdělení z 15. 2. 2006 ostatně uvedlo, že „pokud by M. V. požadoval postupem a ve lhůtách podle vydání b., bylo by mu m. v tomto požadavku bez dalšího vyhověno“.

Dovolatel po skutkové stránce případu poukazoval na to, že U. m. b. byl vyroben J. U. v O. v O. h. Po smrti J. U. m. b. zdědila jeho manželka M. U. a po její smrti její sestra R. V., která pak dne 25. 2. 1963 domek čp. 139 (nyní čp. 107) v O. darovala státu a U. m. b. dala do úschovy J. K., neboť se přestěhovala do P. a nemohla se o b. řádně starat; m. b. se pak bez vědomí R. V. dostal do správy někdejšího O. m. v O. h. (dnes M. a g. O. h. v R. nad K.); tento b. nebyl nikdy nějakým správním aktem zkonfiskován, znárodněn či vyvlastněn. Dům v O. byl na základě dohody z 19. 2. 1992 vydán ve smyslu ustanovení M. V. (dohoda o vydání domu byla registrována tehdejším státním notářstvím a je označena spisovou značkou tohoto notářství REH 41/92).

Ve vyjádření žalovaného K. k. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když odvolací soud v daném případě rozhodl v souladu se Žalobce měl svůj nárok uplatňovat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, jako právního předpisu speciálního a nikoli až nyní uplatňovat tvrzený nárok podle jako předpisu obecného.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem

z 29. 6. 2005 (sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Při posuzování projednávané právní věci v daném případě odvolací soud aplikoval (jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 29. 6. 2009, na str. 2-3) na její právní posouzení zejména ustanovení § 1 odst. 1, § 3 odst. 1, § 5 odst. 1,2 a 4 a § 6

odst. 2 na straně jedné a naproti tomu ustanovení a ustanovení .

V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení

), popřípadě ochrany majetkového práva (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž věc převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva podle restitučních zákonů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.

(v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948

a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před

25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním ale i dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení : „Tvrzením vlastnického práva v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 29. října 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu