Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSCR 27/2009

– P5 – 13

U S N E S E N Í

MONSANTO ČR s. r. o.

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 19. května 2009, č. j. -2, Krajský  soud v Brně odmítl - cituje ustanovení a , o úpadku a způsobech jeho řešení (), ve znění pozdějších předpisů - přihlášku pohledávky věřitele č. 5 – M. Č. s. r. o. (bod I. výroku) a určil, že právní moci tohoto rozhodnutí účast  tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že  usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. března  2009, č. j. -11, byl zjištěn úpadek dlužníka a věřitelé, kteří tak dosud neučinili, byli vyzváni, aby své pohledávky  přihlásili do 30 dnů od zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku. Dále poukázal na to, že rozhodnutí o úpadku bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 16. března 2009 ve 13.29 hodin, takže lhůta pro přihlášení pohledávek věřitelů uplynula 15. dubna 2009.

Na základě zjištění, že věřitel č. 5 podal přihlášku své pohledávky (datovanou 7. května 2009) k poštovní přepravě až 12. května 2009 (a ta došla insolvenčnímu soudu 13. května 2009), pak insolvenční soud uzavřel,  že označená přihláška  byla podána po uplynutí lhůty určené k přihlášení (opožděně).

K odvolání věřitele č. 5   Vrchní   soud   v Olomouci v záhlaví označeným usnesením ze dne 25. června 2009 potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud doplnil, že zahájení insolvenčního řízení bylo oznámeno vyhláškou datovanou a v insolvenčním rejstříku zveřejněnou 30. prosince 2008, že insolvenční soud vyzval věřitele k možnému podávání přihlášek též před rozhodnutím o úpadku (usnesením ze dne 23. února 2009, č. j. -8) a že pod bodem V. výroku rozhodnutí o úpadku se věřitelům dostalo též poučení o následcích zmeškání tam určené třicetidenní lhůty k podávání přihlášek.

Odkazuje dále na ustanovení , a , odvolací soud přitakal zjištěním soudu prvního stupně i jeho právním závěrům, uzavíraje, že běh lhůty k přihlašování pohledávek skončil ve středu 15. dubna 2009, přičemž insolvenční soud ji určil v rozhodnutí o úpadku v rozmezí, které připouští, věřitelům se dostalo  řádného poučení o povinnosti přihlásit své pohledávky a o následcích zmeškání lhůty a rozhodnutí o úpadku bylo věřitelům oznámeno způsobem předpokládaným v (zveřejněním v insolvenčním rejstříku).

„Pro úplnost“ odvolací soud odmítl jako nedůvodnou odvolatelovu námitku, že s ohledem na nízký počet přihlášených věřitelů a nespornost jeho pohledávky jej měl insolvenční správce vyrozumět o vydání usnesení o zjištění úpadku samostatným přípisem, s tím, že ta nemá oporu v žádném ustanovení , včetně těch, jež upravují doručování ( až ) a oznamovací povinnost insolvenčního soudu ( či ).

Postup soudu prvního stupně dle ustanovení je tedy podle odvolacího soudu zákonným důsledkem toho, že odvolatel nepodal svou přihlášku pohledávek včas, že nejde ani o některou z pohledávek ve smyslu ustanovení a a že prominutí zmeškání lhůty vylučuje ustanovení .

Věřitel č. 5 podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že důvody, pro které podal odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. května 2009, „nejsou právně irelevantní“ a že je odvolací soud nesprávně vyhodnotil a nesprávně  posoudil po stránce právní.

Dovolatel akcentuje, že šlo o nesporné pohledávky, které dlužník uznal v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti a které již byly uplatněny v exekuci. Za dostatečné pak považuje, že se se svými nároky řádně přihlásil do likvidace, což mělo být vzato v úvahu při hodnocení jeho přihlášky v rámci insolvenčního řízení.

„Nekonání“ insolvenčního správce vůči sobě proto nepovažuje za korektní, maje za to, že insolvenční správce jej měl „na uvedenou skutečnost“ upozornit a měl mu sdělit, v jaké lhůtě má podat přihlášku, pokud bylo zapotřebí ji podat. To podle dovolatele platí zejména proto, že byl insolvenčnímu správci dobře znám, a že tudíž nešlo o neznámého věřitele.

Podle dovolatele byla lhůta k podání jednotlivých přihlášek v posuzované věci krátká a přiměřenou měla být lhůta 2 měsíců; lhůta 30 dnů znevýhodňuje oprávněné věřitele dlužníka.

Ustanovení , , ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „“), o přípustnosti dovolání, jsou pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovatelná dle .

Rozhodné znění (pro dovolací řízení) se pak podává z bodu 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

S přihlédnutím k době  vydání napadeného rozhodnutí je pro další závěry Nejvyššího rozhodný výklad ve znění účinném do 30. června 2009, tj. naposledy ve znění  nálezu Ústavního soudu č. 163/2009 Sb.

Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení části věty před středníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 25/2009“).

Dovolatel dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v a 3 , posuzováno podle obsahu je však dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci  odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení rozhodnutí o úpadku musí obsahovat i výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání.

Dle ustanovení věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Zákon může stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé, kteří nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky  (odstavec 2).

Ustanovení pak určuje, že věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.

Dle ustanovení , jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

Lhůta k podání přihlášky je - v souladu s ustanovením - lhůtou, k jejímuž zachování postačí, je-li přihláška posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost písemnost doručit insolvenčnímu soudu (srov. opět shodně R 25/2009).

Dovolatel nicméně nezpochybňuje, že třicetidenní procesní lhůtu určenou k podání přihlášky v rozhodnutí o úpadku (obsahujícím i poučení o následcích zmeškání lhůty) nedodržel (nevede spor o závěr, že přihlášku dal na poštu k přepravě až po uplynutí insolvenčním soudem určené lhůty).

Následky zmeškání lhůty k přihlášení pohledávky pak vyplývají z citovaného a promítají se právě v rozhodnutí, jímž insolvenční soud opožděnou přihlášku odmítne dle .

Zbývá tedy určit, zda na závěru o opožděnosti podané přihlášky může něco změnit dovolatelova argumentace opírající se o tvrzení, že postačovalo již přihlášení pohledávky do likvidace, že šlo o nespornou vykonatelnou pohledávku, že insolvenční správce pochybil, jestliže jej (bylo-li to potřebné) coby známého věřitele a při nízkém počtu věřitelů samostatně nevyzval k podání  přihlášky a že lhůta k přihlášení pohledávek byla příliš krátká.

1/ K účinkům přihlášení pohledávky do likvidace.

Z ustanovení , obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), z ani  z jiného zákona neplyne, že by skutečnost, že věřitel po vstupu dlužníka (právnické osoby) do  likvidace  přihlásil své pohledávky do likvidace ve smyslu obch. zák., zakládala (pro případ, že bude následně zjištěn úpadek dlužníka v insolvenčním řízení) takovému věřiteli postavení přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení.

Také věřitel, který přihlásil svou pohledávku vůči dlužníku do likvidace a o jehož pohledávce neurčuje (v souladu s ustanovením a podle povahy této pohledávky) jinak (srov. např. ustanovení a ), tedy může být v insolvenčním řízení poměrně uspokojen z dlužníkova  majetku, jen jestliže přihlásí svou pohledávku do insolvenčního řízení  postupem dle a násl. .

Dovolání proto v tomto ohledu opodstatněné není.

2/ K tomu, že šlo o nespornou a vykonatelnou pohledávku.

Skutečnost, že jeho pohledávka není sporná (že ji dlužník uznává) a že jde dokonce o pohledávku vykonatelnou a vykonávanou (v exekučním řízení), nezbavuje věřitele, který chce být v insolvenčním řízení na jejím základě poměrně uspokojen z dlužníkova majetku, povinnosti přihlásit ji do insolvenčního řízení postupem dle a násl. , neurčuje-li o ní jinak podle její povahy (srov. opět ustanovení a v návaznosti na toto ustanovení příkladmo opět ustanovení a ).

To, že do insolvenčního řízení mají být (a jsou) postupem podle  a násl. přihlašovány i vykonatelné pohledávky, se výslovně podává již z (jež určuje, že jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá).

Ani tento dovolací argument proto správnost napadeného rozhodnutí nezpochybňuje.

3/ K postavení známého věřitele v insolvenčním řízení.

Skutečnost, že dovolatel je (byl) známým věřitelem dlužníka, z něj nečiní osobu, které by jen proto mělo být poskytnuto insolvenčním soudem či insolvenčním správcem zvláštní (jiné, než věřitelům, jež dosud známi nejsou) zacházení při vyrozumívání o zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, o dlužníkově úpadku a o  konečné (propadné) lhůtě k přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení.

V situaci, kdy spočívá na principu, že insolvence (insolvenční řízení) je věcí veřejnou (jenž se prosazuje prostřednictvím insolvenčního rejstříku neprodleným elektronickým zobrazením obsahu insolvenčních spisů v tomto veřejně přípustném informačním systému veřejné správy), není pro takový (zvláštní) postup vůči známým věřitelům dlužníka věcné opodstatnění.

Tento závěr byl v soudní praxi ustálen již výše citovaným R 25/2009, na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje a jež obstálo i v mezích ústavního přezkumu, když  ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. ledna 2009, sp. zn. (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu).

V R 25/2009 Nejvyšší soud uzavřel,  že nejde-li o známé věřitele dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska ( ), nedoručuje insolvenční soud známým věřitelům dlužníka zvlášť (jinak než vyhláškou podle a násl. ) ani vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení ani rozhodnutí o úpadku.

K tomu tamtéž vysvětlil, že známým věřitelům dlužníka přiznává právo na zvláštní zacházení jen výjimečně, v případech daných povahou  věci.

Především jde o úpravu obsaženou v , jež se pojí s předem připravenou reorganizací a o úpravu obsaženou v  , která se váže k předem připravenému oddlužení (tato ustanovení vymezují předpoklady, za nichž lze uznat výsledky hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu, respektive o přijetí způsobu oddlužení, které se uskutečnilo nejen mimo schůzi věřitelů, nýbrž i před zahájením insolvenčního řízení). V takovém případě (kdy vyrozumění prostřednictvím insolvenčního rejstříku nepřichází v úvahu, neboť insolvenční řízení ještě nebylo zahájeno) samozřejmě není možné, aby dlužník do procesu hlasování nezapojil (tím, že je osloví) své známé věřitele.

Z principu stejného zacházení se známými věřiteli z ústavního hlediska nevybočuje ani úprava obsažená v a .Tam způsob jiného zacházení se známými věřiteli dlužníka vyplývá (v návaznosti na komunitární právo, konkrétně na směrnice  č. 2001/24/ES a č. 1994/19/ES) z toho, o jakého dlužníka jde.

Ústavně ospravedlnitelnou výjimku tvoří podle Nejvyššího soudu rovněž úprava obsažená v . Ta počítá s tím, že známí věřitelé dlužníka, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska (rozuměj nikoli též v České republice), budou insolvenčním soudem vyrozuměni o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku zvláštním  doručením těchto rozhodnutí ( a 2 )  a že jim bude zvlášť doručena i výzva k podávání přihlášek (těmto známým věřitelům tedy v souladu s ustanovením začíná běžet  lhůta k podání přihlášek až ode dne, kdy jim výzva k podávání přihlášek bude doručena zvlášť). Potud jde o přizpůsobení i jinak přímo aplikovatelnému nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení, jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku  EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 (srov. článek 40 tohoto nařízení) a o respektování zjevného faktu přirozené jazykové bariéry, která věřitelům s místem obvyklého pobytu, bydlištěm nebo sídlem v některém z členských států Evropské unie zpravidla brání v účinném využití insolvenčního rejstříku coby zdroje informací o insolvenčním řízení.

Okruh subjektů, které mají být o zahájení insolvenčního řízení vyrozuměny zvlášť podle , se s postavením věřitele (či dokonce známého věřitele) dlužníka nepojí. Jak v této souvislosti vysvětluje i důvodová zpráva k vládnímu návrhu ,  pro jejich výběr byla klíčovou snaha s co nejmenší administrativní zátěží kladenou na splnění této informační povinnosti především zajistit, aby nedocházelo ke zmenšení majetkové podstaty neúmyslnými a obtížně reparovatelnými zásahy provedenými orgány stojícími mimo insolvenční řízení.

Tutéž funkci plní (jak opět plyne i z důvodové zprávy k vládnímu návrhu ) ve vztahu k tam vyznačeným subjektům také vyrozumění o vydání rozhodnutí o úpadku podle .

Povinnost vyrozumět dovolatele o zahájení insolvenčního řízení, o rozhodnutí o úpadku a o konečné (propadné) lhůtě k přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení jinak než ostatní věřitele jen proto, že šlo o známého dlužníkova věřitele, tedy ve světle výše řečeného neměl ani insolvenční soud, ani insolvenční správce.

4/ K délce lhůty určené insolvenčním soudem k přihlášení pohledávek v rozhodnutí o úpadku.

Námitku, že lhůta 30 dnů stanovená v rozhodnutí o úpadku  pro přihlášení pohledávek, byla krátká, Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou.

Nejvyšší soud sdílí přiléhavou argumentaci odvolacího soudu, jenž správně poukázal na to, že podle mohli dlužníkovi věřitelé uplatnit své pohledávky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení, tedy od 30. prosince 2008.

To se podává jednak z již citovaného věty první , jednak z ustanovení (podle kterého jsou věřitelé dlužníka oprávněni uplatnit své pohledávky přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek).

Nadto odvolací soud správně upozornil, že insolvenční soud vyzval věřitele k možnému podávání přihlášek též před rozhodnutím o úpadku, usnesením ze dne 23. února 2009, vydaným podle .

Dovolatelova pohledávka se podle údajů obsažených v přihlášce stala splatnou nejpozději v roce 2004, takže dovolateli nic nebránilo v tom, aby pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení i před rozhodnutím o úpadku. Celkovou dobu, ve které dovolatel mohl toto své právo realizovat (tři a půl měsíce počítáno od zveřejnění vyhlášky  o zahájení insolvenčního řízení, tj.  od 30. prosince 2008 a /bez jednoho týdne/ dva měsíce počítáno od první výzvy insolvenčního soudu) nepokládá Nejvyšší soud za „krátkou“ bez zřetele k počtu věřitelů a jejich skladbě.

Srov. v obdobných souvislostech opět i R 25/2009.

Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou z pohledu výše podaného výkladu též v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva).

Dovolateli se tudíž v rovině právního posouzení věci správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto dovolání jako neopodstatněné zamítl podle části věty před středníkem

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. října 2009

JUDr. Zdeněk K r č m á řpředseda senátu