Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4875/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. T. T., zastoupeného advokátem, proti povinným 1. F. P., spol. s r.o., a 2. G. f. o. s c. p., zastoupenému advokátem, pro 129.862,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 15.5.2007, č.j. -107, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze 17.5.2004 (č.l. 7) nařídil obvodní soud exekuci proti oběma povinným. K odvolání druhého povinného městský soud ve vztahu k němu rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze 30.9.2004 (č.l. 47) zrušil a věc v tomto rozsahu obvodnímu soudu vrátil s odůvodněním, že oprávněný, jemuž exekuční titul (rozsudek Městského soudu v Praze z 31.5.2001, č.j. -23) svědčil pouze proti první povinné, přechod povinnosti (uložené v nalézacím řízení) na druhého povinného neprokázal.

Usnesením z 20.9.2005 (č.l. 78), doplněným usnesením z 28.7.2006 (č.l. 99), obvodní soud, vázán právním názorem soudu odvolacího, návrh na nařízení exekuce ve vztahu k druhému povinnému zamítl s odůvodněním, že oprávněný ani přes výzvu (k předložení příslušných listin) s poučením o možnosti zamítnutí návrhu přechod povinnosti ve smyslu ustanovení , 4 exekučního řádu neprokázal. Podle názoru obvodního soudu se oprávněný mýlí, dovozuje-li přechod povinnosti (uložené exekučním titulem pouze první povinné) na druhého povinného z ustanovení , o cenných papírech, jelikož na základě tohoto ustanovení „…Garančnímu fondu pouze vznikla zákonná povinnost poskytnout zákazníkovi, v tomto případě oprávněnému, náhradu ve výši 90 %, nejvýše však 400.000,- Kč při splnění všech zákonných podmínek.“

K odvolání oprávněného městský soud napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu „v zamítavém výroku“ (s „upřesněním, že náklady exekuce je oprávněný povinen zaplatit soudnímu exekutorovi do tří dnů od právní moci usnesení“) potvrdil, stejně jako ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, jejichž výši (stanovenou obvodním soudem částkou 14.446,60 Kč) „změnil na částku 12.140,- Kč.“ Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a doplnil, že „nejde o procesní nástupnictví, kdy by povinnost uložená první povinné přešla na druhého povinného; první povinná je i nadále pasivně legitimována …, vůči druhému povinnému však exekuční titul nebyl vystaven, a pokud druhý povinný odmítá svoji povinnost splnit dobrovolně, nezbývá, než vůči němu podat žalobu v nalézacím řízení. Teprve poté, až bude mít oprávněný exekuční titul i vůči druhému povinnému, lze vůči němu podat návrh na nařízení exekuce.“

V dovolání (stejně jako v odvolání) oprávněný – posuzováno podle obsahu podání – namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v závěru odvolacího soudu, že z ustanovení , o cenných papírech přechod povinnosti ve smyslu ustanovení exekučního řádu nevyplývá. Podle jeho názoru „se dnem 15.1.2004, kdy Městský soud v Praze vydal rozhodnutí č.j. -140, jímž konkurz na majetek úpadce, firmy F., pro nedostatek finančních prostředků zrušil, na základě , o cenných papírech, uskutečnil přechod práv a povinností z obchodníka s cennými papíry firmy F. na Garanční fond obchodníků s cennými papíry, a to formou zákonné sukcese.“ Dále je podle dovolatele „povinnost uhradit pohledávku dána ustanovením “

Druhý povinný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Jelikož vady podle , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( věta druhá ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že z ustanovení , o cenných papírech, přechod povinnosti ve smyslu ustanovení a 4 exekučního řádu neplyne.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolání (přípustné podle , odst. 2 ve spojení s ustanovením , nikoli tedy, jak nesprávně dovozuje oprávněný, podle ) není důvodné.

Znění ustanovení § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu je výrazem zásady, že soud aktivní a pasivní legitimaci zkoumá jen na základě exekučního titulu. Užívá-li zmíněné ustanovení pojmu přechod povinnosti, nelze je vykládat jinak než tak, že v exekučním řízení musí jít o povinnost totožnou s tou, o níž bylo rozhodnuto v řízení nalézacím (pouze – a právě – s tou výjimkou, že subjekt povinnosti v exekučním řízení je již odlišný od subjektu povinnosti v řízení nalézacím).

Tak tomu však v souzené věci není. Jak plyne z exekučního titulu založeného ve spise, byla jím první povinná v nalézacím řízení zavázána k plnění z komisionářské smlouvy, zatímco v řízení exekučním oprávněný svůj nárok ve vztahu k druhému povinnému vyvozuje ze zvláštního předpisu, upravujícího v jeho ustanovení § 81c odst. 1 specifický – tudíž od komisionářské smlouvy odlišný – institut náhrady poskytované zákazníkovi obchodníka s cennými papíry – tedy povinnosti nově vzniklé třetímu subjektu (za splnění dalších zákonných podmínek, navíc v odlišném rozsahu, lhůtách atd.).

V ostatním dovolací soud odkazuje na závěry soudu odvolacího (viz zejména šestý odstavec třetí strany napadeného rozhodnutí na č.l. 108) s výhradou k nepřípadnému užití pojmu procesní nástupnictví namísto správného přechod práva (nejde o provádění exekuce, ta totiž dosud ve vztahu k druhému povinnému nebyla ani nařízena), a k poukazu na ustanovení (na jehož aplikaci ovšem napadené rozhodnutí nespočívá).

Dovolatelova námitka (jakýmkoli argumentem ostatně nepodepřená a v odvolání neobsažená), že „povinnost uhradit pohledávku je dána ustanovením “, je nedůvodná. Uvedené ustanovení tohoto zákona o podnikání na kapitálovém trhu, podle něhož je Garanční fond právnická osoba, která zabezpečuje záruční systém, ze kterého se vyplácejí náhrady zákazníkům obchodníka s cennými papíry, který není schopen plnit své závazky vůči svým zákazníkům, totiž – opět – nezakotvuje ani neupravuje přechod práva či povinnosti, nýbrž pouze – jakožto základní ustanovení – právě prostřednictvím pojmu „náhrada zákazníkům obchodníka s cennými papíry …“ – vymezuje (charakterizuje) funkci Garančního fondu.

Argumentace uplatněná v posledním odstavci bodu I. a v bodech II. – IV. dovolání je z hlediska hodnocení předpokladů pro nařízení exekuce irelevantní.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání ( věta první ) dovolání jako nedůvodné podle části věty před středníkem odst. 6 zamítl.

Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo procesně úspěšnému druhému povinnému (jehož zástupce se k dovolání vyjádřil) podle ustanovení , a věty první právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 14.690,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem – , , , , písm. a/ bod 1., , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů – sníženou o 50 % podle vyhlášky na částku 7.345,- Kč, a v částce 300,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2009

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu