Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4720/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně P. a.s., zastoupené advokátem, proti žalované K. b., a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení 4.989.048,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. –138, takto:

I. Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. –138, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn se zamítá; ve zbytku se toto dovolání odmítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č.j. -110, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4.989.048,73 Kč s 15% úrokem z prodlení za období od 22.11.1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.   Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 1. srpna 1996 uzavřela se žalovanou „formulářovou“ u, označenou jako „Smlouva o přistoupení k závazku“. Jednalo se o závazek úvěrového dlužníka Ing. S. na základě úvěrové smlouvy ze dne 14. srpna 1992, č. 564/92, jehož zůstatek činil k  1. srpnu 1996  částku 4.662.262,95 Kč včetně příslušenství. Na základě výzvy žalované dne 21. listopadu 1996 žalobkyně uhradila požadovanou částku. Následně se žalobkyně dozvěděla, že v době jejího přistoupení k závazku, již tento závazek na straně dlužníka Ing. S. neexistoval, neboť smlouvou o prodeji podniku ze dne 19.12.1995 přešla povinnost z Ing. S. hradit dluh vůči žalované na kupujícího, tj. na obchodní společnost J.-R, spol. s.r.o. Soud dále zjistil, že dne 29.11.1994 k úvěrovému závazku dlužníka Ing. S. ze stejné úvěrové smlouvy úkonem, označeným jako „Přistoupení k závazku“, přistoupila obchodní společnost SMS spol. s r.o., která zaplatila za dlužníka Ing. S. žalované částky 506.696,50 Kč a 63.200,- Kč.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení (dále jen „o.z.), odst. l téhož zákona a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.). Konstatoval, že „smlouva o přistoupení k závazku“ z 1. srpna 1996 je absolutně neplatná, neboť nelze přistoupit k závazku osoby, která v té době již nebyla dlužníkem; nadto v posuzované ě nebyl zmíněn spoludlužník – společnost SMS spol. s r.o. a osoba dlužníka. Další důvod neplatnosti y soud shledal v nesprávné identifikaci zajišťovaného peněžitého závazku. Dospěl k závěru, že žalobkyně zaplatila žalované částku na základě absolutně neplatné „smlouvy o přistoupení k závazku“, a žalované tak vzniklo ve smyslu ustanovení o.z. bezdůvodné obohacení, které musí  podle ustanovení o.z. žalobkyni vydat.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, -138, rozsudek soudu prvního stupně co do jistiny ve výši 4.989.048,73 Kč potvrdil a ve zbývající části ohledně příslušenství změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9% z částky 4.989.048,73 Kč od 29. 3. 2000 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení z částky 4.989.048,73 Kč v sazbě 15% za dobu od 22.11.1996 do 28. 3. 2000 a v sazbě 6% za dobu od 29. 3.2000 do zaplacení žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po opakování důkazu smlouvou o přistoupení k závazku se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení tím, že od žalobkyně přijala předmětnou částku. Podle odvolacího soudu je však právním důvodem vzniku bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu, nikoli plnění z neplatné smlouvy. Konstatoval, že z ustanovení (dále jen „ “) vyplývá, že závazek z přistoupení k dluhu má akcesorickou povahu, a proto může platně vzniknout pouze, pokud v době přistoupení trvá závazek původního dlužníka. V řízení však účastníci shodně prohlásili, že ke dni podpisu smlouvy

o přistoupení k závazku již původní dlužník závazek z úvěrové smlouvy neměl. Odvolací soud konečně neshledal výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení jako v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ( obch. zák.) ani v rozporu s dobrými mravy ( ). Úrok z prodlení pak přiznal žalobkyni až ode dne 29.3.2000, neboť žalobkyně v řízení neprokázala, kdy žalovanou o splnění dluhu požádala ( ).

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 8. ledna 2007 a zástupkyni žalované dne 9. ledna 2007.

Dne 6. března 2007 podala žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání  a dne 7. března 2007 tak učinila žalovaná.

Žalobkyně  ve svém dovolání dovozuje jeho přípustnost z ustanovení (dále jen „ “) a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování ( ). Podle názoru žalobkyně odvolací soud nepřihlédl k důkazům navrhovaným v žalobě, týkajících se opakovaných výzev adresovaných žalované k vrácení zaplacené částky ještě před podáním žaloby. Počátek prodlení tak odvolací soud stanovil v rozporu s těmito důkazy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení . Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), a že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( téhož zákona). Vyslovuje přesvědčení, že věc není možno posoudit na základě institutu absolutní neplatnosti, ale s přihlédnutím k ustanovení o omylu podle Strany smlouvy (podle ) totiž nesjednaly přistoupení k neexistujícímu závazku, pouze se mýlily v osobě dlužníka, tj. osoby, která byla dlužníkem v okamžiku podpisu této smlouvy.

Dovolatelka též tvrdí procesní pochybení soudů obou stupňů, pokud vzaly za svá skutková zjištění souhlasná prohlášení účastníků o tom, že mezi osobami /odlišnými od účastníků řízení/ byla platně uzavřena smlouva o prodeji podniku. Soudy obou stupňů se též dostatečně nevypořádaly s posouzením platnosti smlouvy o prodeji podniku a (následného) přechodu závazku, což způsobuje nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem ve smyslu ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , přičemž jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Poté se zabýval přípustností každého z těchto dovolání s diferencovaným závěrem.

Žalobkyně ve  svém dovolání výslovně uvádí, že napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu. Tímto výrokem byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti potvrzen a zčásti změněn. Potvrzen tak byl především výrok, kterým bylo soudem prvního stupně uloženo žalované zaplatit žalobkyni částku 4.989.048,73 Kč. Ač tedy tímto výrokem bylo její žalobě vyhověno, fakticky dovolání směřuje i proti němu. To se ve své podstatě týká i výroku o příslušenství předmětné pohledávky, pokud bylo v rámci „změny“ rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z žalované částky ve výši 9% počínaje dnem 29. března roku 2000 do zaplacení (i v této části se fakticky jednalo o potvrzující výrok, což ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatuje i sám odvolací soud). Těmito výroky tedy žalobkyně nedoznala jakékoliv újmy na jejích právech, takže nebyla v tomto rozsahu k dovolání legitimována ( ). Dovolání bylo proto v této části odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s téhož zákona, přičemž odůvodnění tohoto výroku vychází z ustanovení

V případě výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá v požadavku na přisouzení úroků z prodlení z částky 4.989.048,73 Kč v sazbě 15% za dobu od 22. listopadu 1996 do 28. března 2000 a v sazbě  6% za dobu od 29. března 2000 do zaplacení, je proti němu dovolání přípustné podle ustanovení

Dovolací soud poté rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.

Z ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Dovolání žalobkyně především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, pokud dovodil, že prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení nastalo teprve

od 23. března 2000. Je přesvědčena, že toto prodlení je třeba počítat ode dne následujícího poté, co žalovaná obdržela částku představující toto bezdůvodné obohacení. Tento názor žalobkyně však není  správný.

Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán ( ).

Z uvedeného ustanovení je třeba dovodit, že splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení – povinnost k plnění – nastává dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Nesplněním povinnosti k plnění v den splatnosti závazku pak dochází následující den k prodlení  dlužníka podle zmíněného ustanovení (obdobně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2005, sp.zn.

). Nezbytným předpokladem založení splatnosti v těchto případech tedy je především to, že věřitel dlužníka o plnění požádá, tj., že je dlužník věřitelem k plnění vyzván.  Dovolatelka v dovolání současně tvrdí, že soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly tím, že v žalobě nabízela důkazy, které pak byly založeny do spisu, z nichž má vyplývat, že žalovaná byla opakovaně (žalobkyní) vyzývána k vrácení sporem dotčené částky. Jde nepochybně o dopisy žalobkyně ze dne 4. června 1998, 12. května 1999, 24. června 1999, 27. října 1999 a 6. prosince 1999 navržené v žalobě k důkazu. Z žádné z těchto písemností se však nepodává, že by skutečně obsahovaly  výslovnou výzvu k zaplacení předmětné částky; svou povahou se jedná o podněty k jednání

o smírném vyřešení případu adresované žalobkyní žalované. I v tom je tedy třeba dovolání žalobkyně posuzovat jako neopodstatněné.

Je tedy třeba, při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, napadený  výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č.j.

-138, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, a žaloba zčásti zamítnuta, pokládat za správný. Dovolací soud proto podle

dovolání žalobkyně proti tomuto výroku zamítl.

Ani dovolání žalované důsledně nerozlišuje mezi jednotlivými výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Jak již bylo zmíněno, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti potvrdil a zčásti změnil. Potvrzen byl výrok ukládající žalované zaplatit žalobkyni částku 4.989.048,73 Kč a ve své podstatě též výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z žalované částky ve výši 9% počínaje dnem 29. března roku 2000 do zaplacení. Naopak změněn byl výrok ohledně úroků z prodlení z částky 4.989.048,73 Kč v sazbě 15% za dobu od 22.11.1996 do 28.3.2000 a v sazbě 6% za dobu od 29.3.2000 do zaplacení, kdy byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Tímto posléze uvedeným výrokem však žalovaná nedoznala jakékoliv újmy na svých právech, takže nebyla v tomto rozsahu k dovolání legitimována ( ). Pokud se týče výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající žalované zaplatit žalobkyni částku 4.989.048,73 Kč, a to včetně výroku

o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z žalované částky ve výši 9% počínaje dnem 29. března roku 2000 do zaplacení, dovolání není proti němu přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Otázku výkladu ustanovení odvolací soud posoudil v souladu s příslušnou judikaturou  (analogicky srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 1996, sp.zn. ). Nelze přitom přehlédnout definici závazkového právního vztahu, která vyplývá z ustanovení , podle něhož je jím  právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Závazkový právní vztah předpokládá  účast nejméně dvou subjektů, z nichž každý vystupuje v opačném postavení – věřitel, dlužník. V závazkovém právním vztahu jsou subjekty vždy individuálně určeny. Povinnost dlužníka splnit závazek odpovídá právu věřitele na plnění. Práva a povinnosti v závazkovém právním vztahu jsou ve vzájemné relaci. Jak pak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud se s uvedenými zásadami při svém rozhodování nedostal do rozporu. Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle , nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže z obsahu  dovolání vyplývá, že se zabývá též skutkovými okolnostmi věci, představuje tato skutečnost uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení

( téhož zákona), k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn.   ,  uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Dovolání žalované proto bylo z výše uvedených důvodů odmítnuto  podle ve spojení s a c) téhož zákona, přičemž odůvodnění tohoto výroku vychází z ustanovení  Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s ,   , za situace, kdy  žalobkyně (jejíž dovolání bylo zamítnuto, resp. odmítnuto) ani žalovaná (dovolání této účastnice bylo odmítnuto) nemají s ohledem na výsledek  řízení právo na náhradu těchto nákladů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2009

JUDr. Pavel Pavlík. v. r.

předseda senátu