Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 953/2008

ROZSUDEK

I.  Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. srpna 2006, č. j. –79, zamítl žalobu na určení, že „žalovaný v době vydání rozhodnutí odboru dopravy Městského úřadu P., č. j. D/4394/0/2004/St.STUR-StPo ze dne 5. 4. 2005 o žádosti žalovaného o vydání stavebního povolení pro stavbu komunikace propojovacího chodníku na pozemcích č. parc. č. 78/7, 78/8 a č. parc. 357/5 v k. ú. P., neměl k těmto pozemkům žádné právo, které by ho opravňovalo podle staveb. na těchto pozemcích požadovanou stavbu komunikace a propojovacího chodníku zřídit“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. května 2007, č. j. –104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Ztotožnil se se skutkovými  zjištěními soudu prvního stupně, že žalobce a jeho manželka mají ve spoluvlastnictví pozemky p. č. 72/1 a 72/2 v. k. ú. P., bezprostředně sousedící s pozemkem p. č. 357/5, který je ve vlastnictví žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 13. srpna 2002, že pozemky p. č. 78/7 a p. č. 78/8, které jsou ve vlastnictví města P., měl žalovaný od uvedeného města v pronájmu do 31. 12. 2005 s tím, že byl, jakožto nájemce, oprávněn užívat je jako součást zařízení staveniště po dobu vybudování komunikace a zelených ploch pro bytové domy O. s. G. v P. a že Městský úřad v P. rozhodnutím ze dne 1. května 2005, č. j. D/4394/0/2004/St.STOR-St.Po, vydal stavební povolení žalovanému pro stavbu – „O. s. v. G. ul. P.-K. II. e. a propojovací chodník G. – Z. u. I. etapa“, proti němuž se žalobce spolu se svojí manželkou neúspěšně odvolal, a toto rozhodnutí ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím Krajského úřadu – Jihočeský kraj Č. B., odbor dopravy a silničního hospodářství, jímž bylo zmíněné odvolání zamítnuto, tak nabylo právní moci dne 9. listopadu 2005. Na základě uvedených skutkových zjištění se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalobce neprokázal, že by měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu (dále jen „ “).  Dovodil, že jestliže žalovaný je vlastníkem stavebního pozemku p. č. 357/5 a žalobce netvrdí, že je vlastníkem této nemovitosti, není dán důvod pro to, aby soud řešil otázku neplatnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou, neboť žalobce na ní naléhavý právní zájem nemá. Tvrdil-li žalobce, že by mu vznikla výstavbou komunikace nějaká škoda, konkrétně však neuvádí jaká, nelze v této skutečnosti spatřovat naléhavý právní zájem na určovací žalobě, když žalobce má možnost řešit situaci v případě vzniku škody žalobou na plnění. Pokud jde o další pozemky p. č. 78/7, 78/8 v k. ú. P., které má žalovaný pronajaty od M. P. a o nichž žalobce tvrdí, že rovněž na nich žalovaný nemá právo stavět, odvolací soud konstatoval, že touto skutečností se zabýval již Městský úřad v P. a neshledal ji důvodnou, přičemž o odvolání žalobce následně rozhodl Jihočeský kraj Č. B., odbor dopravy a silničního hospodářství tak, že je zamítl a rozhodnutí nabylo právní moci. Soud se pak v tomto řízení nemůže dále námitkami žalobce zabývat. Jako nedůvodný dále odmítl poukaz na skutečnost, že došlo k vadě řízení tím, že soud prvního stupně poté, co neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, se již nezabýval věcí samou a žalobu zamítl, neboť shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za této situace je věcné projednání (zejména provádění dalších důkazů navržených žalobcem) vyloučeno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o a podává je z důvodů uvedených v a b)  Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje jednak v tom, že odvolací soud řešil právní otázku, zda  soud prvního stupně postupoval správně, když se nezabýval věcí samou a návrh rozsudkem zamítl a dále ve skutečnosti, že odvolací soud řešil právní otázku naléhavého právního zájmu účastníka stavebního řízení na určení podle , že stavebník nemá k pozemkům, na nichž chce zřídit požadovanou stavbu, vůbec žádné právo, které by ho opravňovalo podle stavebního na těchto pozemcích požadovanou stavbu propojovacího chodníku zřídit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. května 2007.

Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle ustanovení dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy zejména důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [ ] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení existence naléhavého právního zájmu účastníka stavebního řízení na určení, že stavebník nemá k pozemkům, na nichž chce zřídit stavbu, právo, které by ho opravňovalo podle na těchto pozemcích požadovanou stavbu zřídit.

Tato otázka dosud dovolacím soudem nebyla řešena a rozhodnutí odvolacího soudu je na jejím posouzení založeno; dovolání je proto přípustné, nikoliv však důvodné.

Podle věta první rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Odvolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení potud, že „bez rozhodnutí o meritu jeho žaloby by se stalo jeho právní postavení ve stavebním řízení nejistým“, přičemž takto vylíčeným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán.

Podle žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Žalobce se v řízení domáhá určení neexistence práva žalovaného k nemovitostem. Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je skutečnost, že žalobce prokáže, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem [ ]. Jak již správně zdůraznil odvolací soud, naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 1, pod pořadovým č. 17). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (k tomu srovnej obdobně nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995). Určovací žaloba ve smyslu je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 21).

Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, která nejsou způsobilá k přezkumu v dovolacím řízení a která dovolatel ani nezpochybňuje, se podává, že stavební řízení, ve vztahu ke kterému žalobce dovozuje své nejisté postavení jakožto účastníka tohoto stavebního řízení, bylo pravomocně skončeno dne 9. listopadu 2005 rozhodnutím správního orgánu druhého stupně. Jestliže již v době rozhodnutí soudu prvního stupně bylo stavební řízení skončeno správním rozhodnutím, které nabylo právní moci, nemohlo by ani rozhodnutí soudu o nároku uplatněném žalobcem v této věci žádným způsobem bez dalšího postavení žalobce jakožto účastníka stavebního řízení ovlivnit již z toho důvodu, že stavební řízení je ukončeno.

Dovolatel v dovolání ostatně ani nekonkretizuje, v čem by jeho postavení ve stavebním řízení mělo být nejistým. Námitku, že žalovaný nemá k předmětným pozemkům právo požadované ustanovením dovolatel uplatnil – jak vyplývá ze zjištění odvolacího soudu – i v průběhu stavebního řízení, v rámci kterého bylo o této námitce správním orgánem (Městským úřadem P. – odborem dopravy) rozhodnuto, přičemž nebyla shledána důvodnou.

Závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na jím požadovaném určení tak je správný.

Dovolatel dále namítal, že řízení před odvolacím soudem je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřoval v „závažném vnitřním rozporu“ rozsudku odvolacího soudu, který potvrdil jako správný postup soudu prvního stupně, jenž žalobu zamítl, aniž by se zabýval věcí samou. Odvolací soud podle odvolatele nevysvětlil, jak mohl soud prvního stupně správně žalobu zamítnout, tj. ve smyslu   rozhodnout o věci samé, když se věcí samou nezabýval a ani zabývat nemohl.

Uvedená výhrada nemůže zakládat vadu řízení, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle věta první rozsudkem rozhoduje soud o věci samé.

Postup soudu prvního stupně i soudu odvolacího je správný. Soud prvního stupně v souladu s rozhodl o žalobě rozsudkem, neboť rozhodoval o věci samé, tj. o nároku uplatněném žalobcem. Důvodem pro zamítnutí žaloby však byla absence procesního předpokladu vyžadovaného – naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Závěr odvolacího soudu, že se soud prvního stupně správně nezabýval „věcí samou“ byl toliko vyjádřením skutečnosti, že při absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soud prvního stupně správně nezkoumal žalobu po věcné stránce, tj. nezabýval se posouzením, zda nárok žalobce má oporu v hmotném právu.

Vyjádřením uvedené skutečnosti je ustálený judikatorní závěr, podle kterého zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvod, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. října 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 775).

Žalobce dále napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný, a dovolání bylo proto zamítnuto ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto  rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne  22. října 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu