Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 1195/2009

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. , byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. l tr. zák. (bod 1), trestným činem krádeže podle § 247 odst. l písm. a), b), e) tr. zák. (body 2-4), trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (body 2, 4), trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (bod 5) a návodem k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. l písm. b) tr. zák., § 247 odst. l písm. b), odst. 2 tr. zák. a k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 10 odst. l písm. b) tr. zák., § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 6) a odsouzen podle § 187 odst. l tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. l písm. b) tr. zák. k trestu propadnutí věci, přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. , a další obsahově navazující rozhodnutí.

Z podnětu odvolání obviněného byl usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. , podle § 258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu propadnutí věci s tím, že jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Olomouci nezměněn.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Toto usnesení napadl v rozsahu odpovídajícím tomu, že v rozsudku Okresního soudu v Olomouci byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem krádeže uvedený v bodě 3 a výrok o vině trestným činem neoprávněného držení platební karty uvedený v bodě 5. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Proti výroku o vině trestným činem krádeže uvedenému v bodě 3 obviněný namítl, že byl založen na výpovědi svědka J. K., aniž mu bylo umožněno tohoto výslechu se zúčastnit a klást svědku otázky. Proti výroku o vině trestným činem neoprávněného držení platební karty uvedenému v bodě 5 obviněný namítl, že z jeho strany nešlo o neoprávněné držení, protože platební kartu našel a měl úmysl zeptat se lidí v okolí, zda někomu nechybí, a odevzdat ji příslušnému úřadu v případě, že by nenalezl vlastníka karty. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu a že ve zbývající části je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z toho, jak je v citovaném ustanovení konstruován důvod dovolání, vyplývá, že v jeho mezích lze uplatňovat pouze námitky proti právní kvalifikaci skutku, tak jak byl zjištěn soudy, a že dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

V bodě 3 rozsudku byl jako součást trestného činu krádeže podle § 247 odst. l písm. a), b), e) tr. zák. posouzen útok, který podle zjištění Okresního soudu v Olomouci, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 16,00 hodin dne 22. 8. 2005 do 6,30 hodin dne 23. 8. 2005 v železniční stanici O.-m. se s další osobou vloupal do uzamčené místnosti dozorčího provozu, odkud odcizil ke škodě S. D. věci v celkové hodnotě 9 107 Kč a ke škodě Českých drah, s. p., věci v hodnotě 1 285,70 Kč.

S dovoláním obviněného lze souhlasit v tom, že výslech svědka J. K. jako usvědčující důkaz nebyl proveden kontradiktorně. Co do obsahu je výpověď svědka významná v tom směru, že usvědčuje obviněného jako jednoho z pachatelů vloupání. Svědek ve své výpovědi uvedl, že byl přítomen v prostoru železniční stanice a viděl vniknutí do napadeného objektu i vynášení věcí, přičemž v osobě jednoho z pachatelů poznal obviněného, kterého jinak zná. Svědek byl vyslechnut jen v přípravném řízení. V hlavním líčení byl protokol o jeho výslechu čten. Obviněný, který neměl obhájce, nebyl o výslechu svědka v přípravném řízení vyrozuměn. Policejní orgán se o vyrozumění obviněného sice pokusil, ale bezvýsledně, protože obviněný se nezdržoval ve svém bydlišti. Při skončení přípravného řízení se obviněný nedostavil k úkonu podle § 166 odst. l tr. ř. (prostudování spisu a uplatnění případných návrhů na doplnění vyšetřování), ačkoli mu to policejní orgán umožnil. K hlavnímu líčení byl obviněný řádně a včas předvolán, ale bez jakékoli omluvy se nedostavil, a Okresní soud v Olomouci rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. V hlavním líčení Okresní soud v Olomouci s odkazem na ustanovení § 211 odst. l tr. ř. přečetl protokol o výslechu svědka J. K. z přípravného řízení (svědka, který jinak žije jako tzv. bezdomovec, se soudu nepodařilo k hlavnímu líčení předvolat). V předvolání k hlavnímu líčení byl obviněný výslovně upozorněn na to, že pokud se bez omluvy nedostaví, není k přečtení protokolů o výslechu svědků třeba jeho souhlasu a postačí souhlas státního zástupce.

Deficit kontradiktornosti důkazu spočívajícího ve výpovědi svědka J. K. je do jisté míry snižován přístupem samotného obviněného k trestnímu stíhání, v jehož průběhu obviněný dostatečně nedbal o svá procesní práva a sám se zbavil možnosti reagovat na vývoj důkazní situace vzniklé přítomností protokolu o výslechu svědka J. K. ve spise. Kromě toho výpověď svědka J. K. nebyla jediným důkazem, na jehož podkladě byl obviněný uznán vinným. Okolnost, že k vloupání do napadeného objektu došlo, byla prokázána i jinými důkazy, zejména výpovědí svědka S. D. To, že obviněný byl pachatelem, resp. spolupachatelem vloupání, pak bylo kromě výpovědi svědka J. K. prokázáno i výsledkem domovní prohlídky, při které byla u obviněného nalezena významná část věcí odcizených při vloupání. Za tohoto stavu by bylo holým formalismem vytýkat porušení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které jako jedno z minimálních práv zaručuje obviněnému právo „vyslýchat ... svědky proti sobě”, tj. klást otázky usvědčujícím svědkům. Nelze pominout, že minimální práva obviněného podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy jsou dílčí částí širšího práva na spravedlivý proces, které je v celém ustanovení čl. 6 Úmluvy zakotveno. Proto je nutné vždy zkoumat, zda a nakolik byl formálním nedodržením dílčího ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ovlivněn celkový charakter procesu jako procesu spravedlivého. Takový důsledek má nedodržení citovaného ustanovení zejména v případech, kdy výslech usvědčujícího svědka nebyl proveden kontradiktorně za situace, kdy se jedná o jediný nebo rozhodující usvědčující důkaz. V dané věci je podstatné, že Okresní soud v Olomouci měl pro svá zjištění k dispozici i další důkazy, tj. nejen výpověď svědka J. K., a že proto nebyl dotčen celkový charakter řízení jako spravedlivého procesu. Je tedy vyloučeno uvažovat o nějakém extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními uvedenými v bodě 3 výroku o vině není za tohoto stavu dovolacím důvodem.

V bodě 5 rozsudku byl jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Olomouci, s nimiž v napadeném usnesení souhlasil i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, spočíval v tom, že obviněný dne 25. 8. 2005 v 9,40 hodin v O. měl neoprávněně v držení platební kartu P. s. nazvanou MAXkarta s identifikačním číslem a na jméno P. B., který tuto kartu nezapůjčil jiné osobě a postrádal ji od 6. 8. 2005.

Námitka obviněného, že z jeho strany nešlo o trestný čin, protože platební kartu neměl v držení neoprávněně, rozhodně nemůže obstát. Tuto námitku obviněný uplatňoval již v původním řízení a soudy se s ní vypořádaly způsobem, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil. Uvedená námitka je velmi obtížně slučitelná především s tím, že sám obviněný uváděl naprosto rozporné údaje o místě, kde k platební kartě přišel. Věrohodnost uplatněné námitky podlamuje také to, že platební kartu u obviněného v peněžence našla policie při jeho zadržení. Navíc ze samotných údajů uvedených na platební kartě bylo zřejmé, že ji vystavila Poštovní spořitelna, a mezi těmito údaji bylo i jméno P. B. Působí tudíž naprosto nevěrohodně vysvětlení, že obviněný jednal s úmyslem „zeptat se lidí v okolí, jestli tato karta někomu nechybí”. Pokud by obviněný skutečně chtěl dosáhnout vrácení karty oprávněné osobě, mohl ji bez jakýchkoli obtíží či pátrání mezi lidmi v okolí prostě odevzdat P. s., a to prostřednictvím kterékoli pošty. Právní závěr soudů, že obviněný měl platební kartu v držení neoprávněně, koresponduje se skutkovými zjištěními, která soudy učinily, a netrpí žádnou nelogičností. Dovolání obviněného směřující proti tomuto závěru je zjevně neopodstatněné.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. l písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec