Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2585/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Dovolání žalobkyně se zamítá.

Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne ze dne 23. května 2006, č.j. -42, zamítl žalobu na určení, že jsou vůči žalobci neúčinné právní úkony L. M., spočívající v jeho souhlasu se žalobou o vypořádání zaniklého společného jmění manželů v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. a v jeho opomenutí během tohoto řízení řádně specifikovat závazek ze společného jmění manželů vůči žalobci a žádat do svého výlučného vlastnictví alespoň majetek, z něhož by mohl být splněn dluh vůči žalobci, a které směřovaly k vypořádání zaniklého společného jmění manželů, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14.9.2004 sp. zn. (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4.800,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má za bývalým manželem žalované L. M. vymahatelnou pohledávku ve výši 968.085,- Kč s příslušenstvím přiznanou na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17.2.2004, č.j. -110. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4.5.2004, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 4.5.2004, byli žalovaná a dlužník L. M. rozvedeni. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14.9.2004, č.j. -22, který nabyl právní moci dne 13.10.2004, bylo vypořádáno zaniklé společné jmění manželů dlužníka L. M. a žalované tak, že z věcí patřících do jejich SJM byly přikázány do vlastnictví žalované nemovitosti blíže označené v rozsudečném výroku a movité věci tvořící vybavení domácnosti a do vlastnictví dlužníka L. M. nákladní automobil I., osobní automobil Š. F. a veškerá aktiva a pasiva z podnikání v oblasti autodopravy. Žalovaná byla zavázána zaplatit bývalému manželovi na úplné vyrovnání jeho podílu částku 499.390,- Kč. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení § 42a, § 34 a § 2 odst. 1 obč. zák. V návaznosti na podaný obecný výklad institutu odporovatelnosti právním úkonům a pojmu právního úkonu dovodil, že žalobou odporované úkony, které dlužník L. M., bývalý manžel žalované, učinil, popřípadě měl učinit, v řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod spisovou značkou , jsou právními úkony procesními (, ), kterým nelze ve smyslu ustanovení obč. zák. odporovat. Tyto úkony totiž samy o sobě nevyvolávají právní následek v podobě vzniku, změny, či zániku občanskoprávního vztahu, který může nastat až na základě rozhodnutí soudu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně zavázal žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 6.577,- Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Zdůraznil, že právní úkon, který lze odpůrčí žalobou napadnout, je takový úkon, kterým byl z dispozice dlužníka odčerpán majetek za účelem krácení věřitele. Určením právní neúčinnosti konkrétního právního úkonu potom jevově nastává taková situace, jakoby odporovatelného úkonu vůbec ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli nikdy nebylo a věřitel se může na takovém majetku uspokojit v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce i tehdy, náleží-li vlastnicky osobě od dlužníka odlišné. Promítnuto do poměrů projednávané věci lze uzavřít, že žalobou namítané procesní úkony za odporovatelné nelze považovat. Jejich učiněním nedošlo ke vzniku, změně či zániku právního vztahu jako následku právní dispozice, kterou by se dlužník zbavoval majetku v úmyslu krátit žalobcovu vymahatelnou pohledávku. K zániku právního vztahu společného jmění manželů a vzniku výlučného vlastnického práva žalované došlo až na základě pravomocného rozsudku, který je sice právní skutečností, ale nikoliv právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení obč. zák., když dospěl k závěru, že odporovat lze toliko hmotněprávním úkonům. Z definice právních úkonů uváděné v ustanovení obč. zák. lze usoudit, že právním úkonem může být i procesní právní úkon. V případě, že by žalovaná se svým bývalým manželem vypořádali své zaniklé SJM dohodou, šlo by nepochybně o odporovatelný právní úkon. V tomto případě však bývalí manželé dospěli k témuž cíli, avšak jinou formou – rozsudkem o vypořádání zaniklého SJM. Skutečnost, že soudu fakticky zamlčeli existenci pohledávky ve své hodnotě podstatně převyšující hodnotu získaného majetku z vypořádání SJM, nemůže být důvodem pro legalizaci tohoto jednoznačného obcházení zákona. Zkracující úkony směřující k soudnímu rozhodnutí o žalobě na vypořádání SJM (jako v tomto případě) jsou přece v principu týmiž zkracujícími úkony směřujícími k uzavření dohody o vypořádání SJM. dovoluje odporovat procesním právním úkonům, neboť na žádném místě výslovně nevylučuje tuto možnost odporovatelnosti, naopak z definice právních úkonů lze vyložit, že ji připouští. V té se totiž nepožaduje, aby právní úkon jako projev vůle směřoval bezprostředně ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Odporovatelné tak mohou být podle tohoto výkladu všechny dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Žalobce navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 , jímž byl změněn (), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání tedy může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení ( ). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem ( ). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil ( ). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalobce v dovolání nastoluje právní otázku, zda může věřitel, který má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku napadnout odpůrčí žalobou dle ustanovení § 42a obč. zák. jeho procesní úkony, které učinil nebo měl učinit v občanskoprávním řízení, v němž bylo podle ustanovení § 150 odst. 3 obč. zák. pravomocným rozsudkem vypořádáno zaniklé společné jmění manželů dlužníka a jeho bývalé manželky, proti které odpůrčí žaloba směřuje.

Protože jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, přičemž její posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné; dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení , , b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ). Vzhledem k tomu, že vady uvedené v ustanovení nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, předmětem přezkumu je pouze dovoláním vymezená právní otázka.

Pro řešení uplatněné právní otázky je významné, jak se v dosavadní judikatuře soudů ustálil výklad smyslu a povahy odpůrčí žaloby a vymezení předpokladů objektivního zkrácení pohledávky věřitele, jakož i posouzení rozdílu mezi obsahem pojmu právního úkonu podle ustanovení obč. zák. a procesního úkonu účastníka podle ustanovení a násl.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26, ročník 2000). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.4.2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 457).

Dle ustanovení § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Z obsahu citovaného ustanovení vyplývá, že pojmovými znaky právního úkonu jsou vůle, její projev, jakož i zaměření (směřování) vůle na právní následky, které právní předpisy s tímto projevem vůle spojují. Právním úkonem je projev vůle za předpokladu, že směřuje (zejména) ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Nelze-li z objektivně zjevných okolností zjistit, že projev vůle ke zmíněným následkům směřuje, není tento projev vůle právním úkonem. Naproti tomu pod pojmem procesního úkonu účastníka občanskoprávního řízení se rozumí projev vůle adresovaný soudu, který směřuje k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, které s takovým projevem právní předpisy spojují (§ 41

a násl. ). I když lze připustit, že některé procesní úkony mohou mít nejen procesní účinky, ale i hmotněprávní účinky, a z tohoto hlediska je lze považovat i za právní úkony ve smyslu ustanovení obč. zák., tento závěr na daný případ nedopadá.

Odpůrčí žaloba totiž směřuje vůči procesním úkonům, které mají jen procesní účinky. Z žádného z procesních úkonů dlužníka, kterým žalobce odporuje, nelze dovodit, že by měly za právní následek hmotně právní účinky, které by vedly ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce ve shora uvedeném smyslu. Z uvedeného vyplývá, že nelze úspěšně uplatnit odpůrčí žalobu, kterou žalobce odporuje procesním úkonům dlužníka majícím za následek výlučně procesní účinky, přičemž se jedná o procesní úkony, které dlužník učinil nebo měl učinit v občanskoprávním řízení, v němž bylo podle ustanovení § 150 odst. 3 obč. zák. pravomocným rozsudkem vypořádáno zaniklé společné jmění manželů dlužníka a jeho bývalé manželky, proti které odpůrčí žaloba směřuje.

Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky tudíž dovolání žalobce podle ustanovení části věty před středníkem zamítl. O návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, nerozhodoval ( ).

Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení věty první, a nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.

Žalovaná vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění a č. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení , a ) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovanou náleží odměna ve výši 4.500,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. , , ve znění a č. a č. ). Celkovou částku 4.800,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě ( ) k rukám advokáta, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2009

JUDr. Karel   Podolka, v. r.

předseda senátu