Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5404/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008 , č.j. -228, jakož i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 6. 2007, č.j. -203, se zrušují.

II. Řízení se zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 6. 2007, č.j. -203, podle kterého na žalobkyni přešlo ze žalovaných vlastnické právo k pozemku p.č. 137/19, zapsaného na LV č. 191 pro obec a k.ú. V. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel při posouzení věci ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. V pozemkové knize pro k.ú. V., číslo knihovní vložky 319, byl zapsán jako vlastník parcely č. 137/1 – zahrada, podle smlouvy směnné ze dne

28. 7. 1931, Ing. K. H.. Ministerstvo zemědělství dne 27. 1. 1948 pod č.j. 10539-IX-R/12-1948 sdělilo Ing. K. H., že pozemkový majetek, uvedený v jeho soupisové přihlášce, tvoří zbytkový statek podle § 1 odst. 1 písm. d) zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a přejímá se státem podle § 6 odst. 2 písm. b) tohoto zákona. Usnesením Okresního soudu v Hořovicích, č.j. -1, bylo přikázáno vypovídané straně, K. H., aby nemovitosti zapsané ve vložce č. 319 pozemkové knihy k.ú. V. odevzdal Ministerstvu zemědělství k 1. 10. 1948. K návrhu B. H. (syna K. H.) Okresní pozemkový úřad v B. rozhodl dne 22. 10. 1998 pod č.j. OPÚ 511/91/98-OU-M  v souladu s § 9 odst. 4 zákona o půdě, že pro pozemky v k.ú. V. p.č. 504/11, 504/13 a 504/23 – nikoli tedy pro předmětný pozemek - se vkládá vlastnické právo pro osobu oprávněnou B. H. Předmětné rozhodnutí pod bodem IV. uvádí, že další části původních nemovitostí nelze vydat, protože byly po přechodu vlastnictví na stát převedeny na fyzické osoby a v současné době jsou v jejich vlastnictví. V seznamu těchto pozemků byl též pozemek p.č. 137/19 – zahrada o výměře 1633 m2 zapsaný na LV č. 191 v k.ú. V. Okresní pozemkový úřad v B. rozhodl dále dne

20. 2. 2002 pod č.j. 86/2002/OPÚ-M, že dědičce po oprávněné osobě B. H., Ing. J. H., se podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „“) neobnovuje vlastnické právo, mj. k parcele č. 137/19 v k.ú. V. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2002, č.j. -23, rozhodnutí OÚ, referátu OPÚ, v části týkající se pozemků v katastru nemovitostí p.č. 137/2 a 504/16 zrušil, jinak rozhodnutí ve zbylé části potvrdil a to tak nabylo právní moci dne 8. 10. 2002.

V předmětné věci byla žaloba podána dne 10. 3. 2003 a odvolací soud dospěl k závěru, že nárok byl žalobkyní uplatněn včas, neboť pro posouzení včasnosti podání žaloby je třeba vycházet z data 8. 10. 2002, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Praze shora uvedené, kterým bylo v relevantní části pro daný případ potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 20. 2. 2002 o neobnovení vlastnického práva k pozemku p.č. 137/19 v k.ú. V. Podle odvolacího soudu právní předchůdci žalovaných nabyli vlastnictví k tomuto pozemku v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Žalovaným se nepodařilo prokázat, že užívají pozemky, které byly původně jejich právním předchůdcům, manželům N., na základě přídělovéy ze dne 2. 10. 1957, přiděleny. Odvolací soud též odmítl možnost vydržení předmětného pozemku žalovanými. Skutečnost, že vlastnické právo k pozemku nabyla fyzická osoba, uvedená v ustanovení zákona o půdě, vydržením, není podle odvolacího soudu rozhodující, pokud nabyla držbu pozemku v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud konstatoval, že žalovaní, jako právní nástupci přídělců, zřejmě vydrželi vlastnictví k předmětnému pozemku ke dni 1. 4. 1984 ( o.z., v platném znění k úpravám účinným od 1. 4. 1983 – novela o.z. provedená zákonem

č. ), a jsou tedy  v posuzované věci pasivně věcně legitimováni.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které opírali

o přípustnost pro otázky zásadního právního významu. Dovolatelé zpochybňovali závěr odvolacího soudu, že dovolatelé, resp. jejich právní předchůdci nabyli vlastnictví k pozemku v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Tvrdili, že fakticky užívali předmětný pozemek bez jakékoliv změny v umístění pozemku tak, jak byl přidělen,

a proto není podstatné, k jakým změnám v jeho číselném označení došlo. Dovolatelé též tvrdili, že  předmětná žaloba byla podána po uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 8 odst. 2 zákona o půdě. Tato lhůta podle dovolatelů uplynula dne 30. 5. 1999, tj. po šesti měsících od  30. 11. 1998, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu v B. č.j. OPÚ 511/91/98 – OÚ-M ze dne 22. 10. 1998. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu

a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokátky (, ) a opřeno o přípustnost podle , odst. 3 , tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu.

Podle (ve znění do novely č. ) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, též za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: . Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k ).

Z obsahu spisu vyplývá, že soudy nižších instancí zjistily následující skutkový stav a mimo jiné uvedly, že :

Žalovaní vlastní pozemek v katastru nemovitostí označovaný jako pozemek parc. č. 137/19 o výměře 1633 m2. Žalovaní tvrdili, že tento pozemek vznikl v období let 1964-1972 sloučením pozemků parc. č. 137/15 a parc. č. 137/17, které byly právním předchůdcům žalovaných - manželům N. - přiděleny přídělovouu ze dne 2. 10. 1957. Toto tvrzení bylo však podle názoru soudu jednoznačně vyvráceno, když v řízení bylo prokázáno, že pozemek parc. č. 137/17 měl původní výměru 2860 m2

a pro potřeby přídělového řízení byl fakticky rozdělen na dvě části, a to na pozemek parc. č. 137/17 o výměře 1494 m2 a na pozemek parc.č. 137/17 o výměře 1366 m2. Pozemek parc. č. 137/17 o výměře 1494 m2 byl přidělen paní K. K. (dnes R.), která jej bez jakéhokoliv přečíslování a výrazných změn užívá do současnosti a v katastru nemovitostí je vedena jako jediný vlastník tohoto pozemku.

Je zcela logické, že druhá část pozemku parc. č. 137/17 o výměře 1366 m2 by musela sousedit s pozemkem paní K. K. V řízení však bylo prokázáno, že pozemky, užívané žalovanými a jejich právními předchůdci bez přerušení od roku 1957, s pozemkem paní K. nesousedí. Z toho jednoznačně vyplývá, že pozemky které začali manželé N. v roce 1957 užívat, nebyly pozemky přidělené jim přídělovouu ze dne 2. 10. 1957, tedy pozemky, které drželi, nenabyli na základě přídělu – přídělovéy a nabyli je tak v rozporu s tehdy platnými právní předpisy.

V řízení bylo též prokázáno, že předmětná parcela č. 137/19 v k.ú. V. byla původně součástí parcely č. 137/1 v k.ú. V., která byla podle zákona

č. 142/1947 Sb. odňata právnímu předchůdci žalobkyně Ing. K. H. Z výše uvedených skutkových zjištění (viz též výše) vyplývá, že právní předchůdci žalovaných manželé N. předmětný pozemek drželi v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť přídělovouu jim byla odevzdána jiná část původního pozemku p.č. 137/1 v k.ú. V. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na shora uvedený závěr, že při shodě rozsudků soudů nižších instancí je oprávněn přezkoumat pouze dovolatelem vymezené právní otázky a je vázán zjištěným skutkovým stavem a není oprávněn jej měnit. Nejvyšší soud jako soud dovolací je v daném případě soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“, resp. nalézacím (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k  ).

Rozsah uplatnění zásady non bis in idem ve správním řízení je dán nikoli totožností věci, ale totožností výroku rozhodnutí. Je-li výrokem rozhodnutí rozhodováno o shodných (zcela nebo částečně) právních vztazích, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, správní úřad nový návrh na zahájení řízení zamítne z důvodu překážky věci rozhodnuté, nebo řízení zahájené z úřední povinnosti pro stejný důvod odloží a účastníky řízení o tom vyrozumí  (srov. Ondruš, R. – komentář k , Linde, 2005).

Rozhodnutí Okresního úřadu v Berouně – pozemkového úřadu ze dne

20. 2. 2002, č.j. 86/2002/OPÚ-M, které nabylo právní moci dne 8. 10. 2002, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, č.j. -23 bylo vydáno za situace, kdy o totožných pozemcích bylo rozhodováno Okresním úřadem v B. již v rozhodnutí č.j. OPÚ 511/91/98 – OÚ-M  ze dne 22. 10. 1998; tento postup nemá za následek nicotnost  správního rozhodnutí – jak tvrdí dovolatelé - , nýbrž jeho nezákonnost. V této souvislosti Nejvyšší soud přihlédl k rozhodnutí sp. zn. , podle kterého se řízení týká těchž osob i v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práva a povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt. V daném případě tak správní orgán již podruhé rozhodoval o totožných právních vztazích, neboť účastníkem správního řízení byla osoba, která svoje právo odvozovala od původní oprávněné osoby, které již v předchozím rozhodnutí nebylo stran restitučního nároku o přechodu vlastnictví k pozemku p.č. 137/19 v k.ú. V. vyhověno.

Pokud právní předchůdce žalobkyně nevyužil možnost domoci se svého práva podle ustanovení § 8 odst. 1 a ve lhůtě podle odst. 2 zákona o půdě (nebo takovému návrhu nebylo vyhověno), nemůže se stejného nároku po právu domáhat žalobkyně, neboť by tím (kromě prekluze práva) došlo k zásahu do právní jistoty současných vlastníků předmětného pozemku. To vyplývá též z konstrukce zákonné šestiměsíční lhůty jako lhůty prekluzivní (propadné). Z výše uvedeného je třeba učinit závěr, že k rozhodnutí Okresního úřadu v B. – pozemkového úřadu ze dne 20. 2. 2002 č.j. 86/2002/OPÚ –M, které nabylo právní moci dne 8. 10. 2002, nelze jako nezákonnému přihlížet a tedy provádět soudní přezkum věci – jde o překážku rei iudicatae.

Ocitla-li se tak věc v dovolacím řízení, při existenci nedostatku podmínek řízení (, , ), dovolací soud podle a , jakož i podle zrušil rozsudky obou nižších instancí a řízení zastavil. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nedostatek podmínky řízení spočívá i v důsledcích skutečnosti, že podání žaloby podle , 2 zákona o půdě (v obecné rovině též podle téhož zákona) je vázáno na existenci předchozího správního rozhodnutí o nevydání nemovitosti. Jestliže se žalobkyně opřela o správní rozhodnutí, které contra legem prolomilo překážku věci pravomocně rozhodnuté, pak podmínka pro podání žaloby nebyla splněna.

Žádnému účastníku nevznikly v řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem ani soudem dovolacím náklady řízení, jež by dovolací soud měl brát ve smyslu a návazných ustanovení v úvahu; srov. též obsah relevantních částí rozsudků nižších instancí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 21. října 2009

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu