Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 63/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného E. M., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 1957, sp. zn. , a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 1957 sp. zn. a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení , 8 , o trestním řízení soudním (trestní řád) a v ustanovení , trestní zákon, ve znění v neprospěch obviněného E. M.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. s e z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného E. M. pro skutek, že v prosinci 1957 po propuštění z věznice v Č. B. na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ke svému útvaru v Č. B. odmítl i nadále vykonávat vojenskou službu s tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení S. J., čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle , trestní zákon, ve znění

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 1957 sp. zn. byl obviněný E. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , trestní zákon, ve znění , za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 1957.

Trestného činu se obviněný E. M. dopustil tím, že v prosinci 1957 po propuštění z věznice v Č. B. na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ke svému útvaru v Č. B. odmítl i nadále vykonávat vojenskou službu s tím, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení S. J.

Rozhodnutím prezidenta republiky z 2. 5. 1958 byl nevykonaný zbytek trestu odnětí svobody obviněnému prominut.

Proti výše uvedenému rozsudku bývalého vojenského obvodového soudu podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. M. Podle jejího názoru byl tímto rozsudkem porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanoveních tr. ř. č. 64/1956 a v ustanovení tr. , s přihlédnutím k ustanovení d, publ. pod č. , a k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. .

V odůvodnění svého podání stěžovatelka poukázala, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. byl obviněný E. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z roku 1950, protože po nastoupení vojenské základní služby začátkem listopadu 1957 u v. ú. Č. B. odmítl převzít osobní zbraň a na tomto stanovisku setrval i po delším přesvědčování s odvoláním, že by se to příčilo jeho náboženskému přesvědčení. Za uvedený trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou roků. Ještě než tento rozsudek nabyl právní moci bylo usnesením téhož soudu ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. rozhodnuto, že trestní stíhání obviněného E. M. se podle čl. III. odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 12. 1957 zastavuje a obviněný se zároveň propouští z vazby. V bezprostřední návaznosti pak měl obviněný pokračovat v odpírání vojenské služby a tím se dopustit další trestné činnosti, pro kterou byl následně odsouzen nyní napadeným rozsudkem ve věci sp. zn. .

Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. , stanovisko Evropského soudu pro lidská práva ve věci S., K., K. proti S. ze dne 22. 3. 2001 a názor Ústavního soudu o tom, že v případech odpírání vojenské služby je nutno posuzovat tehdy platné trestněprávní normy nikoli z hlediska svobody náboženského vyznání, ale především z hlediska svobody svědomí. Ústavní soud přitom vyslovil názor, že odmítnutí nastoupit nebo konat vojenskou službu lze učinit i z důvodů nesouvisících s náboženským přesvědčením a že i takovou svobodud chrání. I když tedyd nebyla v době vydání napadeného rozsudku součástí našeho právního řádu, je nezbytné ve světle záruk, které obsahuje, vykládat i trestněprávní normy platné v době rozhodování bývalého vojenského obvodového soudu. Obviněný tedy svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a svobodu náboženského vyznání ve smyslu d, které mu v inkriminované době byly navíc garantovány ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., přičemž jejichž uplatnění jako práv absolutních nebylo možné zákonem omezit.

S ohledem na uvedené ministryně spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích byl v neprospěch obviněného E. M. porušen zákon v ustanoveních tr. ř. z roku 1956 a tr. zák. z roku 1950, s přihlédnutím k ustanovení d, publ. pod č. , a k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. . Podle tr. ř. aby napadený rozsudek zrušil včetně rozhodnutí obsahově navazujících, která touto změnou pozbyla svého podkladu a poté aby postupoval podle tr. ř., popř. podle tr. ř.

Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud měl k dispozici pouze ověřené kopie rozsudků bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích z 28. 11. 1957 sp. zn. a ze dne 17. 12. 1957 sp. zn. , jakož i usnesení téhož soudu ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. a některé další písemné materiály administrativního charakteru. Vlastní trestní spisy se podle sdělení ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 22. 6. 2009 nedochovaly, neboť byly v 70. letech skartovány. Současně je třeba konstatovat, že ve věci nebylo konáno řízení podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, přičemž řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal pouze v rozsahu který mu byl zachovaným spisovým materiálem umožněn. Přitom shledal, že zákon byl porušen, ale i z jiných důvodů, než byly v podané stížnosti pro porušení zákona uvedeny.

Podle , trestní zákon, ve znění , kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že paděláu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení, bude potrestán odnětím svobody až na pět let.

Předně je třeba konstatovat, že z obsahu doložených písemností vyplývá, že skutečnosti uvedené ministryní spravedlnosti v mimořádném opravném prostředku jsou popsány přesně a v původním trestním řízení byly orgánům tehdejší vojenské prokuratury i vojenského soudu dobře známy a není je třeba znovu opakovat.

Je z nich rovněž zřejmé, že obviněný E. M. po celou dobu setrvával na svém neměnném stanovisku, že odmítá vykonávat vojenskou službu se zbraní, protože mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení, vyplývající z jeho příslušnosti ke S. J. V případě jednání obviněného se tak bezpochyby jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu ustanovením y ( publ. pod č. 150/1948 Sb.). V souladu s touto skutečností, jakož i nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. je nutné pohlížet na předmětnou problematiku tak, že obviněný E. M., pokud odmítal výkon vojenské služby z náboženských důvodů, se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti nedopustil.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích proto pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda je posuzovaný skutek vzhledem k motivaci jednání obviněného E. M. vůbec trestným činem, když jím obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě zjišťovat a objektivizovat.

Na tomto místě je však třeba uvést, že napadený rozsudek je zatížen ještě vadou další. Z jeho odůvodnění vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích přihlížel při posouzení trestného činu obviněného E. M. rovněž k jeho odsouzení rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. , jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , trestní zákon, ve znění Tohoto dřívějšího trestného činu se obviněný dopustil tím, že začátkem listopadu 1957 u v. ú. Č. B. odmítl převzít osobní zbraň a na tomto stanovisku setrval i po delším přesvědčování s odvoláním, že by se to příčilo jeho náboženskému přesvědčení. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky. Byť bylo trestní stíhání obviněného ještě před nabytím právní moci odsuzujícího rozsudku zastaveno s ohledem na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 12. 1957, nelze než konstatovat, že v dané situaci s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání ( viz nálezy ze dne 18. 9. 1995 sp. zn. a ze dne 20. 3. 1997 sp. zn. ), je třeba pohlížet na jednání obviněného z listopadu a prosince 1957 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto a nebyla povolena obnova řízení. Další odsouzení obviněného za jednání z prosince 1957 je proto nutno považovat za porušení zásady „ne bis in idem“, která implicitně vyplývala z ustanovení tr. ř. z r. 1956. Bývalý vojenský obvodový soud měl tudíž mimo hlavní líčení v neveřejném zasedání podle tr. ř. z r. 1956, případně v hlavním líčení podle tr. ř. z r. 1956 trestní stíhání obviněného pro tento skutek zastavit pro jeho nepřípustnost.

Pokud tak bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích neučinil, je třeba jeho rozsudek ze dne 17. 12. 1957 sp. zn. označit za rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného E. M. v ustanoveních , 8 tr. ř. z r. 1956, upravujících povinnost orgánů činných v trestním řízení řádně zjišťovat skutkový stav věci a zákonným způsobem hodnotit provedené důkazy a v ustanovení , trestní zákon, ve znění

Na tomto místě je třeba ještě dodat, že usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. a jemu předcházející rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. byly v řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem zrušeny rozsudkem ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. a zároveň bylo rozhodnuto, že se obviněný E. M. podle tr. ř. ohledně skutku z listopadu 1957 zprošťuje obžaloby.

Vzhledem k výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. výše citované porušení zákona vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Protože byly splněny procesní podmínky uvedené v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř., mohl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout sám. Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. pak zastavil trestní stíhání obviněného E. M. pro skutek podrobně popsaný ve výroku tohoto rozsudku, protože trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2009

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec