Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4184/2007

28Cdo 4184/2007ROZSUDEKNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Domácí potřeby UNI a.s. v likvidaci, IČ: 49789902, se sídlem v Plzni, Pražská 41, zastoupeného JUDr. Pavlem Zdvořáčkem, bytem v Plzni, Guldenerova 20, proti žalované T. S.-K., P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, o určení neplatnosti dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.5.2007, č.j. -221, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17.5.2007, č.j. -221, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.2.2007, č.j. -206, zamítl žalobu o určení neplatnosti dohody o vydání věci uzavřené dne 30.3.1992, registrované Státním notářstvím Plzeň-město dne 7.4.1992 pod registračním číslem Re 489/92 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že jedná se o dohodu uzavřenou podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), mezi právním předchůdcem žalobce, Domácími potřebami Plzeň, s.p., jako osobou povinnou a žalovanou jako osobou oprávněnou; jejím předmětem je vydání spoluvlastnického podílu o velikosti 1/10 domu v P. K uzavření dohody došlo na pokladě včas podané žádosti žalované, která naplnila „zákonnou podmínku oprávněné osoby v souladu s občanskoprávním výkladem pojmu dědice“. Na základě dohody, registrované státním notářstvím, je žalovaná zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník (podílový spoluvlastník) nemovitosti. Po dobu delší deseti let byla v dobré víře, že ji spoluvlastnický podíl patří; v takovém případě by jej nabyla i vydržením ( obč. zák.), bez zřetele k tomu, zda za povinnou osobou při uzavření dohody jednala osoba s oprávněním jednat za tuto právnickou osobu v občanskoprávních vztazích. I proto je třeba na dohodu o vydání věci nahlížet jako na platnou. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že shora označená dohoda o vydání věci je neplatná (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalovaná v době uzavření dohody nebyla ve smyslu ust. oprávněnou osobou k vydání spoluvlastnického podílu po původním vlastníku, zemřelé M. K. Dohoda byla uzavřena v rozporu se zákonem a proto je podle obč. zák. neplatná. Skutečnosti o vydržení práva jsou v tomto řízení – v němž jedná se o určení neplatnosti právního úkonu, nikoliv o určení vlastnického práva – právně nezávažné. Odvolací soud přitom připustil, že určením neplatnosti dohody se na právním postavení účastníků, jde-li o vyřešení sporné otázky vlastnictví, nic nemění, jelikož takové rozhodnutí soudu nemůže být pokladem pro provedení zápisu do katastru nemovitostí, formou záznamu podle , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které označila za přípustné podle () a uplatnila jím dovolací důvod podle , nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Poukázala na to, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení práva podle je věcná legitimace účastníků řízení a naléhavý právní zájem žalobce na žádaném určení. Tvrdila, že ohledně předmětného majetku není žalobce právním nástupcem původního účastníka dohody na straně povinné a věcnou legitimaci k podání žaloby postrádá. Odvolacímu soudu vytkla, že se neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu, který je obsažen v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2006, sp. zn. ; nerespektoval judikaturou, zejména judikaturu Ústavního soudu, na kterou dovolací soud poukázal a podle níž „je třeba šetřit právní jistotu účastníků a jejich případnou dobrou víru a mít na zřeteli jejich legitimní očekávání ve vztahu k právu, jež bylo v restituci na straně oprávněné tvrzeno“. Na rozdíl od soudu prvního stupně, jehož závěry žalovaná pokládá za správné, odvolací soud ignoroval skutečnosti o dobré víře žalované v dohodou nabyté právo. Nelze pominout, že žaloba o určení neplatnosti dohody byla podána po více než jedenácti letech od uzavření dohody a vede ke zpochybnění právní jistoty ve vztazích účastníků. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné ( ), přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (, věta první, ), z důvodu uplatněného v dovolání ( ). Dovolání shledal opodstatněným. Žalovaná v dovolání, mimo jiné, poukazuje i na ust. , podle něhož lze žalobu uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména (i) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ustálená judikatura obecných soudů vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý právní zájem žalobce na žádaném určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky). Jestliže požadované určení stav ohrožení práva neodstraní nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu, nebude podmínka naléhavého právního zájmu splněna a soud – aniž by se zabýval věcí samou, tedy otázkami věcné legitimace, žalobu o určení zamítne (srov. shodně nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995 - I. díl, rozsudek Vrchního soudu v Praze z 30. 11. 1993, sp. zn. , uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3, ročník 1994, pod č. 11, a rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 2. 1997, sp. zn. , z 27. 3. 1997, sp. zn. , které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1997, pod č. 20 a 21). Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že žaloba na určení neplatnosti dohody o vydání věci nemůže, bylo-li by jí soudem vyhověno, vést k navrácení v předešlý stav, tedy k obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinností dohody; rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu týkajícího se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí totiž neníu, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek z 16. 11. 2000, sp. zn. , rozsudek z 27. 9. 2000, sp. zn. , rozsudek z 25. 10. 1999, sp. zn. , rozsudek z 9. 3. 1999, sp. zn. , rozsudek z 2. 12. 1998, sp. zn. ). Judikatura rovněž zastává názor, podle něhož má-li právní otázka (zde platnost právního úkonu), o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (k existenci práva nebo právního vztahu, v daném případě vlastnického práva k nemovitostem), není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (neplatnosti právního úkonu), lze-li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 5, ročník 1996, pod č. 119, rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. ). Konkrétně se otázkou naléhavého právního zájmu na žádaném určení Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi v minulosti zabýval i v případě určení neplatnosti dohody o vydání věci podle Kupř. v rozsudku ze dne 25.1.2001, sp.zn. (uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 67, svazek 1, ročník 2001) vyslovil, že na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu zpravidla dán není. Argumentoval právě tím, že rozsudek, jímž by soud takové žalobě vyhověl, nevedl by k navrácení v předešlý stav, k obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinností dohody. I v nyní posuzované věci má přitom otázka určení neplatnosti dohody o vydání věci (spoluvlastnického podílu k nemovitosti) povahu otázky předběžné k právní otázce vlastnictví, o níž je mezi účastníky spor především. Vyřešení otázky platnosti dohody, bez toho, aniž by bylo deklarováno vlastnické právo některého z účastníků k předmětné nemovitosti, by bylo rozhodnutím ryze akademickým, bez reálního dopadu do poměrů účastníků, zvlášť v situaci, kdy k uzavření dohody (registrované státním notářstvím) došlo před více než jedenácti lety od podání žaloby a žalovaná strana (jde-li o současně zpochybňovanou otázku vlastnictví) argumentuje nyní v řízení i skutečnostmi o nabytí vlastnického práva vydržením ( obč. zák.). Tohoto důsledku si byl ostatně odvolací soud vědom, odpovídající procesní důsledky z něj ovšem nevyvodil. Shora uvedené závěry nejsou v rozporu ani s právním názorem, který v tomto řízení dříve vyslovil dovolací soud. V rozsudku ze dne 31.5.2006, sp. zn. -132, Nejvyšší soud (za tehdy daného skutkového stavu) vytkl odvolacímu soudu jeho rigorózní a bezpodmínečný závěr o absenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení za všech okolností a vyslovil, že dostatečný důvody, pro které by bylo lze paušálně bránit soudnímu přezkumu dohody, v době jeho rozhodování neexistovaly. Učinil tak v době, kdy byl spor účastníků otázkou platnosti dohody vyčerpán. Okolnosti posuzované věci se však v dalším řízení změnily a došlo k dolíčení rozhodných skutečností, kdy nyní je již postaveno najisto, že posouzením otázky platnosti dohody se spor účastníků, jež je sporem zejména o vlastnické právo, neřeší. Při takové změně skutkového stavu věci není dříve vyslovený právní názor dovolacího soudu – jež je pro odvolací soud jinak závazný (, část věty prvé za středníkem, ) – již aplikovatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2005, pod pořadovým číslem 18). Pro úplnost sluší se uvést, že ke stejnému právnímu závěru (v typově shodné věci totožných účastníků) dospěl dovolací soud i v usnesení ze dne 21.2.2007, sp. zn. . Jeho rozhodnutí označil za ústavně konformní i Ústavní soud, který je přezkoumával z podnětu žalobcem podané ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26.11.2007, sp. zn. ). Právní názor, na němž odvolací soud (mimo jiné) své rozhodnutí o věci samé založil, proto správný není a dovolací důvod podle byl žalovanou uplatněn opodstatněně. Není-li splněna podmínka naléhavého právního zájmu na žádaném určení, pozbývají své závažnosti i ostatní dovolatelkou nastolené právní otázky, jež týkají se věci samé. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (, část věty za středníkem, , věta první, ). Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( ). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 20. října 2009 JUDr. Josef Rakovský předseda senátu