Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3885/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. I. K., proti žalované H. K., zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2006, č. j. -94, a Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2007, č. j. -213, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne

23. února 2006, č. j. -94, se zastavuje.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2007, č. j. -213, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. -94, vyhověl žalobě a výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 21 o velikosti 1+kk – pokoj

o velikosti 19,50 m2 s předsíní, koupelnou, WC, komorou a sklepem, 1. kategorie,

v 6. poschodí (v 7. nadzemním podlaží) domu č. p. 805 v ulici R. 5 v P. 6-B.“ (dále též jen „byt v P. 6“), určil, že tento byt bude nadále jako výlučná nájemkyně a členka družstva užívat žalovaná (výrok II.), žalobci uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalované do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).

Po provedeném dokazování soud prvního stupně především dovodil, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu (družstevního) bytu v P. 6 a společné členství manželů v družstvu ( a 2 , , ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního stupně – dále jen „obč. zák.“),

že současně jsou společnými nájemci „bytu č. 9, sestávajícího se z 3+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č. p. 1823 v P. 9, Č. 34“ (dále jen „byt v P. 9“) a že – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – jsou dány předpoklady pro rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu (družstevního) bytu v P. 6 (§ 705 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Proto žalobě na zrušení tohoto práva vyhověl. Při rozhodování, kdo z dosavadních společných nájemců bude (výlučným) nájemcem bytu jako člen družstva (§ 705 odst. 2 věta druhá ve spojení s § 705 odst. 3 obč. zák.), vyšel soud prvního stupně ze skutkových zjištění, že v manželství účastníků se narodily dvě děti, a to A.K.,a D. K., že žalovaná z bytu v P. 9 odešla již v roce 2003 z důvodu neshod mezi účastníky, že do června 2005 byt v P. 6 pronajímala a že ho neužívá k bydlení ani od července 2005, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. , byla schválena dohoda rodičů, podle níž byly obě nezletilé děti svěřeny na dobu před i po rozvodu manželství do výchovy otce, matka se zavázala platit pro ně výživné a byl upraven její styk s dětmi, že na návrh žalované probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. řízení o zrušení práva společného nájmu účastníků k bytu v P. 9, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. ledna 2005, č. j. -44, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu v P. 9, že výlučným nájemcem tohoto bytu byl určen žalovaný (v tomto řízení žalobce) a žalobkyni (v tomto řízení žalované) byla uložena povinnost tento byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku, že dne 3. června 2005 podala žalovaná u soudu návrh na změnu výchovy nezletilých dětí, že žalobce žije s nezletilými dětmi v bytě v P. 9 a že zásluhy o získání bytů jsou mezi účastníky vyrovnané, neboť o získání bytu v P. 6 se více zasloužil žalobce a na získání bytu v P. 9 se větší měrou podílela žalovaná. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobci prospívá zákonné hledisko zájmu nezletilých dětí (§ 705 odst. 3 obč. zák.), které žijí s otcem, v jehož péči jsou již od roku 2003, že proto byl (po zrušení práva společného nájmu bytu) určen výlučným nájemcem bytu v P. 9 a že za této situace je na místě, aby se nájemkyní bytu v P. 6 jako členka družstva stala žalovaná. Žalobci bytovou náhradu odepřel se zdůvodněním, že má zajištěno bydlení v bytě v P. 9, jehož výlučným nájemcem byl určen.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2007, č. j. -213, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I., II. a III., změnil ho v nákladovém výroku IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal rovněž za zjištěno, že již zletilý syn účastníků A. projevil na konci léta 2007 přání žít s matkou

a několik týdnů se již u ní zdržuje; jinak se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně, a to včetně rozhodování o dalším nájmu bytu podle věty druhé ve spojení s ustanovením , , ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu (dále opět jen „obč. zák.“).

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení zákona číslo , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). V dovolání uvedla, že citované rozhodnutí „narušuje paralelně probíhající soudní řízení … o vypořádání SJM sp. zn. “, neboť soud jí svým rozhodnutím „vnutil“ byt v P. 6 a v řízení o vypořádaní společného jmění účastníků pak žalobce požaduje „přičíst“ k její tíži hodnotu tohoto bytu. Poté se obsáhle vyjádřila ke skutkovým okolnostem souvisejícím s oběma byty, se spoluvlastnickým podílem žalobce na jiném domě v P. a s domácím násilím žalobce vůči ní a dodala,

že odvolací soud „nařídil předčasné jednání na 30.11. 2007 bez ohledu na to,

že opatrovnická řízení nebyla dosud pravomocně ukončena“, a že „synovi D. bylo upíráno právo vypovídat před soudem“. Dále uvedla, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. -107, byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a že soud prvního stupně řízení v této věci přerušil do pravomocného skončení řízení o návrhu na změnu výchovy nezletilých dětí ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. . Zdůraznila, že syn A. opustil společnou domácnost s otcem a od 1. srpna 2007 žije s ní, že při rozhodování o dalším nájmu bytu v P. 6 měl soud k této skutečnosti přihlédnout a že dále měl přihlédnout i k tomu, jak se účastníci zasloužili o nabytí obou bytů a stejně tak k přání syna D. žít s ní. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

V doplňku dovolání, který byl soudu prvního stupně doručen dne 21. července 2008, dovolatelka sdělila, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2008, č. j. -733, byl nezletilý D., naposledy svěřený do výchovy otce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. ledna 2004 č. j. -210, svěřen do její výchovy a otci bylo stanoveno platit pro něj výživné v částce 3.000,- Kč měsíčně.

Podle čl. II. bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. listopadu 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí  odvolacího  soudu ( ). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2006, č. j. -94, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelka uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podala). Za této situace ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. ). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. února 2006,

č. j. -94, zastavil ( ve spojení s ustanovením ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c/

Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle ; není jím naopak dovolací důvod podle , jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.

V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jehož prostřednictvím namítla, že odvolací soud „nařídil předčasné jednání na 30.11. 2007 bez ohledu na to, že opatrovnická řízení nebyla dosud pravomocně ukončena“, a že „synovi D. bylo upíráno právo vypovídat před soudem“) a dále také nepřípustný dovolací důvod podle (viz výklad uvedený v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí), jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle věty druhé ve spojení s ustanovením obč. zák.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle dovolatelka zpochybnila správnost právního názoru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení věty druhé ve spojení s obč. zák.,

a to námitkami, že při posuzování této otázky měl odvolací soud především přihlédnout k tomu, jak se který z účastníků zasloužil o získání toho kterého z bytů, a dále také k tomu, že syn A. s žalobcem již nebydlí a že také nezletilý D. chce žít s ní. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, který z účastníků by měl být jako člen družstva dále nájemcem bytu. Výklad uvedené právní otázky se totiž

v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle

Již na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že mohou-li účastníci jen po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají ( ), nemohl dovolací soud přihlížet

k dovolacím námitkám uplatněným v doplňku dovolání sepsaném dne 6. července 2008 a doručeném soudu prvního stupně dne 21. července 2008, tj. po uplynutí lhůty

k dovolání.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a které naopak dovolatelka namítla. Pro posouzení otázky, zda vytýkané vady byly vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle , tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.

Ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.

Vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména

k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod.

Soudní praxe je jednotná v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle § 705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon

v citovaném ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde

o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.

K dovolací námitce, že (odvolací) soud měl při rozhodování o dalším  nájmu bytu přihlédnout k tomu, jak se účastníci zasloužili o nabytí obou bytů, dovolací soud zdůrazňuje, že odvolací soud postupoval správně, jestliže k tomuto hledisku (k tzv. dalšímu hledisku, tj. hledisku výslovně neuvedenému v ustanovení § 705 odst. 3 obč. zák.) nepřihlížel. Jsou-li totiž zásluhy o získání bytů mezi účastníky vyrovnané (neboť o získání bytu v P. 6 se více zasloužil žalobce a na získání bytu v P. 9 se větší měrou podílela žalovaná), neprospívá toto hledisko žádnému z účastníků.

K dalším dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle lze uvést následující. Z doplněného dokazování vzal odvolací soud za zjištěno, že na konci léta 2007 projevil již zletilý syn A. přání žít s matkou a že několik týdnů se u ní rovněž zdržuje. Nelze však přehlédnout, že s tímto skutkovým zjištěním se při posouzení věci podle věty druhé ve spojení s ustanovením obč. zák. nijak nevypořádal a ve skutečnosti je při rozhodování o dalším nájmu bytu opomenul. Přitom šlo nepochybně o právně významné skutkové zjištění zejména proto, že syn A. se takto rozhodl a toto rozhodnutí uskutečnil prakticky bezprostředně po dosažení zletilosti. Zejména s přihlédnutím k této skutečnosti nelze proto koncipovat zásadní rozdíl mezi zájmy dosud nezletilého syna D. a syna A., který právě nabyl zletilosti. Za této situace nelze akceptovat názor, že je namístě určit dalším nájemcem bytu v P. 6 žalovanou (jen) proto, že žalobce – vzhledem k zájmům nezletilého D. – by měl být určen nájemcem bytu v P. 9. Kromě toho se odvolací soud nevypořádal ani s dalšími (v ustanovení obč. zák. výslovně neuvedenými) hledisky, které ze zjištěného skutkového stavu přinejmenším alespoň zčásti vyplynuly. S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že zhodnocení významu hledisek tak, jak je pro účely rozhodnutí, který z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, učinil odvolací soud, z objektivních důvodů obstát nemůže; je z hlediska logiky věci vadné a tudíž neudržitelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. října 2006, sp.zn. ).

Lze uzavřít, že dovolací důvod podle byl použit opodstatněně.

Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle ve smyslu ustanovení věty před středníkem správný. Dovolací soud ho proto podle věty za středníkem zrušil – vzhledem k vzájemné provázanosti výroků – v celém rozsahu (aniž se – zejména z důvodu nadbytečnosti – zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle )

a podle věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu