Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3726/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru dohodou o rozvázání pracovního poměru mezi žalovanou společností a žalobcem ze dne 5.5.2006 je neplatné“. Žalobu odůvodnil tím, že „tuto dohodu považoval za návrh, který převzal a převzetí potvrdil svým podpisem“; „rozhodně s tímto úkonem nespojoval  rozvázání pracovního poměru“. Když se dne 5.5.2006 v době své pracovní neschopnosti dostavil do zaměstnání, domníval se, že se zaměstnavatelem vyřeší škodu na návěsu způsobenou požárem při pracovní cestě v R., a jeho další pracovní zařazení. Byla mu však předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru, a jednatel žalované na žalobce „začal společně s panem dispečerem naléhat, ať dohodu podepíše, že to bude pro obě strany nejlepší řešení“; nikdo však žalobci „nevysvětlil, v čem má být toto řešení nejlepší a pro koho“.   Namítá proto, že předmětná dohoda „nebyla učiněna svobodně, vážně, určitě ani srozumitelně“.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.12.2006 č.j. -41 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.825,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce dohodu o rozvázání pracovního poměru podepsal „pod tlakem všech událostí a okolností, jejichž počátek byl v požáru návěsu vozidla v R.“, a že tedy tento úkon „nebyl učiněn svobodně a srozumitelně“. I když žalobce jako účastník řízení na přímý dotaz, zda na něj byl vyvíjen nátlak, uvedl, že nikoliv, a že se mu jevila neurčitá poslední věta dohody (Dohoda byla sepsána ve dvou vyhotoveních, z nichž jedno převzal zaměstnavatel a druhé zaměstnanec), „soud vzal v úvahu celou žalobu i celou výpověď žalobce, který uvedl, že v průběhu celého jednání jednal pod tlakem událostí v R.“.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.2.2008, č.j. -59 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 15.000,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 5.5.2006 splňuje požadavek srozumitelnosti, neboť obsah dohody „není možno vyložit jiným způsobem, než že se účastníci pracovněprávního vztahu dohodli na skončení pracovního poměru ke dni 5.5.2006“, a že „nebylo tvrzeno ani prokazováno žalobcem, že by jej zaměstnavatel fyzicky nutil k podpisu dohody a netvrdil ani žádné skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovat na to, že zaměstnavatel deformoval jeho vůli nepřípustným psychickým nátlakem“. Zdůraznil, že „zaměstnavatel žalobci nevyhrožoval, ani jiným způsobem podpis nevynucoval“, naopak „použil prostředky v komunikaci přípustné“, a uzavřel, že „jen ta skutečnost, že se žalobce cítil být pod tlakem na základě událostí, které podpisu dohody předcházely, nemůže založit neplatnost podepsané dohody“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ne nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že otázku platnosti dohody o rozvázání pracovního poměru „je třeba posuzovat nejen k okamžiku, v němž byl učiněn, a ze samotného obsahu a formy tohoto úkonu, ale též se zřetelem na okolnosti, které v té době existovaly“. Poukázal na to, že do zaměstnání se dostavil z důvodu, že chtěl se žalovanou řešit záležitosti týkající se škody na návěsu, byl navíc „v té době pod tlakem rakouské policie, která ho opakovaně telefonicky kontaktovala ve věci odtažení návěsu a uložení pokuty“, a – jak dále zdůrazňuje – „rozhodně se do práce nedostavil za účelem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru“. Za těchto okolností „byl pro žalovanou nepohodlným zaměstnancem a řešení tohoto stavu vyústilo k jednání o dohodě o rozvázání pracovního poměru dne 5.5.2006, které jednoznačně iniciovala žalovaná“. Namítá dále, že „pod slovním nátlakem, že dohodu o rozvázání pracovního poměru musí podepsat, že to musí být rychle, že paní B. na to čeká, žalobce nakonec dohodu podepsal“, přičemž se ale domníval, že „je to začátek jednání, že pouze potvrdil převzetí dohody a že mezi žalobcem a žalovanou se bude rozvázání pracovního poměru dohodou teprve řešit“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (, věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke skončení pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít na základě dohody ke dni 5.5.2006 – podle , , ve znění účinném do 30.6.2006, tj. do dne, než nabyl účinnosti , o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (srov. , ) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Podle ustanovení § 43 odst. 2 zák. práce dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně; v dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce neplatný je právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně.

Z posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že právní úkon (jímž je nepochybně i dohoda o rozvázání pracovního poměru) je platný, jestliže vůle účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a jestliže současně byla svobodná. Svobodu vůle přitom vylučuje zejména přímé fyzické donucení (vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis compulsiva). O bezprávnou výhrůžku, jíž je vůle jednajícího subjektu deformována, se jedná pouze tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Vůle jednajícího je vadná i tehdy, jestliže její svobodnou tvorbu vyloučila tíseň. Tísní se ve smyslu ustálené judikatury rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (například rozrušení, obavy o osobu blízkou apod.), který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že tato osoba bez svobodného utváření své vůle učiní právní úkon, který jí zřejmě způsobí újmu a který by za normálních okolností jako neprospěšný vůbec neučinila (učiní právní úkon za nápadně nevýhodných podmínek). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího (fyzický a psychický nátlak, tíseň) musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.

V projednávané věci odvolací soud na základě zjištění (založeném i na výpovědi samotného žalobce), že „zaměstnavatel žalobci nevyhrožoval a ani jiným způsobem podpis nevynucoval“, z uvedeného právního názoru vycházel, jestliže dovodil, že vůle žalobce při podpisu dohody nebyla nesvobodná, neboť nebylo prokázáno, že by jej zaměstnavatel fyzicky nutil k podpisu dohody, ani že by „deformoval jeho vůli nepřípustným psychickým nátlakem“. Mimo jakoukoliv pochybnost je i závěr, že poslední věta dohody (Dohoda byla sepsána ve dvou vyhotoveních, z nichž jedno převzal zaměstnavatel a druhé zaměstnanec) jak sama o sobě, tak i v souvislosti s ostatním textem nečiní dohodu nesrozumitelnou a že obsah dohody „není možno vyložit jiným způsobem, než že se účastníci pracovněprávního vztahu dohodli na skončení pracovního poměru ke dni 5.5.2006“.

Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že se žalobce do práce „rozhodně nedostavil za účelem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru“, ale aby vyřešil záležitosti týkající se škody na návěsu, „jeho dalšího pracovního zařazení a doplacení mzdy“, a že „byl též v té době pod tlakem rakouské policie, která ho opakovaně telefonicky kontaktovala ve věci odtažení návěsu a uložení pokuty“; tyto skutečnosti totiž bez dalšího neznamenají, že žalobce jednal v důsledku okolností vylučujících svobodu vůle. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle (vůle, kterou účastník skutečně navenek vyjádřil) totiž není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, a významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a  občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936,  díl  IV.,  s. 78).

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení , části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , věty první , neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2009

JUDr. Zdeněk  N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu