Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4278/2007

U S N E S E N Í

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce JUDr. M. A., správce konkursní podstaty J., v. o. s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. Ř., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. července 2006, č.j. -120, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2007, č.j. -156, takto:

20. července 2006, č.j. -120, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2007, č.j. -156, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 7. 2006, č.j. -120, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 4 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, IV. kategorie, v prvním poschodí domu č.p. 1136 v P., S. 50 (dále jen „předmětný byt, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“); dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č.j. -156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl

o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování výslechem svědka JUDr. F. Č., vzal za prokázáno, že na základě dohody o vydání věci ze dne 11. 12. 1991 byl předmětný dům (včetně pozemků) vydán  P. H., která jej kupní smlouvou ze dne 13. 5. 1994 prodala společnosti J. v.o.s. (dále též „obchodní společnost“), že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 1996, sp.zn. , ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 9. 1996, sp.zn. , bylo určeno, že dohoda o vydání věci je – pokud jde o ideální jednu polovinu předmětného domu (a uvedených pozemků) – neplatná, a že v tomtéž rozsahu  je neplatná i kupní smlouva ze dne 13. 5. 1994, že  dne 25. 4. 1997 uzavřela S. b. m. P. a J. E. dohodu o vydání věci, mimo jiné i ohledně spoluvlastnického podílu (ideální 1/2)  k předmětnému domu, že vklad  vlastnického práva dle posléze uvedené dohody byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 19. 1. 1998 (s právními účinky vkladu ke dni 10. 10. 1997), že dne 1. 1. 1998 uzavřela obchodní společnost jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Nájemní smlouva“), na níž byla za pronajímatele podepsána J. H., matka žalovaného

a jednatelka obchodní společnosti; obchodní společnost přitom neprokázala, že k uzavření Nájemní smlouvy byl dán souhlas J. E., druhého ze spoluvlastníků domu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč.zák.), neboť

o ní nerozhodli spoluvlastníci většinou hlasů (§ 139 odst. 2 obč.zák.). Konstatoval, že „judikatura“ dovodila, že uzavření nájemní smlouvy je hospodařením se společnou věcí, k němuž je třeba souhlasu většiny spoluvlastníků. Uzavřel, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu  a že žaloba na vyklizení je důvodná. Neshledal přitom důvodnou námitku žalovaného, že na straně žalobce měli vystupovat oba spoluvlastníci předmětného domu, neboť každý ze spoluvlastníků je aktivně legitimován k podání žaloby vůči tomu, kdo do spoluvlastnického práva neprávem zasahuje (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 9/1999).

Proti  rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „soud řešil otázku nabytí práv v dobré víře  v situaci, kdy uzavíral nájemní smlouvu s vlastníkem budovy, uvedeným na příslušném výpisu z listu vlastnictví (katastru nemovitostí) jako vlastník výlučný a současně v téže věci probíhalo vkladové řízení

u příslušného katastrálního úřadu o zápisu podílového spoluvlastníka předmětné budovy J. E.“. Uvádí, že k zápisu J. E. jako podílového spoluvlastníka  do katastru nemovitostí  došlo až 18 dní po uzavření Nájemní smlouvy, a namítá, že byl při jejím uzavírání v dobré víře, že jedná s oprávněným vlastníkem budovy, a to v souladu s principem „materiální publicity katastru nemovitostí“. Dovolatel má za to, že J. E. zřejmě ani souhlas s uzavřením nájemní smlouvy dát nemohl, neboť vlastnické právo k nemovitostem se nabývá až povolením vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí. Dovozuje, že vlastník nemovitosti může a musí vykonávat svá vlastnická práva bez ohledu na to, zda a jaké řízení před katastrálním úřadem probíhá,

a že právní úkony učiněné dosavadním vlastníkem v průběhu vkladového řízení

u katastrálního úřadu nelze považovat za neplatné pro rozpor s ustanovením § 39 obč.zák. Odvolacímu soudu vytýká, že nevyslechl právního zástupce obchodní společnosti JUDr. L. P. a že nevzal v potaz jednání J. E., který nijak nezpochybnil platnost Nájemní smlouvy, a zřejmě s ní (byť konkludentně) souhlasil. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

V projednávané věci dovolatel výslovně napadá též rozsudek soudu prvního stupně,  potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

Podle je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání ( ) a proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 7. 2006, č.j. -120, zastavil ( ve spojení s ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jež dovolatel taktéž napadá, upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení a odst. 3 spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Dovolatelem formulovaná právní otázka, s níž spojuje  zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nemůže v dané věci založit přípustnost dovolání podle , neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.

Z obsahu dovolání ( ) se podává, že dovolatel zpochybňuje právní názor odvolacího soudu o neplatnosti Nájemní smlouvy.

Judikatura dovolacího soudu (srov. jeho usnesení z  30. 5. 2002, sp.zn. , uveřejněné pod C 1239 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. jeho rozsudek ze dne 21. 3. 2007, sp.zn. , uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008) je ustálena v názoru, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 obč.zák. je také určení, kdo bude nájemcem bytu ve společném domě. O hospodaření se společnou věcí pak rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů; to tedy znamená, že o uzavření smlouvy o nájmu bytu v domě v podílovém spoluvlastnicí rozhodují spoluvlastníci v režimu podle § 139 odst. 2 obč.zák.

Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud – na základě zjištění, že Nájemní smlouvu se žalovaným uzavřela toliko obchodní společnost (jako podílová spoluvlastnice předmětného domu z jedné poloviny), a že existence souhlasu druhého spoluvlastníka nebyla prokázána – k závěru, že tato smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 139 odst. 2 obč.zák. a je tudíž absolutně neplatná (§ 39 obč.zák.), odpovídá jeho právní závěr hmotnému právu i ustálené judikatuře.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu  není podle   přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení větu první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu