Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 12/2009

U S N E S E N Í

I.   Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.307,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k domu č. p. 314 se stavební parcelou č. 293/10, vše v k. ú. o. M. L., a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobce tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to z titulu univerzálního právního nástupnictví po původní vlastnici M. K. Ta byla o tyto nemovitosti připravena cestou, která nikdy nebyla právní, a tudíž nikdy řádně nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát, potažmo pak na žalovaného. Pozici žalovaného lze do dnešního dne považovat za neoprávněnou držbu.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neosvědčil svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ačkoliv by bylo možno na základě rozhodnutí o předmětné určovací žalobě provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit, což „platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na jejichž základě právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci“. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytýčeného cíle, tj. zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence dosáhnout. Proto žalobou na určení vlastnického práva k věci, kterou stát převzal bez právního důvodu, nelze nahradit uplatnění nároku na vydání věci uvedeného v § 6 odst. 2 zákona

č. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, případně takovou žalobou nelze nahradit žalobu podanou na základě Žalobce může na vady správního aktu poukazovat pouze v těchto zvláštních řízeních.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť se jedná „o aplikaci nabytí vlastnického práva státem bez právního důvodu.“ Otázka zásadního právního významu spočívá v posouzení toho, zda je v soudním řízení nutné prokazovat nabytí „vlastnictví bez právního důvodu“ ve smyslu Pokud je tvrzeno, že došlo k převzetí majetku státem bez právního důvodu, je třeba toto tvrzení prokázat. Stát předmětné nemovitosti přitom nikdy „nenabyl, nepřevzal, ani neukradl“. Stát nemohl převzít věc bez právního důvodu, neboť podle tehdy platných právních předpisů k přechodu vlastnického práva dojít nemohlo. Žalobce podrobně rozvádí, z jakých příčin nemohlo k přechodu vlastnického práva na stát před rokem 1989 dojít. V daném případě totiž došlo k vyvlastnění dotčených nemovitostí v rozporu s tehdy platným právním řádem (i z důvodu celé řady formálně procesních nedostatků), a správní rozhodnutí

o vyvlastnění je nutno považovat za paakt. Právní předchůdkyně žalobce proto nikdy vlastnické právo k těmto nemovitostem nepozbyla, a proto je v dané věci na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a žalobce je aktivně věcně legitimován. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil s tím, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního i druhého stupně, a navrhl, aby dovolací soud oba rozsudky „potvrdil“ a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně

a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„ “). Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen  , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by Nejvyšší soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání však přípustné není.

Problematiky splnění podmínky naléhavého právního zájmu, a tudíž důvodné uplatnitelnosti obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech se snahou o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, se Nejvyšší soud již mnohokráte dotkl a opakovaně ji podroboval právnímu rozboru (zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. září 2003, sp. zn. , veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), se Nejvyšší soud např. přihlásil i v těchto souvislostech ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle ; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.

Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, a to zejména ve stanovisku pléna, sp. zn. , uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1.listopadu 2005 (veřejnosti dostupném i na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. (veřejnosti dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. , vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.

Uvedené závěry se plně vztahují i na souzený spor, neboť žalobce se v něm domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, o němž tvrdí, že na stát z hlediska právního nikdy nepřešlo, přičemž zpochybňuje platnost vyvlastňovacího rozhodnutí vydaného v roce 1960. Nejvyšší soud poukazuje na to, že právě v takovém případě jsou naplněny předpoklady pro zamítnutí žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu , neboť se jedná o uplatnění restitučního nároku cestou vlastnické žaloby podle obecných právních předpisů. Tato možnost byla ve výše uvedených (a v mnoha dalších) rozhodnutích českých soudů reprobována. Není přitom rozhodné, jakým způsobem se stát žalobcem nárokovaného majetku zmocnil, neboť jedině významné je, že žalobce či jeho právní předchůdce pozbyl možnost dotčený majetek jako vlastník užívat, přičemž obnovy vlastnické moci nad danou věcí se mohl domáhat toliko prostřednictvím žaloby podle tzv. restitučních zákonů.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II. v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu ohledně absence naléhavého právního zájmu na straně žalobce. Řešení dovolatelem předestřené právní otázky, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu ustálilo a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval. Napadenému rozhodnutí tedy nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, , , části věty před středníkem, a

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. , , , a , ve znění , č. , č. a č. – čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. , ve znění , č. , č. , č. a č. – čl. II.) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty

( ), ve výši 1.007,- Kč, celkem tedy ve výši 6.307,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu