Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 100/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 1. 2008, č. j. -24, zastavil řízení ve věci (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).

Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že projednání podané určovací žaloby brání překážka věci pravomocně rozsouzené ( ) s ohledem na rozhodnutí Okresního soudu v Benešově v řízení vedeném pod sp. zn. , jehož předmětem byla žaloba na nahrazení projevu vůle. V rámci tohoto řízení byla jako předběžná otázka řešena i otázka určení, zda žalobce je v postavení dědice oprávněné osoby A. B. podle ustanovení Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že obě řízení se týkala týchž účastníků a vycházela ze stejného skutkového základu. Žaloba na nahrazení projevu vůle je svou povahou žalobou na plnění a rozhodnutí o takové žalobě v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) i řešení otázky existence, respektive neexistence práva nebo právního vztahu, o nějž jde v určovací žalobě.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2008, č. j. -39, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení jeho vydání předcházející, a ztotožnil se jak se skutkovým závěrem, tak i s právním posouzením věci soudem prvního stupně s ohledem na znění ustanovení , jež stanoví, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednána znovu. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává především v případě, kdy v novém řízení má být projednána stejná věc. Judikatura dovodila, že o stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. V daném případě podání určovací žaloby ve věci sp.  zn. předcházela žaloba téhož žalobce proti témuž žalovanému o nahrazení projevu vůle při uzavření smlouvy o převodu nemovitostí podle , přičemž žalobce svůj nárok uplatnil jako universální dědic původní oprávněné osoby – A. V. B. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 9. 2006, č. j. -96, žalobu zamítl a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, č. j. -140; oba rozsudky nabyly právní moci. V rámci řízení vedeného pod sp. zn. soudy obou stupňů řešily jako předběžnou otázku, zda žalobce je oprávněnou osobou jako dědic po A. V. B. nebo získal nárok postoupením od jiného subjektu.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v obou věcech je dána identita předmětu řízení i účastníků. S ohledem na judikaturu včetně judikatury Ústavního soudu ČR dovodil, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, vycházející z téhož skutkového základu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. ). Pokud se tedy žalobce domáhá určení, že ve vztahu k náhradám za nevydané nemovitosti specifikované v rozhodnutích Okresního úřadu Praha-východ, referátu pozemkového úřadu, má postavení dědice oprávněné osoby A. V. B., pak tato otázka byla posuzována jako otázka předběžná v řízení vedeném pod sp. zn. o žalobě na plnění. Pravomocný rozsudek v této věci tak vytváří překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení práva (právního postavení) žalobce ve věci vedené pod sp. zn. u Okresního soudu v Benešově.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z a důvodnost z i b) , neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu , protože právní otázka přípustnosti rozšíření žalobního petitu a posouzení existence překážky věci pravomocně rozsouzené je v rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako v rozhodnutí soudu prvního stupně, řešena v rozporu s hmotným právem, a to konkrétně v rozporu s obecnou zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí a právem na soudní ochranu vyjádřenou v d.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů prvního i druhého stupně, že ve věci existuje překážka věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , přičemž zdůrazňuje, že v uvedeném řízení navrhl rozšíření původního petitu žaloby, který měl charakter žaloby na plnění, o další petit, který by byl v podstatě shodný s petitem žaloby v předmětné věci vedené pod sp. zn. u Okresního soudu v Benešově, avšak jeho návrh byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, č. j. -127, zamítnut s odůvodněním, že jde o jiný – nový nárok, ohledně něhož by žalobce musel tvrdit a dokazovat „jiné skutečnosti“. Žalobce se tedy řídil právním názorem jmenovaného soudu, obrátil se žalobou na určení k Okresnímu soudu v Benešově, uvedl v ní všechny rozhodné skutečnosti a prokázal naléhavý právní zájem na zmíněném určení. Zastavení tohoto řízení napadeným rozhodnutím z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené pak představuje ve vztahu k žalobci odepření spravedlnosti, neboť možnost žalobce najisto postavit jeho právní postavení je tímto protichůdným postojem soudů zcela vyloučena.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu , přezkoumal napadené rozhodnutí podle a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle , není důvodné.

Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se shora uvedenými závěry odvolacího soudu. V řízení bylo zjištěno, že podání určovací žaloby ve věci sp.  zn. předcházela žaloba téhož žalobce proti témuž žalovanému o nahrazení projevu vůle při uzavření smlouvy o převodu nemovitostí podle , v jejímž rámci žalobce svůj nárok uplatnil jako universální dědic původní oprávněné osoby. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 19. 9. 2006, č. j. -96, žalobu zamítl a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, č. j. -140, přičemž oba rozsudky již nabyly právní moci. V rámci řízení vedeného pod sp. zn. soudy obou stupňů řešily jako předběžnou otázku, zda žalobce je oprávněnou osobou jako dědic po A. V. B. nebo získal nárok postoupením od jiného subjektu.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve shodě se zjištěním soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v obou věcech je dána identita předmětu řízení i účastníků, a s ohledem na již zmíněnou judikaturu včetně judikatury Ústavního soudu ČR, ze které vyplývá, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, nemohl krajský soud rozhodnout jinak, než citované usnesení soudu prvního stupně potvrdit.

Pokud dovolatel poukazuje na postup i právní názor soudu vyjádřený v předchozím řízení, ve kterém byl zamítnut jeho návrh na rozšíření původní žaloby s tím, že jde o jiný – nový nárok, ohledně něhož by žalobce musel tvrdit a dokazovat jiné skutečnosti, pak tato jeho námitka je irelevantní, neboť toto řízení není předmětem dovolacího přezkumného řízení.

Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k vadám uvedeným v , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), žádné však neshledal.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl ( , část věty před středníkem, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení , věty první, a s tím, že vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. října 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu