Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1489/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce A. Š., zastoupeného JUDr. T. Ch., advokátem, proti žalované A.s. r. o., zastoupené JUDr. Z. F., advokátkou, o zaplacení částky 1,664.891,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2006, č. j. -176, takto:

I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku ze dne 18. října 2006, č. j. -176, jímž Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce zamítá.

III. Dovolání žalované se odmítá.

IV.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. srpna 2005,                                  č. j. -123, uložil P. R., (původně prvnímu žalovanému, dále jen „dlužník“)                    a žalované (původně druhé žalované) zaplatit žalobci částku 1,664.891,25 Kč s 20% úrokem z částky 842.000,14 Kč od 1. března 2003 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 286.340,47 Kč od 1. března 2003 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zejména uvedl, že dlužník uzavřel s právní předchůdkyní žalobce Č. s., a. s. (dále jen „banka“) 3. dubna 1997 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou byl dlužníkovi poskytnut střednědobý úvěr ve výši 5,000.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu se stanoveným úrokem. V článku III. odst. 1 smlouvy o úvěru si strany dohodly úrokovou sazbu ve výši 3 % ročně nad základní úrokovou sazbu banky, a ta ke dni uzavření smlouvy činila 12,6 % ročně. Pro případ prodlení se splácením jistiny byla dohodnuta v článku III. odst. 2 smluvní pokuta ve výši 20 % ročně a v článku VII. odst. 1 pro případ prodlení dlužníka s plněním kterékoliv nepeněžité smluvní povinnosti smluvní pokuta 50.000,- Kč. Součástí smlouvy o úvěru byly obecné úvěrové podmínky (dále jen „úvěrové podmínky“), které obsahovaly ustanovení, podle něhož je úroková sazba stanovena ve smlouvě součtem základní úrokové sazby banky, jež se mění v souladu s vývojem cen na finančních trzích, a odchylky od základní úrokové sazby. Smlouvou o postoupení pohledávek z 30. června 2001, ve znění dodatku č. 1 z 16. července 2001 (dále jen „první smlouva“) byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena K. b. P., s. p. ú., jejíž právní nástupkyní se na základě , o Č. k. a. a o změně některých zákonů (zákon o Č. k. a.), stala k 1. září 2001 Č. k. a.(dále jen „Č.“), která následně smlouvou o postoupení pohledávek z 10. února 2004 (dále jen „druhá smlouva“) postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobci.

Splnění závazku ze smlouvy o úvěru bylo zajištěno prohlášením o ručitelském závazku žalované z 26. března 1997 (dále jen „ručitelské prohlášení“), ve kterém se žalovaná zavázala uspokojit věřitele, jestliže dlužník nesplní závazky ze smlouvy o úvěru, a to v plném rozsahu, včetně příslušenství. Banka vyzvala dlužníka k úhradě dlužné částky upomínkou ze 4. května 2001.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a platným  je i ručitelský závazek podle § 303 a § 304 odst. 2 obch. zák. První i druhá smlouva mají  zákonné náležitosti a za smluvní strany je podepsaly osoby k tomu oprávněné. Nepřisvědčil námitce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a považoval za nesporné, že dlužník své povinnosti ze smlouvy o úvěru nesplnil. Žalovanou částku představují dlužné splátky úvěru ve výši 842.000,14 Kč, neuhrazené smluvní úroky 286.340,47 Kč, úroky z prodlení - smluvní pokuta 512.430,66 Kč, úroky z prodlení ze smluvních úroků 19.882,58 Kč a poplatky  4.237,40 Kč.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované co do částky 1,132.578,01 Kč s tím, že povinnost žalované k plnění zaniká v rozsahu plnění dlužníka (první výrok), změnil jej v části výroku, kterou byla žalovaná zavázána k zaplacení další částky 532.313,24 Kč, úroku ve výši 20 % ročně z částky 842.000,14 Kč od 1. března 2003 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 3 % z částky 286.340,47 Kč od 1. března 2003 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).

Odvolací soud částečně opakoval dokazování listinami a zjistil, že úrok z prodlení nebyl ve smlouvě o úvěru dohodnut a že podle článku IX. úvěrových podmínek dlužník dal souhlas ke sdělování údajů, jež jsou předmětem bankovního tajemství pro potřeby jiných bank i jiných osob. Z úvěrových podmínek ani ze smlouvy o úvěru nevyplývá, že se smluvní strany dohodly na přičítání úroků k jistině.

Z první smlouvy odvolací soud zjistil, že postupitel postoupil smluvní úroky z prodlení ve výši 231.917,70 Kč a na smluvní pokutě postoupil částku 0,- Kč. Z druhé smlouvy zjistil, že na žalobce byl mimo jiné postoupen nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši 642.537,-Kč, úroků z prodlení z úroků po splatnosti ve výši 25.749,96 Kč, poplatků 12.337,40 Kč a smluvní pokuty 50.000,- Kč. Zdůraznil, že první smlouvou byla postoupena neexistující pohledávka na smluvní úrok z prodlení, ale nebyl postoupen nárok na smluvní pokutu, neboť ta byla postoupena ve výši 0,- Kč. Druhou smlouvou tak nemohla být postoupena pohledávka na smluvní úrok z prodlení ani na smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč, neboť nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám. Z žádného ujednání smlouvy o úvěru neplyne ani nárok na zaplacení 20% úroku z jistiny  od 1. března 2003 do zaplacení. Žalobci nebylo platně postoupeno ani právo na zaplacení smluvní pokuty uplatněné v žalobě v kapitalizované výši 512.430,66 Kč, neboť jeho právní předchůdkyně - postupitelka Č. tohoto nároku z první smlouvy nenabyla.

Odvolací soud považoval za správné právní závěry soudu prvního stupně o platnosti smlouvy o úvěru, ručitelského prohlášení i první a druhé smlouvy. Co do jednotlivých nároků shledal žalobu důvodnou ohledně nároku na zaplacení dlužné jistiny ve výši 842.000,- Kč, kapitalizovaných úroků z jistiny ve výši 286.340,47 Kč a dlužných poplatků ve výši               4.237,40 Kč, celkem co do částky 1,132.578,01 Kč.

Ve zbývajícím rozsahu shledal žalobu nedůvodnou, proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Pokud jde o smluvní pokutu ve výši 20 % pro případ prodlení se splácením jistiny vyčíslené na 512.430,60 Kč, kterou žalobce nesprávně označoval i jako smluvní úroky z prodlení, dovodil, že za její zaplacení žalovaná neručí, protože jde o ujednání neplatné pro neurčitost. Smluvní pokuta byla sjednána způsobem jejího výpočtu podle (správně odst. 2) (dále též jen „obč. zák.“), přesto jde o ujednání neplatné pro neurčitost podle obč. zák., protože v článku III. odst. 2 smlouvy o úvěru není uvedeno, z jaké částky se 20 % vypočítává, tedy zda z původně poskytnuté, aktuálně dlužné apod. I kdyby smluvní pokuta byla sjednána platně - pokračoval odvolací soud - nebyla jako samostatný nárok postoupena první smlouvou. Následně proto nemohla být platně postoupena druhou smlouvou žalobci. Vedle toho žalovaná je zavázána vůči žalobci pouze v rozsahu svého ručitelského závazku, neboť ručení se může vztahovat pouze k takovému závazku, který již vznikl nebo o němž je jisté, že ze smlouvy vznikne, nikoliv k závazku, který v době prohlášení ručitele neexistoval, a jehož vznik a rozsah je nejistý, jako je tomu u smluvní pokuty ( obch. zák. a contrario). Přitom ručení i smluvní pokuta jsou samostatnými zajišťovacími instrumenty, jejichž cílem je zajistit splnění závazku, nikoliv zajistit jeden zajišťovací institut druhým.

K nároku na zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení z úroků ve výši  19.882,58 Kč a 3% úroku z prodlení z  kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 286.340,47 Kč s odkazem na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný ve  Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2006 (dále jen „R 5/2006“) uvedl, že z ustanovení občanského ani obchodního zákoníku nevyplývá, že by k úrokům jako příslušenství pohledávky náleželo další příslušenství v podobě dalšího úroku či úroku z prodlení. Žalované přisvědčil též v názoru, že není povinna zaplatit žalobci 20% úrok z částky 842.000,14 Kč od 1. března 2003 do zaplacení, když ve smlouvě o úvěru se dlužník k zaplacení takového úroku nezavázal a není tedy povinností žalované jako ručitele, aby v takovém rozsahu za dlužníka plnila.

Námitce žalované o porušení bankovního tajemství postoupením pohledávky banky odvolací soud nepřisvědčil s tím, že dlužník souhlasil s poskytnutím potřebných informací třetí osobě. Kromě toho dlužník, k jehož ochraně je institut bankovního tajemství určen, jeho porušení nenamítal, dlouhodobě neplnil své povinnosti a úplatným postoupením pohledávky banka učinila úkon k ochraně svého majetku.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a výslovně i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podal dovolání žalobce, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále též jen „ “).

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že smluvní pokuta nebyla předmětem postoupení, zdůrazňuje, že z článku I. bodu 1.2 první smlouvy jednoznačně vyplývá opak, přičemž údaj o výši smluvní pokuty 0,- Kč je nutno vyložit tak, že vůči dlužníkovi nebyla v době postoupení pohledávky žádná smluvní pokuta uplatněna, což nelze zaměňovat s tím, že by postupník neměl možnost smluvní pokutu následně uplatnit. Má za to, že žalobou uplatněný nárok, včetně příslušenství a smluvní pokuty byl řádně postoupen první i druhou smlouvou. Za nesprávný považuje i závěr o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o úvěru s tím, že jde o ujednání dostatečně určité a srozumitelné, odpovídající běžné obchodní a smluvní praxi dané doby.

S odkazem na ustanovení § 304 odst. 2 obch. zák. nesouhlasí se závěrem o nemožnosti zajištění závazku, který vznikne v budoucnu. Ručitel se ve shodě s tímto ustanovením v ručitelském prohlášení zavázal, že v plném rozsahu uspokojí věřitele, pokud dlužník nesplní své závazky ze smlouvy o úvěru, stvrdil, že byl s obsahem těchto závazků seznámen a neuvedl, že by chtěl některý z možných závazků ze smlouvy o úvěru vyloučit. Ručení se proto vztahuje i na případnou smluvní pokutu. Poukazoval-li odvolací soud na to, že 20% úrok z dlužné jistiny žalobci nepřísluší, protože ve smlouvě o úvěru takový úrok sjednán nebyl, je tento závěr zavádějící, protože jde o terminologickou nepřesnost, jíž se dopustil soud prvního stupně, který nesprávně označil smluvní pokutu ve výši 20 % za úrok.

Odvolacímu soudu vytýká i nesprávnost závěru co do nedůvodnosti uplatněných úroků z prodlení z úroků. Zdůrazňuje, že požaduje sankční úrok z prodlení ve výši podle § 369 odst. 1 obch. zák. ze smluvních úroků. Vyjadřuje přesvědčení, že úroky z úvěru, které byl dlužník povinen hradit vedle jistiny, je možno považovat za součást jistiny. Dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu i v části týkající se nákladů řízení. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala dovolání žalovaná, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení  a co do důvodů na ustanovení a b)

Dovolatelka namítá, že banka postupovala v rozporu s ustanovením , o bankách (dále jen „ “), když první smlouvou postoupila pohledávku a postupníkovi poskytla informace o majetkové a finanční situaci dlužníka a identifikační údaje o jeho osobě. Má za to, že bez ohledu na souhlas dlužníka s poskytnutím informací bylo postoupení pohledávky učiněno v rozporu s kogentním ustanovením . Obě smlouvy o postoupení pohledávky dlužníka jsou proto neplatné podle obč. zák. a žalobce není ve sporu aktivně legitimován.

Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že ujednání článku III. odst. 1 smlouvy o úvěru o výši úrokové sazby posoudil jako dostatečně určité, a uvádí, že „je obecně známo“, že banka má různé úrokové sazby pro různé úvěry, a bez specifikace typu úvěru není možné určitě, a tedy ani platně, úrok dohodnout. Současně není možné platně sjednat úrok bez uvedení částky, z níž má být placen.

Dovolatelka namítá, že  soud prvního stupně porušil právo rovného postavení účastníků řízení, provedl-li důkazy, jejichž provedení účastníci nenavrhovali, navíc poté, co bylo dokazování skončeno. Odvolací soud pak porušil zásadu neúplné apelace opakováním a doplněním dokazování. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první a Učinil tak proto, že tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobce přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

Odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby co do částky 512.430,66 Kč představující smluvní pokutu dohodnutou v článku III. odst. 2 smlouvy o úvěru na třech závěrech, podle nichž a) ujednání o smluvní pokutě je neurčité, a proto neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák., b) nárok na smluvní pokutu nebyl postoupen první smlouvou, proto nemohl být a nebyl postoupen druhou smlouvou žalobci, a c) žalovaná se za závazek zaplatit smluvní pokutu nezaručila.

Právní závěr, podle něhož je ujednání o smluvní pokutě neurčité a proto neplatné, považuje Nejvyšší soud za nesprávný. Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemá Nejvyšší soud pochybnost o tom, že smluvní pokuta představovala 20 % ročně z každé splátky jistiny, s jejíž úhradou byl dlužník v prodlení, přičemž výše splátek jistiny a přesně i doba splatnosti byla ve smlouvě o úvěru dohodnuta. Vyplývá-li z ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák., že v ujednání o smluvní pokutě musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení, byla smluvní pokuta v článku III. odst. 2 smlouvy o úvěru dohodnuta způsobem jejího určení v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud považuje za nesprávný rovněž závěr, že první smlouvou nebyl postoupen nárok na zaplacení smluvní pokuty. Je-li v první smlouvě uvedeno, že postupovaná pohledávka se skládá i ze smluvní pokuty, kterou postupitel uplatnil na dlužníkovi v celkové výši 0,- Kč, je zřejmé, že byl postoupen i nárok na smluvní pokutu v aktuální vůči dlužníkovi uplatněné výši 0,- Kč. Přesto je závěr o tom, že žalobce nemá právo na zaplacení smluvní pokuty v žalované výši správný, protože druhou smlouvou byla postoupena smluvní pokuta ve výši 50.000,- Kč, a ta byla dohodnuta, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pro případ prodlení s plněním kterékoliv nepeněžité smluvní povinnosti. Nešlo tedy o smluvní pokutu dohodnutou v článku III. odst. 2 smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší soud již nezabýval správností závěru, že žalovaná se za závazek zaplatit smluvní pokutu nezaručila.

Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do částky 19.882,58 Kč představující úroky z prodlení z úroků a co do 3% úroku z prodlení ze smluvních úroků ve výši 286.340,47 Kč považuje dovolací soud za správné, vycházející ze závěrů obsažených v R 5/2006, na něž odvolací soud odkázal.

Nejvyšší soud se ztotožňuje i se závěrem, že žalobce nemá právo na zaplacení 20%                úroku z částky 842.000,14 Kč od 1. března 2003 do zaplacení, protože ve smlouvě o úvěru se dlužník k zaplacení tohoto úroku nezavázal.

Poněvadž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovolání žalobce podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Dovolání žalované není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) O případ uvedený v pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne  7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž je namítáno, že soud prvního stupně provedl důkazy, které účastníci nenavrhovali, a odvolací soud opakoval a doplnil dokazování, protože jde o námitku vady řízení podle ustanovení , která není způsobilá založit přípustnost dovolání podle

Otázkou, zda smlouva o postoupení pohledávky, kterou banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru třetí osobě, není neplatná pro rozpor s ustanovením , se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 46/2009. V něm uzavřel, že nedohodl-li se věřitel s dlužníkem na zákazu postoupení pohledávky ( obč. zák.), není smlouva o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, neplatná jen proto, že postupitelem je banka a že tím došlo k prolomení bankovního tajemství. Závěr odvolacího soudu je s uvedeným závěrem v souladu.

Na zásadní právní význam nelze usuzovat ani z hlediska námitek zpochybňujících závěr o platnosti ujednání článku III. odst. 1 smlouvy o úvěru o výši úrokové sazby, neboť jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které je významné jen pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud jej přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem  (ustanovením § 502 odst. 1 obch. zák.).

Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a , když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, dovolání žalované bylo odmítnuto a k dovolání protistrany se účastníci nevyjádřili.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2009

JUDr. Hana  G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu