Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 994/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 5. 2006, č. j. -54, kterým byl zamítnut návrh žalobců na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobci tři dohody o vypořádání nároků oprávněné osoby podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), a to ohledně pozemků ve výroku rozsudku blíže specifikovaných.

Odvolací soud  převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a z totožnil se s jeho právním posouzením. Žalobci jsou totiž postupníky nároků původních oprávněných osob podle zákona o půdě. Mezi žalobci a žalovaným byly uzavřeny dohody č. 474, č. 478 a vypracován návrh smlouvy č. 18/PR/01/33 o vypořádání nároků žalobců jako oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě.  Na základě těchto dohod mělo dojít k vydání pozemků v k. ú. C., obec D. D., kde žalobcům restituční nároky svědčí podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 8. 1997 od postupitele ing. Z. S., když i ten získal restituční nárok smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 5. 1977 od J. S., dále pozemků v k. ú. F. a pozemků v k. ú. L. n. V., kde svůj restituční nárok žalobci odvozují ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 3.6.1977 s M. D. Jednalo se tak o  postoupené restituční nároky z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář ve smyslu ustanovení § 20 zákona o půdě.

Odvolací soud převzal právní hodnocení soudu prvního stupně o tom, že žalobci nejsou původními oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení zákona, nýbrž jsou postupníky restitučních nároků. S poukazem na nález Ústavního soudu vyhlášený dne 20. 12. 2005 ve věci Pl. č. 6/05, kterým bylo rozhodnuto tak, že se nezrušuje ustanovení a 7 zákona o půdě, ve znění a čl. VI. ve vztahu k postupníkům, pro které platí tzv. restituční tečka k 31. 12. 2005, žalobu zamítl. S tímto právním posouzením se odvolací soud ztotožnil.

K další argumentaci žalobců, kteří tvrdili, že žalovaný uzavřel platné smlouvy o vypořádání nároků ve smyslu zákona o půdě, na jejichž základě mělo dojít k vydání pozemků v nich vypočtených, dodal odvolací soud, že z logiky věci vyplývá, že pokud žalobci tvrdí, že dohody č. 474 ze dne 13. 8. 1998 a č. 478 ze dne 31. 8. 1998 jsou platné, nebyla na místě žaloba na nahrazení projevu vůle, kterou se domáhali nahradit projev vůle žalovaného uzavřít s nimi tyto dohody.

Proto odvolací soud zaujal závěr, že zásadní pro právní posouzení věci bylo zjištění, zda žalobci jsou oprávněnými osobami dle ustanovení zákona o půdě. Podle zmíněného nálezu Ústavního soudu došlo ke zrušení ustanovení a 7 zákona o půdě ve znění pouze pro původní restituenty a jejich dědice a nebyl zrušen pro postupníky. Proto jejich nároku nelze již vyhovět, a to bez ohledu na to, kdy byla žaloba podána. Ve vztahu k žalobcům tak skončila lhůta pro převod pozemků ke dni 31. 12. 2005, neboť nedošlo-li do uvedeného data k jejich vydání, právo žalobců se prekludovalo. Lhůta nebyla v zákoně konstruována jako typická propadná lhůta ve smyslu o. z. tak, že by záleželo nejen na uplynutí dané lhůty, ale zároveň by nebylo právo včas uplatněno.

Odvolací soud jinak zmínil, že postupníci nemohou nárokovat konkrétní způsob náhrady, neboť i podle ustanovení § 18a odst. 2 zákona o půdě spočívá náhrada nejen v poskytnutí nemovitostí ve správě Pozemkového fondu, ale i v poskytnutí hotovosti, případně v cenných papírech.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu  podali žalobci včasné dovolání, jímž  napadli všechny výroky tohoto rozsudku. S odkazem na ustanovení uplatnili důvod uvedený v ustanovení , odst. 2 písm. b) a tvrdili, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází z nesprávného právního posouzení věci.

Podle odvolatelů nevzal odvolací soud do úvahy, že mezi žalobci a žalovaným probíhala jednání, šlo o vztah rovných subjektů, kdy restituent měl postavení věřitele a Pozemkový fond postavení dlužníka. Odkazovali na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. . Pokud pak v této souvislosti došlo k založení smluvního vztahu mezi nimi o úpravě práv a povinností dlužníka, nemělo být od této okolnosti abstrahováno. Jde o vymahatelný smluvní závazek, bez ohledu na případné změny zákona o půdě. Odvolatelé tak tvrdili, že tento vztah je vztahem smluvním ve smyslu ustanovení § 50a, případně § 51 o. z. a že tato smluvní ujednání byla platná a účinná. Navrhovali proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas a řádně  ( ), účastníky zastoupenými advokátem ( ), že však v této věci nejde o dovolání přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v projednávané věci nejde.

Dovolací soud odkazuje pro stručnost na přesvědčivé a srozumitelné odůvodnění odvolacího soudu, navazujícího na tam zmíněný nález Ústavního soudu a připomíná, že v této věci zásadní otázkou bylo posouzení postavení žalobců, kteří v řízení vystupovali nikoliv jako původní oprávněné osoby podle §  4 zákona o půdě. Ve světle předpisů citovaných v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu tak nemohl dospět dovolací soud k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s hmotným právem.

K námitce žalobců, kteří uplatňovali své tvrzení o tom, že mezi nimi a žalovaným došlo již k uzavření smluv, které pak nebyly realizovány, připomíná dovolací soud, že předmět řízení je vymezen tvrzeními žaloby a v návaznosti na to zněním navrhovaného petitu. Z obsahu spisu však neplyne, že by žaloba v této věci zněla na realizaci plnění podle smluv č. 474 a 478, jak shora uvedeno. Žalobci tím pouze podporovali svou základní argumentaci, podle níž oni vystupují jako postupníci, na které po právu přešla práva původních oprávněných osob a tvrdili, že P. f. (žalovaný) jejich nároky neuspokojil. Ze znění návrhu na rozhodnutí nelze spolehlivě dovodit, že by se tak předmět řízení vedl o nahrazení projevu vůle žalovaného s odkazem na citované smlouvy. Pak ovšem předmět řízení byl vymezen správně tak, jak jej kvalifikovaly soudy obou stupňů a jak to bylo konstatováno v potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu. Otázka v dovolání odvolateli akcentovaná tak nebyla otázkou, na níž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud tak nemohl dospět k závěru, že by v této věci byly splněny podmínky ustanovení ve vztahu k ustanovení Podané dovolání tak bylo odmítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Žalobci  neměli  v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu