Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3377/2009

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 25. 11. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi z 21. 2. 2007, č. j. -303. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala, aby žalovanému městu byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání budovy (objektu občanské vybavenosti) bez čp./če (postavené na pozemku parc. č. 5076) a pozemku parc. č. 507/6 (o výměře 550 m2), pozemku parc. č. 7 (o výměře 114 m2) a pozemku parc. č. 8/3 (o výměře 214 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 10 001 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro J. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení i dovolacího řízení, která v této právní věci již proběhla. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Břeclavi částky vynaložené jím v tomto řízení na vyplacení svědečného (32,- Kč) a znalečného (5.705,- Kč).

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, rozsudkem Krajského soudu v Brně z 15. 1. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Břeclavi z 21. 2. 2007, č. j. -303, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení) a proto tento rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen.

Odvolací soud poukazoval na to, že otec žalobkyně Vincenc Kropáč uzavřel dne 16. 3. 1976 kupní smlouvu, kterou převedl na Československý stát – Městský národní výbor B. nemovitosti uváděné v žalobě žalobkyně za kupní cenu 179.800,- Kč. Žalobkyně v řízení uplatňovala, že tato smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně však dospěl po doplnění zjištění (ve smyslu právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného v jeho zrušovacím rozhodnutí z 23. 8. 2004), že smlouva byla uzavřena sice v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek (jak to má na zřeteli ustanovení ). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že ve smlouvě ze 16. 3. 1976 dohodnutá kupní cena odpovídala podle znaleckého posudku tehdy platným cenovým předpisům a že prodávající V. Kropáč nebyl významně znehodnocen uzavřením uvedené smlouvy v porovnání s předsmluvním stavem, pokud totiž mohl v převáděném domě zůstat bydlet (bydlel zde čtyři další roky a poté mu byl přidělen jiný byt) a užíval tak prodané nemovitosti, i když v omezeném rozsahu, a „nadále zůstal v kontaktu se svou dcerou, bydlící v blízkosti, přičemž pro snadnější kontakt s ní mu byla zřízena branka mezi zahradami, aby dcera mohla V. K. navštěvovat“. Na základě provedeného dokazování nebylo v řízení uloženo, že by prodávajícímu V. K. bylo v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 16. 3. 1976 „umožněno doživotní bydlení v prodávaném domě se zajištěním kupujícího národního výboru“, byť by to prodávající subjektivně takto vnímal. V uvedeném smyslu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek pro prodávajícího při uzavření smlouvy ze 16. 3. 1976.

Odvolací soud se zabýval (zejména v návaznosti na předchozí zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu z 23. 8. 2004, Nejvyššího soudu) také otázkou naplnění důvodu (s přihlížením k tomu, zda jím byl sledován konkrétní veřejný zájem), pro který byla smlouva ze 16. 3. 1976 s V. K. uzavírána(tj. záměr realizovat rozšíření střediska tehdejší Domovní správy v B.). Z výsledků provedeného dokazování bylo zjištěno, že Domovní správa v B. budovu získanou od prodávajícího V. K. pro svou potřebu využívala; ke zboření tohoto domu, ani k jeho asanaci však nedošlo. Odvolací soud v těchto uvedených okolnostech nespatřoval důvod pro závěr o stavu tísně na straně prodávajícího, který žalobkyně spatřovala zejména v tom, že ze strany tehdejších státních orgánů byly vyjadřovány pohrůžky o možném vyvlastnění nemovitostí v případě odmítnutí prodeje ze strany prodávajícího, čímž by byl realizován již uvedený závěr o „rozšíření prvotních ploch střediska Domovní správy v B..“ Odvolací soud s poukazem na to, že tu podle tehdejších předpisů k vyvlastnění mohlo dojít, ovšem za přiměřenou náhradu, nespatřoval v tom, že prodávající byl upozorněn na možnost vyvlastnění, vytváření stavu tísně na straně prodávajícího při uzavření kupní smlouvy ze 16. 3. 1976.

Odvolací soud ještě poukazoval na to, že žalovaný v řízení uváděl, že nárok na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, byl u žalovaného uplatněn i sestrou žalobkyně R. T., která byla zřejmě rovněž „oprávněnou osobou k ideální polovině předmětných nemovitostí“, což však v tomto řízení vzhledem k nedoložení obou podmínek prodeje nemovitostí ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek prodeje (ve smyslu ustanovení ), podle názoru odvolacího soudu „nemuselo být v tomto řízení prokazováno“.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a a přihlížením i k tomu, že žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 26. 2. 2009 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 24. 4. 2009 podáno u Okresního soudu v Břeclavi, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a z obsahu jejího dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a také, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění.

Dovolatelka ve svém dovolání uváděla, že zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tu nešlo o tíseň prodávajícího při uzavření kupní smlouvy mezi tehdejším vlastníkem nemovitostí V. K. a tehdejším Městským národním výborem v B. Podle názoru dovolatelky opak vyplýval z výsledků dokazování v tomto soudním řízení, a to z výslechu slyšených svědků, zejména svědka Ing. J. D.; bylo tu, podle názoru dovolatelky, jednoznačně doloženo, že na prodávajícího V. K. byl vyvíjen nátlak k prodeji nemovitostí státu. Dovolatelka je přesvědčena, že tu nešlo jen o upozornění na možnost případného vyvlastnění nemovitostí, nehledě na to, že v konkrétním případě „v tehdejší době nebyl dány zákonné podmínky pro vyvlastnění nemovitostí, které pak byly převedeny na stát kupní smlouvou ze 16. 3. 1976; nebyly tu dány důvody uváděné v tehdy platném zákoně č. (stavebního řádu), tj. vyžadovalo-li vyvlastnění plnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství či potřeba provedení asanace nemovitostí, popřípadě převažoval-li v konkrétním případě zájem na uskutečnění nové výstavby či provedení asanace stavby nad zájmen dosavadního vlastníka nebo jiného oprávněného“; takovéto zákonné předpoklady nespočívaly, jak se v daném případě uvádělo, v „rozšíření prvotních ploch střediska Domovní správy v Břeclavi“; institutu vyvlastnění tu bylo použito jen jako „nástroje k donucení vlastníka nemovitostí V. K., aby uzavřel kupní smlouvu o prodeji nemovitostí“.

Dovolatelka uváděla, že nesouhlasí ani se závěry soudů obou stupňů o tom, že v daném případě nebyly dány nápadně nevýhodné podmínky na straně prodávajícího při uzavírání kupní smlouvy ze 16. 3. 1976. Otec žalobkyně V. K. neměl žádný důvod k prodeji svého rodinného domku, bydlení v něm bylo pro něj výhodné, takže měl zájem bydlet v tomto domě; nepotřeboval získat finanční prostředky z prodeje domu. Když mu pak byl přidělen náhradní byt v B., ve Slovácké ulici, šlo o byt, který byl až ve 4. poschodí, takže se bydlení pro něho, jako pro staršího člověka, podstatně zhoršilo a kvalita jeho bydlení byla podstatně nižší.

Přípustnost dovolání dovolalteky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Břeclavi), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 15. 1. 2009, napadeným dovoláním dovolatelky, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě zda svým rozhodnutím řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Projednávanou právní věc odvolací soud posuzoval zejména podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948  až 1. 1. 1990) věc přešla na stát  i na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení vyloženo:

Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově, spolu často souvisí jako dva předpoklady, bez jejich současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.

Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje na svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.

Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohlou spočívat jen v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvních vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.

V daném případě bylo nutné mít na zřeteli i to, že projednávaná právní věc byla předmětem posuzování a rozhodování již i dovolacího soudu, který svým rozsudkem z 25. 8. 2004 (sp. zn. Nejvyššího soudu) zrušil předchozí vydané rozsudky Okresního soudu v Břeclavi z 30. 6. 2003, č. j. -221, i Krajského soudu v Brně z 11. 12. 2003, sp. zn. , a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku dospěl k závěru, že v tomto případě „byl již v řízení před soudy obou stupňů jednoznačně doložen převod věcí na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), a to kupní smlouvou, uzavřenou původním vlastníkem věcí v tísni. Nebylo však možné přisvědčit bez dalšího závěru, že v tomto řízení před soudy obou stupňů byla stejně jednoznačně objasněna a doložena otázka, zda tu převod věci na stát, k němuž došlo v tísni, se uskutečnil nebo neuskutečnil za nápadně nevýhodných podmínek. Přitom úplné, zevrubné a všestranné objasnění i této otázky tu bylo nezbytně potřebné právě proto, že šlo o přechod věcí na stát, k němuž došlo ze strany převádějícího v tísni“.

V dalším řízení po uvedeném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu bylo nutno ve smyslu ustanovení (i ) vycházet v řízení před soudy obou stupňů a také v následném dalším dovolacím řízení z právních závěrů, obsažených v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, pokud v dalším průběhu řízení u soudů obou stupňů po tomto zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu nedošlo ke zjištění nových podstatných skutečností, měnících v řízení zjištěný skutkový stav. Protože tu z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Břeclavi) nevyplynula jiná zjištění ohledně dovolacím soudem v předchozím řízení konstatovaném uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 3. 1976 ve stavu tísně na straně prodávajícího, dovolací soud nadále tento právní názor sdílí a nepokládá jej za vyvrácený tím, že odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 1. 2009 bez přesvědčivých nových skutkových podkladů dospěl svou úvahou k jinému právnímu posouzení otázky tísně v daném případě ve smyslu ustanovení

Dovolací soud se při svém posuzování dovolání dovolatelky musel zaměřit na to, zda odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v dalším průběhu řízení vycházel z právních závěrů obsažených v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu ohledně otázky nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu ustanovení ), žalobkyní tvrzených a uplatňovaných v její žalobě v této právní věci, tj. nároku na uložení povinnosti žalovanému městu o uzavření dohody o vydání nemovitostí, jež byly právním předchůdcem žalobkyně V. K. převedeny kupní smlouvou ze 16. 3. 1976 na stát. V tomto směru soudy obou stupňů vycházely z právních závěrů zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu z 23. 8. 2004 a přikročily k objasnění žalobkyní tvrzených nápadně nevýhodných podmínek na straně jejího právního předchůdce (V. K.) při uzavírání kupní smlouvy ze 26. 3. 1976.

Dovolací soud měl na zřeteli i otázku, zda odvolací soud při tomto objasňování, uložené dovolacím soudem, při zjišťování skutkového stavu, při hodnocení provedených důkazů a při vycházení ze skutkového zjištění, jež má mít oporu v provedeném dokazování, postupoval i v tomto smyslu z uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly k této právní problematice zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávné skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených v právní úpravě dovolacích důvodů v (nyní v a 3 ). Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.

Dovolací soud při prvotním nezbytném posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky měl tedy zejména na zřeteli, zda odvolací soud měl při svém rozhodování na mysli obsah a znění ustanovení , právní závěry z citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále právní závěry s předchozího rozhodnutí dovolacího soudu z 23. 8. 2004 (sp. zn. ), jakož i (při objasňování otázky, na kterou kladl důraz dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí z 23. 8. 2004) rovněž již citované právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

S uvážením těchto předpokladů rozhodných při posuzování správnosti postupu odvolacího soudu při rozhodování o důvodnosti odvolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu, nemohl dovolací soud přisvědčit tomu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 1. 2009 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jakož i s právními závěry publikovanými v judikatuře soudů), nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (když v této právní věci byly už zaujaty konkrétní právní závěry i v rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se odvolací soud v podstatě neodchyloval) anebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

To ovšem znamená, že u dovolání dovolatelky nebyly shledány zákonné předpoklady přípustného dovolání podle ustanovení c) a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému městu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 24. září 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu