Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 137/2022
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro 88 921 Kč s přísl.
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 203,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 203,20 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 203,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 203,20 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou k Okresnímu soudu Plzeň – sever dne 24. 2. 2022 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 88 921 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel prostředky komunikace na dálku (internetové stránky www.zaplo.cz s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO smlouvu o úvěru číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutou částku s příslušenstvím v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 1 838,33 Kč splatných do 30tého dne v měsíci společně s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 36 179,88 Kč. Dodatkem k citované smlouvě ze dne datum byla zvýšena poskytnutá částka na 60 000 Kč a bylo dohodnuto, že žalovaný tuto částku vrátí původnímu věřiteli poskytnutou částku s příslušenstvím v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 3 406,55 Kč splatných do 30tého dne v měsíci společně s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 62 635,80 Kč, tedy celkem 122 635,80 Kč. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, předchůdce žalobkyně proto ke dni 31.12.2019 úvěr zesplatnil. Žalovaný je povinen zaplatit dluh na jistině ve výši 59 313 Kč, na úroku ve výši 7 526 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně, kterou žalobkyně vyčíslila částkou 29 608 Kč a náklady spojené s vymáháním pohledávky vyčíslené na částku 150 Kč. Dne datum původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni s účinností ke dni datum. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 96 597 Kč. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 59 313 Kč, úrok ve výši 7 526 Kč, smluvní pokutu ve výši 29 608 Kč a náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 150 Kč, úrok částečně kapitalizovaný, zákonný úrok z prodlení částečně kapitalizovaný. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes předžalobní upomínku neuhradil.
2. Usnesením název soudu ze dne datum rozhodnutí, č.j. číslo jednací, které nabylo právní moci dne 15. 4. 2022, byla vyslovena místní nepříslušnost tohoto soudu a věc byla postoupena zdejšímu soudu.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
4. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu , kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce i žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřili, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.
5. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalovaný měl v úmyslu dne datum, resp. datum s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba, IČO uzavřít smlouvu o úvěru číslo resp. smlouvu a dohodu o změně této smlouvy v listinách uvedli datum splatnosti 36 splátek do 30. 8. 2002, výši splátek 1838,33 Kč, resp. 3 406,55 Kč a úrok nejdříve 36 176,88 Kč, následně 62 635,80 Kč, vyčíslený na 61,30% ročně, RPSN pak je uvedeno ve výši 81,80 %. Tvrzení žalobkyně o způsobu uzavření smluv nejsou podpořena žádnými důkazy, z listin, které byly předloženy, je podepsána žalovanou jen smlouva z datum. Dne datum zaslal předchůdce žalobkyně na účet uvedený ve smlouvě platbu ve výši 30 000 Kč a dne datum pak 30 000 Kč, celkem tedy 60 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum ve spojení s přílohou, ve které je vyčíslena pohledávka za žalovaným na částku 96 597 Kč. Dle tvrzení žalobkyně po postoupení pohledávky žalovaný ničeho nezaplatil. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 4. 2021, kterým byl žalovaný vyzván též k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu, dopis byl odeslán29. 6. 2021. Žalovanému byly zasílány též další upomínky a 11. 11. 2021 pak byl žalovaný upomínán právním zástupcem žalobkyně. Z tvrzení žalobkyně lze dovodit, že žalovaný zaplatil do postoupení pohledávky částku 55 796,80 Kč (z celkové částky dle smlouvy 122 635,80 Kč je požadováno 59 313 Kč na jistinu a 7 526 Kč na úroky, tedy rozdíl činí 55 796,80 Kč.
6. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru. Strany uvedené smlouvy zamýšlely s největší pravděpodobností uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a dále z neprokázání tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy, resp. akceptace návrhu na uzavření smlouvy.
7. Soud se předně zabýval tím, zda byla prokázána tvrzení žalobkyně o tom, že mezi jejím předchůdcem a žalovaným byla uzavřena smlouva, ať by již byla hodnocena jako úvěrová či o zápůjčce. Listin Listina datovaná 30. 8. 13. 9. 2019 podepsaná není ani jedním z účastníků smluvního vztahu. Tvrzení žalobkyně o tom, že smlouva ve znění dodatku byla uzavřena, tak prokázána nebyla. Bylo prokázáno odeslání částky 30 000 Kč dne datum a datum, tedy celkem 60 0000 Kč. Žádné jiné důkazy se k procesu uzavírání smlouvy nevztahují. Soud dospěl k závěru, že k prokázání uzavření smlouvy ve znění dodatku tedy nedošlo.
8. Soud se dále zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 , Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru ze dne datum ve znění dodatku ze dne datum, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla uzavřena, což nebylo prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb.
9. Nad rámec shora uvedeného se soud zabýval i tím, zda by nebyly smlouvy neplatné pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listin Listina uvádí výši úroku 36 179,88 Kč, resp. 66 179,88 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 30 000 Kč, resp. 60 000 Kč zaplatit navíc. Jedná se o úrok ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku , tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Úrok ve výši 66 179,88 Kč za dobu 36 měsíců činí 104%, tedy při přepočtu na rok (12 měsíců) 34 % ročně (ve formuláři pro standardní informace je uváděn úrok 61,30% ročně, ve smlouvě 54,27%, RPSN je uváděna ve výši 81,80 %, resp. 70%). Takové ujednání je dle názoru soudu ujednáním nejasným a navíc neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba nepřesahovala 10% ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Stejné závěry soud musí uvést i ve vztahu k výši smluvní pokuty 0,1% denně z dlužné částky, což je výše ve spotřebitelských vztazích neodůvodněná a nemravná.
10. Žalobkyně tedy neprokázala řádně uzavření smlouvy ve znění dodatku, a pokud by sou k závěru o uzavření smlouvu dospěl, jednalo by se o smlouvu absolutně neplatnou. Žalovanému proto nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit poskytnutou částku - jistinu ve výši 60 000 Kč. Soud současně zohlednil skutečnost plynoucí z tvrzení žalobkyně, že byla zaplacena částka 55 796,80 Kč. S ohledem na skutečnost, že nebyl prokázán vznik závazkového vztahu a i pokud by k tomu došlo, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu, představovalo plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Pohledávka žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení činí 4 203,20 Kč (60 000 Kč minus 55 796,80 Kč).
11. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku , jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že peníze byly zaslány na účet žalovaného 30. 8. 2019 a 13. 9. 2019. Žalobkyně požaduje úrok z prodlení od 1. 1. 2020 do 1. 6. 2021 v kapitalizované výši a od 15. 6. 2021 v procentuální výši do doby zaplacení, soud proto, žalobě v tomto smyslu vyhověl, sazba zákonného úroku z prodlení se odvíjí od pravidel, které byly účinné k prvnímu dni prodlení.
12. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení (tedy ohledně jistiny ve výši 55 796,80 Kč, smluvní pokuty ve výši 29 608 Kč a ohledně paušálních náhrad nákladů na upomínání ve výši 150 Kč a úroku), neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu tak, že žalované, jež byla v řízení úspěšná žádný nárok nepřiznal, neboť jí žádné náklady řízení ani nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.