Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5462/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2007, č. j. -168, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, č. j. -135, ve výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III, a ve výroku pod bodem II, a rozsudek  Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, č. j. -135, ve výrocích pod body I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2006, č. j. -135, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 269 164,75 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 134 268,45 Kč od 15. 4. 1999 do zaplacení, dále z částky 45 322,50 Kč od 22. 4. 1999 do zaplacení, z částky 82 246,50 Kč od 25. 4. 1999 do zaplacení a z částky 7 322,80 Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 269 164,75 Kč se 172,5% úrokem z prodlení ročně z částky 134 268,45 Kč od 15. 4. 1999 do zaplacení, z částky 45 322,50 Kč od 22. 4. 1999 do zaplacení, z částky 82 246,50 Kč od 25. 4. 1999 do zaplacení a s 5% úrokem z prodlení z částky 7 322,80 Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení, zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení neuhrazené části ceny díla spočívajícího v elektroinstalačních, topenářských a instalatérských pracích, které pro žalobkyni provedla na stavbě tří rodinných domů ve V. n. V., v Č. a v P. 9 – K. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná jako zhotovitel uzavřela se třemi fyzickým osobami písemné smlouvy o dílo na dodávky rodinných domků, na kterých žalobkyně jako subdodavatelka prováděla pro žalovanou uvedené stavební práce; všechny tři domky byly dokončeny a ze strany žalované předány objednatelům a zkolaudovány. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy (smluv) o dílo v ústní formě, jejíž obsah se však nepodařilo přesně zjistit. Dovodil rovněž, že žalobkyně nepochybně „nějaké“ práce pro žalovanou na předmětných akcích prováděla, avšak tvrzení účastníků o kvalitě a rozsahu provedených prací byla zcela protichůdná, přičemž ani z dalších důkazů nebylo možné nic důležitého zjistit. Např. stavební deníky již nebyly k dispozici a podle názoru soudu prvního stupně by ani znalec nebyl s odstupem času schopen určit, jaké konkrétní části předmětných staveb zhotovovala právě žalobkyně. Za tohoto stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že se jedná o výjimečný případ, kdy je možné aplikovat ustanovení (dále jen „ “), podle něhož platí, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li je zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy, a určil, že výše nároku žalobkyně z ústně uzavřené smlouvy o dílo činí vždy polovinu z každé jednotlivě fakturované částky, jejíž úhrady se žalobkyně domáhá.

K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2007,   č. j. -168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při přezkoumání rozhodnutí vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně, a že nějaké další doplňování důkazů tu – zejména z materiálního hlediska – skutečně v úvahu nepřichází. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně všechny provedené důkazy řádně hodnotil ve smyslu zásad stanovených v Určitý význam měly při hodnocení všech důkazů ve vzájemných souvislostech i y, jimiž žalovaná hodlala prokázat existenci písemných kontraktů podepsaných pozdějším předsedou představenstva žalované a také to, že fakturace žalované vycházela z odpovídajících částí těchto listin. Odvolací soud dále přihlédl ke skutečnosti, že žádným úkonem stran nebyla    pro předání díla vymíněna písemná forma, objekty byly dokončeny, předány dalšímu odběrateli a posléze kolaudovány a po delší dobu užívány. U akce V. n. V. žalobkyně disponovala přejímacím protokolem podepsaným v rubrice nazvané „za objednatele“ a dále doložila zprávu o revizi el. zařízení. U dalších akcí však  žalobkyně neunesla důkazní břemeno v tom směru, že by také provedla obvyklé zkoušky [též ve smyslu obchodního zákoníku (dále jen ObchZ“)]. Rozsah a ocenění prací provedených na akci „Č.“ jsou zpochybněny částí projektové dokumentace předložené v řízení žalovanou. U akce P. 9 – K. na druhou stranu žalobkyně prokázala, že na této stavbě dodala a smontovala plynový kotel ústředního topení. Podstatné je také podle závěru odvolacího soudu i to, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že investoři (vlastníci) staveb u žalobkyně žádné plnění samostatně neobjednávali a ani žalobkyni v tomto směru nic nehradili. Odvolací soud se na základě uvedených skutečností ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i v jeho právních závěrech a zejména v tom, že použití ustanovení bylo v tomto výjimečném případě namístě. Podle jeho názoru byl tímto postupem zvolen rozumný způsob vypořádání vztahů stran.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela      o ustanovení ,  a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ]. Pochybení odvolacího soudu shledává v tom, že odvolací soud posoudil žalobu jako jediný nárok žalobkyně, když ve skutečnosti se jednalo o tři samostatné nároky související se třemi stavbami rodinných domků ve V. n. V., v Č. a v P. 9 – K. a nárok žalobkyně nebyl vůbec zjišťován v jednotlivých případech samostatně. Aplikace  by byla podle názoru dovolatelky oprávněná pouze v případě, kdy by byl vlastní nárok zřejmý a nepochybný a šlo pouze o zjištění jeho výše, v dané věci však nebyla existence nároků žalobkyně  zcela nepochybně prokázána, postup obou soudů byl proto v rozporu s právem. Dovolatelka dále poukázala na to, že závěr odvolacího soudu, že předseda představenstva žalované podepisoval smlouvy předložené v řízení, postrádá oporu v důkazním řízení, když z vlastní výpovědi  předsedy představenstva J. K. je zřejmé, že žádné dodatečné dohody nepodepisoval. Ani ostatní y předložené žalobkyní neprokazují oprávněnost jejího nároku. Žalobkyně si písemnosti zhotovovala zcela libovolně, aniž zohlednila již uhrazené zálohy a další platby. Pokud s odstupem doby nelze zjistit přesnější  rozsah prací provedených žalobkyní, pak tato skutečnost by neměla jít k tíži žalované, když odstup doby zavinila žalobkyně. Jestliže soudy odkazovaly na skutečnost, že rodinné domky byly předány jejich investorům a zkolaudovány, pak dovolatelka namítá, že ve skutečnosti mezi žalovanou a investory docházelo k neshodám, včetně reklamací a podání stížnosti. Skutečnosti neodpovídá ani závěr odvolacího soudu, že vrácení faktur žalobkyni bylo odůvodněno jen velmi obecným způsobem, když vrácení všech faktur bylo odůvodněno. Dovolatelka navrhla zrušení  rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Soud prvního stupně i soud odvolací podle jejího názoru při aplikaci postupovaly v souladu s dosavadní soudní praxí, když bylo naprosto zřejmé, že žalobkyně pro žalovanou provedla stavební práce, a je pouze velmi obtížné stanovit jejich rozsah. Soudy obou stupňů se podrobně zabývaly všemi skutkovými tvrzeními obou účastníků řízení, provedly navržené důkazy, a tyto správně zhodnotily. Napadený rozsudek odvolacího soudu je podle jejího názoru správný a má oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009,            kdy nabyla účinnosti novela provedená České republiky (dále jen „ “) jako soud dovolací ( ) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. června 2009.

po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 o. s. ř), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle odst. l může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).

Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, v němž odvolací soud obsahově potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky  269 164,75 Kč se 172,5% úrokem z prodlení ročně z částky 134 268,45 Kč od 15. 4. 1999 do zaplacení, dále z částky 45 322,50 Kč od 22. 4. 1999 do zaplacení, z částky 82 246,50 Kč od 25. 4. 1999 do zaplacení a s 5% úrokem z prodlení z částky 7 322,80 Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).

Dovolání žalované je však podle přípustné ve zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu – tj. ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem i s konstantní judikaturou ohledně ustanovení

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podle něhož došlo mezi stranami k uzavření smlouvy, či smluv o dílo (soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal, na straně 9 odůvodnění svého rozsudku dovozuje, že došlo k uzavření jedné smlouvy, na straně 10 odůvodnění svého rozhodnutí pak vychází z toho, že bylo uzavřeno smluv více) – tento závěr však soud učinil, aniž zjistil, co bylo obsahem  této smlouvy (či smluv), jaký byl její předmět a zda byla sjednána cena díla. Soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud) uzavřel, že žalobkyně provedla „nějaké“ práce.

Takový závěr je však zcela nedostatečný pro to, aby soud mohl žalobkyni přiznat nárok z titulu zaplacení ceny díla.

Aby totiž mohl soud přiznat nárok na zaplacení ceny díla, musí mít zjištěno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, co bylo předmětem této smlouvy a že podle ujednání ve smlouvě, či podle ustanovení § 548 odst. 1 ObchZ vznikl zhotoviteli nárok na zaplacení ceny díla.

Takový závěr nemůže být nahrazen aplikací ustanovení Předpokladem užití ustanovení je totiž situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku.

Pro úplnost dodává, že ani určení výše nároku není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Tato úvaha na základě zjištěných skutečností musí být obsažena v odůvodnění rozsudku.

Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správný.

proto rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání přípustné, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, podle věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, podle zrušil v odpovídajícím rozsahu i  rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

V rozsahu, ve kterém dovolání není přípustné, podle ustanovení a dovolání odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. září 2009

JUDr. Zdeněk  D e s

předseda senátu