Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3635/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „důvodem skončení služebního poměru žalobce k žalovanému v roce 1974 byly okolnosti uvedené v , v platném znění“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od 1.3.1974 „byl přijat do služeb tehdejšího Sboru národní bezpečnosti a byl zařazen do P. p. V. b. P.“. Krátce poté se seznámil s L. O., která „měla styk s kapitalistickou cizinou“; jelikož žalobce „nebyl ochoten známost přerušit“, byl jeho služební poměr ukončen. Ke dni 1.4.1994 byl žalobce přijat do služebního poměru k Policii ČR, avšak i přes řadu jeho „písemných žádostí a osobních jednání u ministra vnitra“ nebyl „právní úkon, kterým byl v roce 1974 propuštěn“, posouzen jako „neplatný z důvodu politické perzekuce“, a proto jeho „znovupřijetí k Policii ČR bylo de facto pojato bez návaznosti na předchozí služební poměr“ a o této skutečnosti nebylo vydáno osvědčení s poukazem na ustanovení , což žalobce „poškozuje v oblasti důchodového zabezpečení, ale i morálního zadostiučinění“. Žalobce je toho názoru, že „nebyl dán žádný důvod k odpírání vydání osvědčení, kterého se domáhal již od počátku roku 1993, a že v daném případě se nejedná o zákonnou lhůtu prekluzívní uvedenou v

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 4.4.2007 č.j. -29 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že „služební poměr žalobce byl ukončen dohodou z důvodu politické perzekuce tak, jak má na mysli ustanovení “, žalobce však „nepožádal řádně ve lhůtě stanovené v cit. zákona, tj. do 1.10.1991, o vydání osvědčení ve smyslu , 5 písm. b) cit. zákona“, a ani „nepodal ve lhůtě stanovené v cit. zák., tj. do 1.4.1993, soudu návrh na určení, že důvodem skončení pracovního vztahu byly okolnosti uvedené v “. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že „obě lhůty mají propadný charakter“, podal žalobce svou žalobu dne 1.3.2004 „více než deset let po uplynutí zákonem stanovené lhůty“, a nezbylo tedy „než tuto žalobu z důvodu prekluze nároku zamítnout“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.1.2008 č.j. -58 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, „že důvodem skončení služebního poměru žalobce k žalovanému v roce 1974 byly okolnosti uvedené v , o mimosoudních rehabilitacích“; a zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 364,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že „služební poměr žalobce byl ukončen z důvodu persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody“, jak má na mysli ustanovení , dospěl však k závěru, že lhůty uvedené v a 3 nemohou být lhůtami prekluzívními, a „takovou okolnost nelze dovodit ani jazykovým či logickým rozšiřujícím výkladem“, neboť, vzhledem k  ustanovení , je odvolací soud toho názoru, že, „má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být v právním předpise výslovně stanoveno“. Žalobce sice uplatnil svůj nárok až 1.3.2004, tedy po uplynutí promlčecí doby, která jako obecná „tříletá promlčecí lhůta uplynula dnem 2.1.1995“, nicméně podle názoru odvolacího soudu „námitka promlčení vznesená žalovaným je neplatná pro rozpor s dobrými mravy“. Je totiž třeba uvážit, že „žalovaná jednající ústředním orgánem státní správy, který sám nezpochybňuje  existenci skončení služebního poměru žalobce z důvodu politické persekuce a postupu porušujícího základní lidská práva, v pravdě jen alibisticky nehodlá uspokojit existující právo žalobce na vydání osvědčení podle zákona“, a že „vznesení námitky promlčení je jen výrazem zneužití práva ze strany státu vůči žalobci, které by bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem žalobcem uplatněného práva na pracovněprávní rehabilitaci, jakož i ve srovnání s jinými policisty sloužícími bez potíží za minulého režimu“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil, když dovodil, že lhůty uvedené v a 3 nejsou propadné. Podle názoru dovolatelky „aby zákonem stanovená konkrétní lhůta mohla být považována za promlčecí, musel by zákon upravující takovou lhůtu výslovně zmínit“, a jestliže „právní předpis stanoví, že nárok lze uplatnit u soudu jen do určitého dne aniž by zmínil promlčení, jde o propadnou lhůtu, neboť logicky vzato uplatnění nároku po uvedeném datu je opožděné“. Podle názoru dovolatelky jsou lhůty uvedené v a 3 prekluzívní, neboť „vůlí zákonodárce zde bylo stanovit jistý časový rámec, zejména z důvodu právní jistoty, ve kterém je možné křivdy minulosti zmírnit či napravit“, a – jak dále zdůrazňuje – „žalobce nebyl jedinou osobou, která požádala o pracovněprávní rehabilitaci po uplynutí zákonem stanovené lhůty“, avšak z důvodu uplynutí této lhůty, „a s ohledem na ukončení činností rehabilitační komise, byly tyto žádosti odmítány“; soudní rozhodnutí pak podle jejího názoru „zakládá neodůvodněné zvýhodnění žalobce vůči těmto již dříve odmítnutým žadatelům“. Žalovaná nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že námitka promlčení představuje zneužití práva ze strany žalované či rozpor s dobrými mravy. Namítá, že „žalobce podal žádost o pracovněprávní rehabilitaci i soudní žalobu více než deset let po uplynutí zákonem stanovených lhůt, a to i přesto, že o existenci věděl a se známým kolegou policistou tuto otázku probíral“, a že pro žalovanou z žádného právního předpisu ani nevyplývá poučovací povinnost vůči žalobci. Protože „žalobce nevyužil bez jakéhokoliv zavinění žalované v zákonem stanovených lhůtách, uvedených v ust. a 3 , svého práva, které s ohledem na prekluzívní charakter těchto lhůt zaniklo“, žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích se za neplatný pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu (dále jen \"pracovní vztah\") z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Podle ustanovení ten, jehož pracovní vztah skončil z důvodů uvedených v , může požádat o vydání osvědčení o tom organizaci, u níž byl v pracovním vztahu, nebo její právní nástupce, a není-li ani nástupce, ústřední orgán, do jehož působnosti by , popřípadě její činnost v době podání žádosti náležela (dále jen „ “). Nežije-li ten, jehož pracovní poměr takto skončil, mohou žádost podat jeho manžel nebo děti.

Podle ustanovení lze žádost podat do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle ustanovení nevydá-li osvědčení do tří měsíců ode dne, kdy žádost obdržela, může osoba uvedená v odstavci 1 podat do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona soudu návrh na určení, že důvodem skončení pracovního vztahu byly okolnosti uvedené v .

S názorem odvolacího soudu, že pokud „u lhůt k a 3 výslovně nestanoví, že uvedená práva zanikají neuplatněním práva ve stanovené lhůtě, nemůže se jednat o lhůtu prekluzívní“, dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustálené soudní judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.11.1998 sp.zn. a stanovisko Pléna Ústavního soudu  ze dne 20. října 1998 sp.zn. ) je v části upravující  oblast občanskoprávních vztahů předpisem občanskoprávním a poměr mezi ním a je poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému; proto je třeba řešit položenou otázku povahy lhůty výkladem  příslušných obecných ustanovení s přihlédnutím k právní teorii. Aby zákonem stanovená konkrétní lhůta mohla být považována za promlčecí, musel by zákon, upravující takovou lhůtu, v souvislosti s úpravou této lhůty výslovně zmínit promlčení. Ačkoli  znění ustanovení o. z. (”... jen v případech v zákoně uvedených”) může vyvolávat opačný dojem, lze tuto tezi  dovodit ze znění o. z., podle kterého se právo promlčí, přičemž v případech ustanovení tohoto zákoníku, upravujících promlčecí lhůty, je promlčení výslovně zmíněno. Pokud pak jiný právní předpis stanoví, že nárok lze uplatnit u soudu (jen) do určitého dne, aniž by zmínil možnost promlčení, jde o propadnou lhůtu, neboť logicky vzato (argument a contrario) uplatnění nároku po uvedeném datu je opožděné. Důsledky této skutečnosti musí jít k tíži osoby takto nárok uplatňující. Později podat žalobu tedy nemůže a, jestliže tak přesto učiní, není to právně relevantní - soud k tomu přihlédne z úřední povinnosti. Přitom si nelze představit jiný důsledek marného uplynutí hmotněprávní lhůty, která není lhůtou promlčecí, než pro osobu oprávněnou nepříznivý, tedy propadnutí nároku (práva). Ustanovení , věty první, o. z. - slova „jen v případech v zákoně uvedených” je třeba chápat jako vyjádření jeho kogentního charakteru, tj. že zánik práva jeho neuplatněním ve lhůtě stanovené zákonem nelze smluvně vyloučit ani ho sjednat tam, kde to zákon nestanoví. Protože se současně z tohoto ustanovení  nepodává, že k zániku práva podle něj dochází jen v případech v zákonech výslovně uvedených, nelze z něj dovodit, že v konkrétním ustanovení upravujícím prekluzi musí být uvedena slova „... jinak nárok zanikne”, i když je to v jiných případech (nikoli však vždy) spíše pravidlem. Posledně citovaná slova  ustanovení o. z. „jen v případech v zákoně uvedených” je třeba vykládat  v tom smyslu - jen je-li to upraveno zákonem, popřípadě vyplývá-li to ze zákona. Může-li tedy oprávněná osoba   podat žalobu v zákonem pevně stanovené lhůtě a neučiní-li tak, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této skutečnosti její právo  zaniklo.

Z výše uvedeného výkladu vyplývá, že lhůta uvedená v ustanovení a 3 je - jak dovodila již výše uvedená judikatura na které ani dovolací soud nemá důvod cokoli měnit - lhůtou propadnou. Zmiňovanými ustanoveními tento restituční zákon sleduje konkrétní účel, totiž zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z období let 1948 – 1989; této tendenci odpovídá na druhé straně zjevná tendence vymezit pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec. Ustanovení a 3, podle kterého může oprávněná osoba uplatnit své nároky u povinné osoby ve lhůtě 6 měsíců, a nevyhoví-li povinná osoba této výzvě do 3 měsíců ode dne podané žádosti, může oprávněná osoba uplatnit tento svůj nárok ve lhůtě dvou let od účinnosti předmětného zákona u soudu,  je tedy nutno interpretovat tak, že učiní-li tak oprávněná osoba později, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této skutečnosti její právo zaniklo.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení část věty za středníkem zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu