Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
6E4DA62337E816B1C1257A4E006513B1.html
HTML · 17.57 KB
No categories available
20 Cdo 4162/2007
U S N E S E N Í
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 4. 4. 2006, č. j. 44 C 159/2004 -67, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 4. 2006, č. j. 44 C 159/2004 -69, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení osobního automobilu A., (uvedený v protokolu o soupisu věcí ze dne 1. 6. 2004 pod položkou č.1; dále jen „předmětné vozidlo“) z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedeného oprávněným P. Ch. proti povinnému O. V., u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 164/2004 , a prováděného soudním exekutorem JUDr. J. T. (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že ke dni 5. 1. 2004 (kdy měla být uzavřena kupní smlouva) povinný nebyl vlastníkem předmětného automobilu (k ukončení jeho leasingu došlo až ke dni 31. 1. 2004), a proto nemohl vlastnictví platně převést na žalobce. Soud tak uzavřel, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, neboť neprokázal vlastnické právo (tj. právo nepřipouštějící ve smyslu § 267 odst. l zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále jen též „o. s. ř. “/ výkon rozhodnutí) k předmětnému vozidlu.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Dle dovolatele se přechod vlastnictví neřídí článkem 6.2 všeobecných smluvních podmínek leasingové společnosti, jak vyvodil odvolací soud, ale dohodou mezi leasingovou společností a leasingovým nájemcem. Podle jeho názoru bylo v řízení před soudem prvního stupně „nade vší pochybnost“ prokázáno, že k ukončení leasingové smlouvy došlo z důvodů prokazatelného zničení předmětného vozidla jako předmětu leasingu. Z potvrzení o ukončení leasingové smlouvy ze dne 1. 9. 2004 vyplývá, že k ukončení leasingové smlouvy ke dni 31. 1. 2004 došlo z důvodů totální škody, nicméně dovolatel má za to, že „ve skutečnosti se tak stalo dříve a to před 5. 1. 2004, kdy vrak jako takový byl leasingovému nájemci vydán k jeho plné dispozici“. Na základě této skutečnosti mohl vlastník vraku platně disponovat s předmětným automobilem jako se svým vlastnictvím a převést jej do vlastnictví žalobce. Dovolatel dále uvádí, že pokud by vycházel ze zjištění, že vlastnické právo k předmětnému automobilu přešlo na leasingového nájemce až ke dni 31. 1. 2004, potom by byl nedostatek oprávnění disponovat s ním (přičemž taková dispozice ani nevyžaduje písemnou formu) „nepochybně ke dni 31. 1. 2004 konvalidován“. K převodu vlastnictví v obou zmiňovaných případech tedy došlo platně dřív, než byl předmětný automobil zapsán do soupisu věcí ze dne 1. 6. 2004. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i závěry soudů obou stupňů. Domnívá se, že v daném případě se nejedná o otázku zásadního právního významu a navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (ve výroku o věci samé, tj. ve výroku I.) rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v ustanovení § 237 odst. l písm. b) nebo c) o. s. ř. o. s. ř. (ve znění do 30. 9. 2009). Protože použití ustanovení § 237 odst. l písm. b) o. s. ř. o. s. ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , která ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž je dovolací soud (včetně jeho obsahového vymezení) vázán (§ 242 odst. 3 , věta první, o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolatel argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, nicméně jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci dovoláním otevřené právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V projednávané věci bylo zjištěno, že povinný O. V. ml. měl na základě leasingové smlouvy (dále jen „smlouvy“) ze dne 25. 4. 2003, uzavřené s K. K., s. r. o., v užívání předmětné vozidlo jako nájemce. Předmětné vozidlo zůstávalo ve vlastnictví pronajímatele, což vyplynulo i z ustanovení v bodě 6.2 smlouvy. Možný převod vlastnického práva z pronajímatele na nájemce byl v tomto bodě upraven tak, že v případě řádného splnění závazků nájemce měla být k převodu vlastnictví uzavřena kupní smlouva. Jiné způsoby ukončení smlouvy upravoval bod 6.1.2 smlouvy, který ale neobsahoval žádnou zvláštní úpravu převodu vlastnického práva. K ukončení leasingové smlouvy došlo ke dni 31. 1. 2004 z důvodu totální škody (bod 6.1.2 smlouvy). Na základě Potvrzení o ukončení leasingové smlouvy ze dne 1. 9. 2004 (č.l. 7) zmocnil pronajímatel předmětného vozidla povinného k převodu vlastnického práva k předmětu leasingu na příslušném registru motorových vozidel na jeho osobu (č.l. 7, 50, 53). Z daného vyplynulo, že k 1. 9. 2004 došlo k finančnímu vypořádání leasingu, tedy k uzavření kupní smlouvy (bod 6.2.3 smlouvy) ohledně „vraku“ havarovaného vozidla. K převodu vlastnictví na žalobce tak mohlo dojít až kdykoli po 1. 9. 2004.
Odvolací soud napadený rozsudek postavil na závěru, že žalobce neprokázal k věcem právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (vlastnictví). I když žalobce tento (právní) závěr zpochybnil, učinil tak způsobem neregulérním. Námitky zpochybňující (právní) závěr odvolacího soudu o neprokázání vlastnického práva k předmětnému vozidlu totiž vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních a závěrech, k nimž však soudy obou stupňů hodnocením provedených důkazů nedospěly. Nesprávnost, případně neúplnost skutkového zjištění soudu lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , případně § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. Užití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. je však podmíněno tím, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. o. s. ř. (což v projednávané věci není). Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu) k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. nezpůsobilý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2002 ). Dovolatel navíc ani žádný z těchto dovolacích důvodů neuplatnil a ačkoli ohlásil důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , pouze polemizuje se závěrem odvolacího soudu o neprokázání jeho vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Tato argumentace je ovšem kritikou samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř. o. s. ř. ) nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu , Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b , odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému podle ustanovení § 146 odst. 3 , § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2 500,- Kč představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1 , § 2 odst. 1 , § 5 písm. d/ , § 14 odst. 1 a § 15 , po snížení o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ) a v částce 300,- Kč představující paušální náhradu podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17.září 2009
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu