Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4642/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců  JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti R – P. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2007, č.j. -74, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů  dovolacího řízení žalobce jeho zástupci, advokátu částku 15.232,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 10. července 2006, č.j.

-50, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna na vlastní náklad objednat v hlavní části H. n. evidenční číslo M. k. E4689, jejichž vydavatelem je obchodní společnost E., a.s., v nejbližším možném vydání na ploše ¼ strany a

o velikosti písma minimálně 12, uveřejnění černobílého inzerátu s tímto textem: „OMLUVA

Obchodní společnosti R-P., spol. s.r.o.,  vydavatel týdeníku R., se tímto hluboce omlouvá M. J. za skutková tvrzení, která o něm uveřejnila v týdeníku R.  dne 10. 11. 2003 na straně 6 v článku „Se Šloufem do I.“. Uveřejněná tvrzení,

- že M. J. byl v U. namočen ve skandálu s pokusem prodat v osmdesátých letech zbraně za miliardu dolarů do embargovaného I.,

- že. M. J. byl v U. dvakrát trestán, za účast na pašování kokainu a falšování směnek a

- že se v politických kuloárech otevřeně mluvilo o tom, že politická část delegace měla domlouvat, co nám I. dají za to, že vypneme vysílání R. S. E. do jejich země, ale přítomnost J. vyvolala spekulace, že by někdo z delegace mohl jednat se Saddámovým režimem o prodeji zbraní,se nezakládají na pravdě a jejich uveřejněním došlo k neoprávněnému zásahu do cti a důstojnosti  M. J.  R.P., spol. s.r.o.“  Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinnou na vlastní náklad objednat v týdeníku E. evidenční číslo M. k. E 8030, jehož vydavatelem je obchodní společnosti E., a.s., v nejbližším možném vydání na ploše ¼ strany o velikosti písma minimálně 12 uveřejnění černobílého inzerátu s  textem omluvy jako ve výroku I.

Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná uhradila žalobci částku 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle (dále jen „ “) Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná jako vydavatelka týdeníku R. uveřejnila dne 10.11.2002  článek s názvem „Se Šloufem do I.“. Předmětný článek byl rekapitulací údajů, které byly uveřejněny již v roce 2000. U prvního žalobního tvrzení soud neshledal neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce, neboť o žalobci již bylo opakovaně publikováno, že byl dvakrát odsouzen, stejně tak i v důsledku čeho se tak stalo, a za co, a že byl i vyšetřován v souvislosti s podezřením s vraždami. Sdělná hodnota informace pro běžnou veřejnost je daleko mírnější, nežli v předchozích případech z roku 2000. Soud konstatoval, že pokud je žalobce takto znám a vnímán v okruhu široké veřejnosti, pouhé neurčité naznačení, že byl namočen v konkrétním skandálu není způsobilé zasáhnout do jeho občanskoprávní sféry. U druhého  tvrzení, že žalobce byl v U. dvakrát trestán za účast na pašování kokainu a falšování směnek konstatoval, že tato skutečnost je pravdivá, a proto ani v tomto směru neshledal neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce. U třetí pasáže konstatoval, že z hlediska gramatického výkladu není pasáž objektivně způsobilá zasáhnout osobnostní sféru žalobce. První část skutkového tvrzení se žalobce netýká vůbec a druhá část uvádí pouze úvahu o spekulacích, které měla přítomnost žalobce vyvolat.

O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2007, č.j. - 74, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že žalovaná je povinna na vlastní náklad objednat v hlavní části H. n., evidenční číslo M. k. 4689, jejichž vydavatelem je obchodní společnosti E., a.s., v nejbližším možném vydání, o velikosti písma minimálně 12, uveřejnění černobílého inzerátu s tímto textem: „Omluva.

Obchodní společnosti R-P., spol. s.r.o., vydavatel týdeníku R., se tímto omlouvá. M. J. za skutková tvrzení, která o něm uveřejnila v týdeníku R. dne 10. 11. 2003, na straně 6, v článku „Se Šloufem do I“. Uveřejněná tvrzení, že M. J. byl v U. namočen ve skandálu s pokusem prodat v osmdesátých letech zbraně za miliardu dolarů do embargovaného I., že M. J. byl v U. trestán za falšování směnek, že se v politických kuloárech otevřeně mluvilo o tom, že politická část delegace měla domlouvat, co nám I. dají za to, že vypneme vysílání R. S. E. do jejich země, ale přítomnost J.  vyvolala spekulace, že někdo z delegace mohl jednat se Saddámovým režimem o prodeji zbraní, se nezakládají na pravdě a jejich uveřejněním došlo k neoprávněnému zásahu do cti a důstojnosti  M. J. R-P.“, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000,- Kč. Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se neztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Odkázal zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2004, č.j. -113, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne

30. června 2005, č.j. -171, a dále i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, č.j. -197.  Konstatoval, že ve svém již zmíněném rozsudku dovodil u prvního tvrzení o spojení žalobce s pokusem ilegálního prodeje zbraní do Í., neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť toto tvrzení žalovaný již tehdy nijak neprokázal a  ani v této souvislosti nenavrhl žádné jiné důkazy. Odvolací soud nesdílí též názor soudu prvního stupně, že užitá formulace „namočen“ v předmětném článku, je z významového hlediska „daleko neurčitější“. V této souvislosti posoudil i třetí uváděné tvrzení o možnosti jednání se Saddámovým režimem o prodeji zbraní ve spojení s osobou žalobce. Poukázal na to, že uvedená konstrukce je sice prokazatelně spekulací, ale současně úvahou, která se odvíjí od nepravdivého výchozího podkladu uveřejněného v prvním žalobním tvrzení, takže ji nelze považovat za oprávněnou. Se soudem prvního stupně se ztotožnil jen v jeho závěru, že tvrzení o účasti žalobce na pašování kokainu v U. nelze považovat za neoprávněný zásah do jeho osobnostní práv, neboť sám žalobce přiznal odsouzení v této věci. V případě „falšování směnek“, kdy žalobce přiznal, že byl odsouzen za „držení cenných papírů“, nelze po významové stránce takováto jednání porovnávat. Vzhledem k prokázanému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného podle a jako přiměřený prostředek shledal omluvu uveřejněnou v prvním ze žalobcem označených periodik, neboť v případě dalšího periodika by šlo již o druhou omluvu. Současně přiznal žalobci částku 50.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle , když první dvě tvrzení již byla žalovanou uveřejněna (v roce 2000), přičemž především v tom soud spatřuje značnou intenzitu neoprávněného zásahu.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 3. května 2007 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 3. července 2007 včasné dovolání, a to do jeho části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení (dále jen „ “) a odkazuje na dovolací důvody podle ustanovení

a b) , když má za to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů odvolacím soudem, který nepřihlédl k tomu, že žalobce je osobou, o které byly difamující skutečnosti zveřejněny legitimně, takže žalobce nemá nárok na příslušnou satisfakci. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v požadavku, aby žalobcem požadovaná omluva byla zveřejněna v jiném periodiku, než ve kterém byl publikován posuzovaný článek. Podle dovolatele omluva, která by byla uveřejněna v periodiku s podstatně vyšším nákladem a s jiným rozsahem čtenářů, by byla zavádějící, takže nejde o legitimní požadavek. Dále se dovolatelka domnívá, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, v čem výrok, že „se v politických kuloárech otevřeně mluvilo o tom, že politická část delegace měla domlouvat, co nám I. dají za to, že vypneme vysílání R. S. E. do jejich země, ale přítomnost J. vyvolala spekulace, že někdo z delegace mohl jednat se Saddámovým režimem o prodeji zbraní“, se měl dotknout osobnostních práv žalobce. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje i v přisouzení náhrady imateriální újmy ve výši 50.000,- Kč, když odvolací soud v této souvislosti neprovedl žádné dokazování. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání žalované se vyjádřil žalobce podáním ze dne 8. srpna 2007, kdy navrhl jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.

Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením a je přípustné podle ustanovení Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v uvedených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.

Z ustanovení vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle , pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení , podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení), resp. nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2).

Podle ustanovení má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 d. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.

Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení , je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.).

Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak

z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Dovolací soud tak pravidelně při svém rozhodování vychází v obdobných případech ze zásady, že  je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.\" To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K tomu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Je pak zřejmé, že odvolací soud z těchto zásad fakticky správně vycházel, když na základě zhodnocení skutkových okolností dospěl k závěru, že popsanými výroky došlo k zásahu do práva žalobce

na ochranu osobnosti, přičemž přiléhavě a zákonu odpovídajícím způsobem vysvětlil  i užitou formu přisouzené satisfakce podle a 2 , stejně jako její míru. Zde je třeba se zvláště zmínit o otázce přisouzené omluvy žalobci, která má být uveřejněna v periodiku odlišném od toho, v němž byly údaje, jež představovaly zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce, uveřejněny.

Jak morální zadostiučinění, tak zadostiučinění relutární sledují cíl přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. relativně sanovat nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. V případě tzv. morálního zadostiučinění musí žalobní petit postižené fyzické osoby znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Shledá-li soud na základě učiněných zjištění, že navržená forma tohoto zadostiučinění je s ohledem na okolnosti daného případu skutečně přiměřená, tj., že je s ohledem na okolnosti případu s to odpovídajícím způsobem vyvážit a zmírnit vzniklou nemajetkovou újmu, pak není důvodu navrženou formu morálního zadostiučinění postižené fyzické osobě nepřiznat. V takovýchto případech proto z tohoto pohledu není důvodu v zásadě úspěšně brojit (jak to činí žalovaná) proti tomu, požaduje-li postižená fyzická osoba zveřejnění omluvy v jiném periodiku s relativně odpovídající působností, než v tom, v němž byl publikován text představující dotčení osobnostních práv fyzické osoby.

Jestliže tedy v souzeném případě  odvolací soud s přihlédnutím k dané právní úpravě, vzal náležitě v úvahu okolnosti daného případu, pak z hlediska výtek uplatněných žalovanou v dovolání je  třeba napadené výroky považovat za správné

( ). Proto Nejvyšší soud České republiky toto dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem ). Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta prvá ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , s ohledem na výsledek dovolacího řízení, když v něm žalobci vznikly náklady v souvislosti s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření

k dovolání) podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle , ve znění účinné od 1.9.2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů

za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").

Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 25.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 12.500,- Kč.

upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a

na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny ( ). K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč ( ve znění ). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 12.800,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobce, představována částkou 15.232,- Kč ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. září 2009

JUDr. Pavel  Pavlík, v. r.

předseda senátu