Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2819/2008

ROZSUDEK

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5.712,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně, která je menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti – domu v P., se domáhala, aby  žalované, většinové spoluvlastnici domu vykonávající jeho správu, byla uložena povinnost předložit jí doklady o hospodaření se společnými nemovitostmi.

Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. října 2007, č. j. -639, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2007, č. j. -649, a ze dne 29. listopadu 2007, č. j. -656, uložil výrokem pod bodem I. žalované povinnost „poskytnout žalobkyni na dobu tří dnůy vztahující se k domu č. 8 v P., v tomto bodě podrobně specifikované pod písm. a) až l), „a to tak, že je na dobu tří dnů předá právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní kanceláři v P., oproti potvrzení o jejich zapůjčení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II. žalobu „co do zbytku“ zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětné nemovitosti, žalobkyně s podílem 11/28 a žalovaná s podílem 15/28. Žalobu posoudil podle („obč. zák.“) a podle obč. zák.  a shledal ji částečně důvodnou.  Konstatoval, že žalobkyně má právo být informována o hospodaření se společnou věcí, které zahrnuje i právo nahlížet do listin k tomu se vztahujících; jde o právo průběžné a trvalé, které lze vykonávat i opakovaně, avšak u soudu je lze uplatnit jen tehdy, je-li prokazatelně rušeno a je v reálných možnostech požadovanéy předložit. Soud neuložil žalované povinnost předložity z let 1997 až 1999, neboť podle jeho skutkového zjištění byly zničeny při zatopení sklepa. Dále konstatoval, že s listinami týkajícími se hospodaření od počátku roku 2000 do 31. 12. 2004 se žalobkyně seznámila; nebylo prokázáno, že by žalobkyni byly některé významnější doklady zatajeny. Žalobkyně využila i možnosti nahlédnout do listin z roku 2005. Pouze ohledně některých smluv a dokladů uzavřel, že tyto konkrétníy žalobkyni předloženy nebyly, a proto žalobě na jejich předložení  vyhověl.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. , -697, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu „na stanovení povinnosti žalované umožnit žalobkyni seznámení se s hospodařením se společnou věcí, tj. domem č. 8 v P., tím, že žalovaná předloží žalobkyni vyúčtování hospodaření se společnou věcí za období let 1997 až 2005 a umožní jí nahlédnout do všech dokladů k vyúčtování se vážícím tím, že je zapůjčí na dobu tří dnů tak, že je předá právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní kanceláři, oproti potvrzení o zapůjčení dokladů, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud konstatoval, že právo žalobkyně seznamovat se s veškerými listinami, které s hospodařením se společnou věcí souvisí, lze u soudu uplatnit jen tehdy, je-li prokazatelně rušeno; výkon tohoto práva nesmí mít šikanózní charakter. Přisvědčil žalobkyni, že žalobu podala (původně) oprávněně, neboť žalovaná jí bránila v realizaci uvedeného práva. Konstatoval, že „žaloba byla vyvolána a počáteční fáze řízení byla soudem vedena pro jednání žalované“. Shrnul však, že dokumentace z let 1997 až 1999 byla zničena a ohledně ní nemohla být žaloba úspěšná. S dokumentací za období od l. 1. 2000 do 31. 12. 2004 byla žalobkyně seznámena, jak vyplývá „ze zápisů o předložení požadovaných listin“ a je to potvrzeno i závěry znalce. Pokud jde o dokumentaci za rok 2005, potvrdila žalobkyně, že se s ní seznámila prostřednictvím správkyně S. Žalobkyně (s výjimkou zničených listin) neprokázala, že by o předložení požádala a že by jí nebylo vyhověno. Za této situace „ztratila žaloba opodstatnění“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o („“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v a b) Uvádí, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci mj. tím, že soud prvního stupně nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu ohledně „zatopení sklepů v obci M. v roce 2004“ a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud zamítl v rozporu s „názorem NS ČR“ i tu část žaloby, v níž soud prvního stupně žalobě vyhověl. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a a na jimi řešenou problematiku v aplikaci na daný případ. Uvádí, že zmíněné judikáty, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , reagují na „otázku souboru listin“ pojímaného nikoliv jako „dokument za dokumentem“, v praxi označeného jako „pasport bytu a domu“. Tvrdí, že její žaloba byla a je oprávněná, stále má právo seznámit se souborem dokumentů o hospodaření s domem tak, že dokumentace jí bude předložena na několik dnů k prostudování včetně případné konzultace se znalci. Pokud soud akceptoval stav, kdy se s řadou listin mohla seznámit toliko v kanceláři právní zástupkyně žalované nebo v soudní kanceláři či u nových správců, došlo k porušení práva na spravedlivý proces;  kromě toho soud nikoliv bezvýznamnou část nákladů řízení, tj. odměnu pro znalce, přesunul na ni, ačkoliv daný stav nezavinila. Nadále se domnívá, že  má právo se seznámit se souborem listin, a v tom jí žalovaná brání. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání po podrobné analýze věci odmítá argumentaci žalobkyně. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu je částečně měnící (pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalobě vyhověno) a částečně potvrzující (ve zbývající části výroku ve věci samé). Dovolání proti měnící části je přípustné podle , není však důvodné. Ve zbývající části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ). Proto dovolací soud nemůže přihlížet k námitkám skutkovým ani k vadám řízení, které by nebylo možno zahrnout pod dovolací důvod uvedený v

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně především v části, ve které byla žaloba zamítnuta pokud šlo o doklady z let 1997 až 1999; zamítnutí se opíralo o skutkové zjištění, že tytoy byly zničeny a tedy je již nelze vydat. Skutkové námitky, které dovolatelka vznáší, však nemohou vést k prohlášení této části výroku za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, a dovolání v této části tak nemůže být přípustné; přitom samotnou okolnost, že nelze uložit předložení, resp. umožnění nahlédnout do  dokladů, které již neexistují, považuje dovolací soud za nespornou. Proto je dovolání v této části nepřípustné.

Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba týkající se předložení (některých) jiných dokumentů než za léta 1997 až 1999. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně neprokázala, že žalovanou o předložení těchto dokumentů požádala a že jí žalovaná nevyhověla. Podle něj právo nahlížet do veškeré dokumentace vztahující se k předmětu spoluvlastnictví je právem „průběžným a trvalým“, které lze vykonat i opakovaně. Nicméně právo nahlížet do dokumentace (stejně jako jiná práva vlastníka) lze uplatnit u soudu až v případě, kdy je prokazatelně rušeno. „Pokud by soud vyhověl žalobě v plném rozsahu s odůvodněním, že žalobkyně má právo nahlížet do listin i opakovaně, a proto je namístě žalobě (vyhovět) za jakýchkoliv okolností (bez ohledu na to, zda žalovaná své povinnosti umožnit nahlížení do listin plní), připouštěl by ve své podstatě šikanózní výkon práva“ (soud prvního stupně však výslovně  neuvedl, že v dané věci o takový případ šlo). Žalobkyně (s výjimkou zničených listin a těch listin, ohledně kterých soud prvního stupně žalobě vyhověl) neprokázala, že by o předložení požádala a že by jí nebylo vyhověno. Tato skutková zjištění a navazující právní názor převzal i odvolací soud (str. 6 jeho rozsudku dole), a uvedl, že „… provedeným dokazováním bylo bezpochyby a najisto postaveno, že nejméně od roku 2005 uvedené právo žalobkyně není většinovým spoluvlastníkem porušováno, a ani takový stav reálně nehrozí. Žaloba proto ztratila i z tohoto důvodu své opodstatnění …“.

Soudy tedy v této části zamítly žalobu na základě skutkového zjištění, že   žalobkyně o předložení listin řádně nepožádala a že neprokázala, že by takové žádosti nebylo vyhověno. S tímto zjištěním dovolání nepolemizuje; dovolatelka sice upozorňuje na to, že za podmínek, za jakých jí bylyy předloženy, nebylo reálně možné je kvalifikovaně posoudit, nicméně z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává jasný závěr, že dovolatelka má právo požádat znovu o předložení dokladů (dovolací soud dodává: a pořídit si z nich vlastním zařízením kopie), a zatím tak neučinila. V této části tak není nic, co by z napadeného rozhodnutí činilo rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelce je třeba přisvědčit, že má právo na to, aby jí byl předložen „komplexní, věcně a časově související na sebe navazující kompletní soubor listin“ týkajících se hospodaření s nemovitostmi. Ovšem podmínkou pro úspěch žaloby na předložení tohoto souboru je skutkové zjištění, že o předložení takového souboru požádala, a že jí žalovaná nevyhověla. Takové zjištění však soudy neučinily, a proto tato otázka nemůže vést k připuštění dovolání podle . Spoluvlastník má též právo seznámit se s obsahem listin a záznamů týkajících se společné věci (s doklady, o které se vyúčtování opírá); bez tohoto práva by totiž právo žádat vyúčtování správy nemohlo plnit svůj účel. Právo seznámit se s doklady nelze chápat formálně, tedy jako právo na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek. Spoluvlastník spravující společnou věc splní povinnost předložit k vyúčtování doklady tehdy, pokud je předloží za podmínek umožňujících doklady řádně prostudovat, resp. pořídit si opisy či kopie. Může též předložit kopie dokladů (a náklady na jejich pořízení zahrnout do účtování), v tomto případě však musí umožnit porovnání kopií s originály dokladů. Pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování. Ovšem předpokladem pro zkoumání toho, zda spoluvlastník měl možnost realizovat právo na seznámení s dokumenty je zjištění, že o to požádal. Dovolací soud se zabýval otázkou, zda soudy při zkoumání, zda taková žádost žalobkyně tu byla, neměly vzít v úvahu, že žalobkyně se domáhá tohoto předložení v soudním řízení, a to žalobou (a dalšími podáními), která byla žalované straně doručena. Žalobkyně však žádá, aby žalovaná předala dokumentaci „právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní kanceláři“. Taková žádost však nemá oporu v platném právu. Pro nedostatek výslovné úpravy se na vztah mezi spoluvlastníkem spravujícím společnou věc a ostatními spoluvlastníky aplikuje analogicky obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 25. července 2006, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 4453). Proto je třeba místo, ve kterém má být vyúčtování předloženo, určit podle obč. zák., ve kterém se uvádí: „Dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka“. V daném případě nebylo mezi účastnicemi nic ohledně místa předložení sjednáno, a tak je tímto místem bydliště žalované. Žalobkyní formulovanou žádost nelze považovat za řádnou výzvu k předložení vyúčtování, a ostatně i proto  tomuto žalobnímu návrhu nebylo možno vyhovět.

Soud prvního stupně uvedl, žey, ohledně kterých žalobě vyhověl, nebyly dosud žalobkyni předloženy, resp. nebylo prokázáno, že by k předložení došlo. Odvolací soud pak učinil závěr, že „žalobkyně byla seznámena s veškerou dokumentací o hospodaření a o využití společného domu, vyjma podstatné části dokladů z let 1997 až 1999“. Odvolací soud přitom vyšel z prohlášení žalobkyně, učiněného při odvolacím jednání, že se s těmito listinami již měla možnost seznámit. Odvolací soud přitom uznává právo žalobkyně na opakované předložení materiálů, ale i pro tento případ platí jeho zjištění, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně o opětovné předložení požádala. Proto je dovolání v této části sice přípustné podle , není však důvodné.

Dovolání v dané věci směřuje jednak proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jednak napadá výrok o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení soud rozhoduje usnesením ( ). Výrok o náhradě nákladů řízení je z důvodu procesní ekonomie součástí výroku rozsudku (viz též ), nicméně podle konstantní judikatury je přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení posuzována podle ; podle odstavce prvního tohoto ustanovení není dovolání proti takovému rozhodnutí přípustné ani v případě, že odvolací soud výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení změnil. Přípustnost dovolání v této části nelze opřít ani o jiné ustanovení .

Vzhledem k tomu, že dovolání, pokud směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu  není přípustné, dovolací soud je v této části podle věty první a odmítl; v části,ve které přípustné je, dovolání jako nedůvodné zamítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a Náklady představují odměnu advokátky za právní zastoupení žalované v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle , a , ve znění pozdějších předpisů, částku 4.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle , ve znění pozdějších předpisů,  a 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 912 ,- Kč podle , celkem 5.712,- Kč. Lhůta a  místo k plnění vyplývají z a

Proti tomuto rozhodnutí  není  opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně  dne 15. září 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu