Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4333/2008

ROZSUDEK

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně, a to v napadených výrocích I, III, IV a V, v nichž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 392.030,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III), tak jako i o povinnosti náhrady nákladů řízení účastníků vůči státu (výroky IV a V).

Žalobce se původně domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 720.290,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 14. 12. 2001, sp. zn. , byla zamítnuta jeho žaloba na určení vlastnického práva k budově č. p. 25 – objekt bydlení na st. p. č. 27 a pozemku st. p. č. 27 v k. ú. B., obec P., v důsledku čehož musel uvedené nemovitosti na základě žádosti žalované ze dne 25. 3. 2002 vyklidit. Jeho právní předchůdce přitom provedl v předmětném domě v souladu se stavebními předpisy řadu úprav, které nemovitost značně zhodnotily. Žalobce se tedy domáhal zaplacení výše uvedené částky jako náhrady za toto zhodnocení.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně v dané věci provedl nezbytné důkazy, prostřednictvím nichž zjistil skutkový stav v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením skutkového stavu věci. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce a jeho právní předchůdce (JZD Vítězný únor Z.) užívali asi od roku 1966 dotčené nemovitosti, jejichž vlastnicí se dle rozhodnutí soudu v dědickém řízení stala žalovaná. K uplatnění nároku na náhradu za zhodnocení nemovitostí přistoupil žalobce poté, co byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti žalované na určení, že je vlastníkem těchto nemovitostí. V souvislosti s předáním a převzetím nemovitostí dne 15. 11. 2002 byl žalobcem uplatněn nárok na náhradu za zhodnocení těchto nemovitostí v částce 300.000,- Kč. Tento nárok byl odůvodněn technickým zhodnocením nemovitostí dle stavebního povolení a schválené projektové dokumentace na rekonstrukci obytného domu č. p. 25 v B. odborem výstavby a ÚP bývalého ONV v P. pod č. j. Výst/1754/76 ze dne 20. 4. 1976. K uspokojení uplatněného nároku žalovanou mimosoudní cestou nedošlo. Odvolací soud uvedl, že v souzeném sporu žalobce proti žalované uplatnil nárok na náhradu za zhodnocení nemovitostí ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Předmětem sporu je potom vyřešení otázky výše zhodnocení nemovitostí. Tuto otázku soud prvního stupně správně zjišťoval na základě znaleckého posudku. Revizním znaleckým posudkem Ing. K. B. bylo zhodnocení nemovitosti stanoveno částkou 392.030,- Kč. Tato částka se sice neshoduje s původním vyjádřením k výši zhodnocení podaným příslušným stavebním úřadem, z něhož žalobce vycházel při svém návrhu na mimosoudní řešení (ve výši 300.000,- Kč), nicméně přesvědčivě potvrzuje, že tento návrh nešel nad rámec objektivně zjištěných skutečností. Na druhé straně revizní znalecký posudek prokázal neodůvodněnost námitek žalované. Její stanovisko vycházející z toho, že k rekonstrukci objektu č. p. 25 v B. došlo v roce 1976 až poté, co byla nemovitost zdevastována, a že náklady na její uvedení do původního stavu by byly vyšší než náklady vložené do rekonstrukce, nemohou ovlivnit řešení tohoto sporu.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že odvolací soud vyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť nesprávným způsobem aplikoval Výše náhrady podle tohoto ustanovení by měla být stanovena jako rozdíl mezi cenou nemovitosti v době, kdy byla oprávněné osobě vydána, a cenou nemovitosti v době, kdy došlo k jejímu přechodu na stát. Soud prvního stupně však uložil znalci Ing. K. B., aby stanovil cenu zhodnocení nemovitostí, jichž se soudní spor týká, jako rozdíl mezi cenami k 15. 11. 2002 a k 30. 6. 1974. K předání nemovitosti skutečně došlo dne 15. 11. 2002, avšak není jasné, proč soud nechal nemovitost ocenit k datu 30. 6. 1974, neboť k tomuto datu k přechodu nemovitosti na stát nedošlo. Rodiče žalované uzavřeli s manžely Š. trhovou smlouvu dne 22. 5. 1950 a manželé Š. předali nemovitosti družstvu k 16. 11. 1966. Ke dni 30. 6. 1974 již dotčené družstvo osm let užívalo tyto nemovitosti, mohlo dojít ke znehodnocení jejich stavu, a tím i k poklesu jejich hodnoty. Taktéž aplikace na uplatněný nárok žalobce je nepřípadná. upravuje nároky fyzických osob, jejichž nemovitosti, patřící k zemědělským usedlostem, přešly na stát nebo jinou právnickou osobu způsobem uvedeným v citovaného zákona. Předmětný dům se souvisejícími nemovitostmi však na stát ani jinou právnickou osobu nepřešel – v průběhu doby nikdy nedošlo ke změně vlastnických vztahů. Žalovaná se stala vlastnicí tím, že je zdědila po matce. Tento závěr vyplývá i z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 14. 12. 2001, č. j. – 112. Z tohoto důvodu má žalovaná za to, že citovaný zákon nelze na daný případ aplikovat, a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím                                            , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen  , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě  

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání přípustné je, neboť otázka předestřená dovolatelkou nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena a právní posouzení věci soudy nižších stupňů považuje dovolací soud na základě dosavadních výsledků řízení za rozporné s hmotným právem. Otázka zásadního právního významu spočívá v posouzení správnosti aplikace na souzený spor a s tím související problematice stanovení výše zhodnocení nemovitostí.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolatelka však žádné vady řízení nenamítala a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.

Právní posouzení věci není správné, pokud soud použil na danou věc právní předpis, který uvedený vztah neupravuje, nebo použil předpis správný, nesprávně jej však vyložil. Z tohoto hlediska je třeba souhlasit s podřazením nároku uplatněného žalobcem pod režim , neboť z dosavadního řízení zcela jasně vyplývá, že dotčené nemovitosti spadají do rozsahu působnosti citovaného zákona ve smyslu jeho . Stejný závěr ostatně vyplývá i z předchozího soudního řízení vedeného Okresním soudem v Pelhřimově, v němž bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva k totožným nemovitostem aplikací Vlastnické právo mělo totiž v roce 1966 přejít na právního předchůdce žalobce (Jednotné zemědělské družstvo V.) s tím, že jako vlastníci byli v evidenci nemovitostí ke dni 24. 6. 1991 stále vedeni právní předchůdci žalované.

Poněkud jinak je však třeba pohlížet na podřazení žalobcem uplatněného nároku na náhradu zhodnocení dotčených nemovitostí pod ustanovení § 27 odst. 1 citovaného zákona. Odvolacímu soudu je především třeba vytknout, že se v odůvodnění napadeného rozsudku hlouběji nezabýval touto problematikou, když není zcela zřejmé, jakými úvahami byl veden při aplikaci citovaného ustanovení. To tím spíše, že odpověď na tuto otázku nebyla v rozhodování soudů České republiky dosud uspokojivým způsobem vyjádřena. Dovolací soud přitom nesdílí názor, že by závěru odvolacího soudu mohlo být dosaženo tak jednoznačným a pochyb nebudícím způsobem.

Pro zodpovězení otázky, zda na nárok uplatněný žalobcem dopadá , je nutno posoudit, jaký právní vztah mezi účastníky tohoto sporu existuje. Právní předchůdkyně žalované nabyla vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na základě citovaného zákona, a to k 1. 7. 1993, kdy vstoupil v účinnost , jímž byl novelizován právě Osoba, „která byla k 24. 6. 1991 zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí“, se tak stala vlastníkem podle tohoto právního předpisu až ke dni nabytí jeho účinnosti, nikoliv zpětně ke dni 24. 6. 1991. Tento právní závěr byl dovozen již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. . Jinými slovy řečeno, osoby, které byly ke dni 24. 6. 1991 zapsány jako vlastníci v katastru nemovitostí, nabyly vlastnické právo znovu až ke dni 1. 7. 1993 (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. ). To znamená, že v období časově vymezeném přechodem vlastnického práva k nemovitosti podle právních předpisů uvedených v (tedy okamžikem, kdy tyto osoby vlastnické právo pozbyly) až do 1. 7. 1993 nebyly vlastníky těchto nemovitostí. Tehdy jim bylo vlastnické právo obnoveno citovaným ustanovením.

Z právě uvedeného vyplývá, že právní předchůdce žalobce, jenž podle dosavadních výsledků dokazování provedl na dotčených nemovitostech určité úpravy, je provedl jako jejich vlastník, nikoliv jako jejich uživatel. Dovolací soud z toho dovozuje, že na nárok uplatněný žalobcem se nemůže vztahovat , neboť citované ustanovení by na tento nárok mohlo být aplikováno pouze tehdy, jestliže by k úpravám, rekonstrukcím či jiným činnostem na nemovitosti, na niž se vztahoval , došlo až po 1. 7. 1993.

Zbývá tedy vyřešit otázku, zda žalobcem uplatněný nárok nelze podřadit pod jiné ustanovení Již ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. Nejvyšší soud konstatoval, že institut obsažený v citovaného zákona nelze považovat za „institut vydání věci oprávněné osobě.“ Z toho důvodu Nejvyšší soud v témže rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že na nároky mezi bývalými a současnými vlastníky ustanovením dotčených nemovitostí nelze aplikovat téhož zákona. Na tomto právním názoru není, ani v souvislosti se souzeným případem, třeba ničeho měnit. Ustanovení je zvláštním případem narovnání vlastnických vztahů k zemědělskému majetku, kdy se vlastnické právo původních vlastníků neobnovovalo na základě dohody osoby oprávněné s osobou povinnou, nýbrž přímo ex lege. Nicméně podstata ustanovení   i tak zcela odpovídá smyslu a účelu tzv. restitučního zákonodárství. V tomto případě se jednalo o restituci sui generis, kdy vlastnické právo původních vlastníků bylo obnoveno přímo zákonem.

Vždyť byl do vložen jen z toho důvodu, aby byly vyřešeny výkladové nejasnosti ohledně téhož zákonného předpisu v případech, kdy přechod vlastnického práva z původního vlastníka na družstvo (či jinou právnickou osobu) podle příslušných právních předpisů není doložen, družstvo (či jiná právnická osoba) pouze tvrdí, že na něj vlastnické právo přešlo a že z tohoto nedoloženého důvodu věc drží, a ani v evidenci nemovitostí nebyla tato změna zaevidována, přičemž k datu účinnosti byl zapsán jako vlastník původní vlastník nemovitostí.

K tomuto závěru dospěl již Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. (publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních, ročník 2001, svazek 4, pod č. 838/2001 Rs.), v němž bylo dále konstatováno: „Mezi (zákon o půdě) a zákonem ČNR č. (katastrální zákon) vznikla kolize při řešení některých restitučních případů v tom smyslu, že podle zákona o půdě (ve znění před 1. 7. 1993, tj. před novelou provedenou ) měly být z titulu dohodou schválenou pozemkovým úřadem vydány nemovitosti tou povinnou osobou, která nemůže prokázat titul jejich nabytí do vlastnictví, ale věc drží, tomu oprávněnému, který je jako vlastník v evidenci nemovitostí zapsán, a tedy od 1. 1. 1993 již považován za vlastníka, pokud není prokázán opak. Právní vadu, spočívající v tom, že je třeba dohody k tomu, aby nevlastník vydal vlastníkovi předmět jeho vlastnictví, proto odstranila změna zákona o půdě provedená s účinností od 1. 7. 1993 zařazením nového zákona o půdě.“

Na inkorporaci do tak nelze pohlížet jinak, než že se tímto způsobem měla odstranit překážka bránící vydání nemovitostí, na něž citovaný zákon dopadá. Zákonodárce se pak zjevně ve spěchu neubránil určitým nepřesnostem, jak systematickým (zařazením tohoto institutu do části čtvrté zákona), tak i terminologickým (uvedením podmínky zápisu v katastru nemovitostí ke dni 24. 6. 1991, kdy katastr nemovitostí ještě neexistoval). To však nic nemění na skutečném smyslu a účelu dotčeného ustanovení.

Ze stejného důvodu je však nezbytné, aby byl smysl a účel restitučního zákonodárství šetřen ve svém celku. Restituční zákony obecně vycházejí z myšlenky zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období, avšak s minimalizací případů, kdy by v důsledku jejich aplikace mělo dojít k působení křivd nových. I z tohoto důvodu pamatoval zákonodárce při přijímání restitučních předpisů na možné nároky subjektů, které v důsledku těchto předpisů vlastnické právo k dotčeným nemovitostem pozbyly, a to mimo jiné ve formě různých forem náhrad za jejich zhodnocení. Z téhož důvodu Nejvyšší soud konstatuje, že osoba, jež v důsledku nabytí účinnosti pozbyla vlastnické právo k nemovitosti, kterou podstatným způsobem zhodnotila, má nárok na náhradu za toto zhodnocení obdobně, jako jej má osoba povinná podle

Pro účely souzeného sporu Nejvyšší soud proto uzavírá, že na nárok uplatněný žalobcem nemůže být aplikován , nýbrž se na něj obdobně vztahuje téhož zákonného předpisu.

V této souvislosti je však třeba kriticky zhodnotit i způsob stanovení výše tohoto zhodnocení, tak jak k němu v souzené věci dospěl odvolací soud, a to i v případě, že by v úvahu připadala aplikace Jak v zadání znaleckého posudku Ing. P. H. (č. l. 40), tak i v zadání revizního znaleckého posudku (na č. l. 108) soud prvního stupně uvedl, že cena zhodnocení nemovitosti má být stanovena „jako rozdíl mezi cenami k 30. 6. 1974 a k 15. 11. 2002“. Datum 15. 11. 2002 je nepochybně dnem předání nemovitosti právní nástupkyni původních vlastníků, avšak již není zcela zřejmé, proč byl jako druhé referenční datum zvolen den 30. 6. 1974, když i podle již citovaného rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 14. 12. 2001, z něhož jinak soudy obou stupňů vycházely, k přechodu vlastnického práva na právního předchůdce žalobce došlo již dne 16. 11. 1966, tedy dnem vnosu předmětných nemovitostí do JZD Vítězný únor Z. Soud odvolací v odůvodnění napadeného rozsudku jasně konstatoval, že „žalobce a před ním jeho právní předchůdce – JZD Vítězný únor Z., užívali zhruba od roku 1966 nemovitosti“, jejichž zhodnocení žalobce tvrdí. Ze spisového materiálu nelze zcela zřetelně dovodit, k jaké skutečnosti rozhodné pro stanovení výše zhodnocení dotčených nemovitostí mělo v roce 1974 dojít.

Přestože v souzeném sporu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů (viz ), je zřejmé, že srovnání cen dotčených nemovitostí soudy pravděpodobně nevztáhly k okamžiku, kdy mělo být započato s užíváním předmětných nemovitostí právním předchůdcem žalobce (rok 1966), ale k datu pozdějšímu (k 30. 6. 1974).

Takový způsob stanovení výše zhodnocení považuje dovolací soud za nesprávný, neboť při určení zhodnocení nemovitosti je třeba vycházet z její hodnoty v době, kdy započalo její faktické užívání. Jiný závěr by totiž mohl vést až k absurdním situacím, kdy by uživatel nejdříve předmět užívání výrazně znehodnotil, poté zrekonstruoval a následně se domáhal náhrady toho, oč předmět užívání zhodnotil, poměřováno ke stavu v době zahájení rekonstrukce, nikoliv k době započetí užívání. Nepřijatelnost takového závěru je zcela zřejmá. Pro posouzení počátečního stavu dotčené nemovitosti nelze proto brát v úvahu ani okamžik, ke kterému došlo k nabytí vlastnického práva k tomuto předmětu státem, neboť okamžik započetí užívání a okamžik nabytí (přechodu) vlastnického práva se mohou z hlediska časového od sebe lišit.

Z důvodu jiného náhledu na právní posouzení věci Nejvyšší soud uzavírá, že případné zhodnocení nemovitosti je v souladu s obdobnou aplikací na souzený spor třeba posuzovat jako rozdíl mezi stavem nemovitosti v době převzetí (započetí skutečného užívání) právním předchůdcem žalobce (JZD Vítězný únor Z.) a stavem nemovitosti ke dni 1. 7. 1993, tedy okamžiku, kdy právní předchůdkyně žalované nabyla k této nemovitosti opět vlastnické právo.

Dovolací soud tak považoval rozsudek odvolacího soudu za nesprávný ve vztahu k jím provedené aplikaci a interpretaci ustanovení a 3 na souzený spor.

Za těchto okolností postupoval dovolací soud podle , část věty za středníkem, a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, jež dovolací soud vedly ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek podle , věty druhé, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm se bude soud prvního stupně zabývat zejména tím, ke kterému dni došlo ke skutečnému převzetí předmětných nemovitostí právním předchůdcem žalobce (tedy kdy započalo jejich skutečné užívání právním předchůdcem žalobce), a k tomuto okamžiku bude vztahovat porovnání hodnoty nemovitosti a stanovení celkové výše jejího případného zhodnocení. Neopomene přitom právní závěry Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí dovozené, jimiž jsou soudy ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázány.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. září 2009

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu