Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3380/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007 č. j. -85, se ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku

o náhradě nákladů řízení zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou proti žalovanému domáhal zaplacení částky 25.014,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovanému mělo vzniknout užíváním pozemku ve vlastnictví žalobce jako silnice III. třídy, aniž by žalovaný platil úhradu za užívání dotčené nemovitosti v období od 8. prosince 2002 do 12. září 2006.

Rozsudkem ze dne 12. září 2006, č. j. -74, Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 25.014,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalovaný se stal s účinností od dne 1. ledna 2001 vlastníkem komunikace III/1043, mimo jiné i na pozemkové parcele p.č. 269/1 v katastrálním území L. u D. B., která je ve spoluvlastnictví žalobce. Nárok žalobce posoudil podle a násl. (dále jen „o. z.“) jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které vychází z hodnoty nájemného za užívání této pozemkové parcely. Při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel především z obsahu znaleckého posudku soudního znalce V. Při absenci databáze cen za nájem pozemku, užívaného jako komunikace, stejně jako eventuálních nabídek realitních kanceláří, pak pro zjištění tržních cen srovnatelných nájmů nebo porovnatelné oblasti obdobných okresních měst v rozhodném období, použil metodiku výpočtu nájemného jako 10% z ceny pozemku, kterou administrativní metodou stanovil částkou 100,- Kč za m2.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. března 2007, č.j. -85, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, pokud jím bylo vyhověno žalobě v částce 1.784,- Kč s příslušenstvím potvrdil, zatímco

ve zbývající části pak změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 23.230,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se soudem prvního stupněm, že na straně žalovaného vzniklo užíváním dotčeného pozemku bezdůvodné obohacení, avšak odlišně dovodil jeho výši. Konstatoval, že pokud žalobce zakoupil pozemek, na němž je umístěno silniční těleso (přičemž tomu tak bylo již v době této koupě), za cenu cca 7 Kč/m2, je třeba vycházet z této ceny jako základu pro výpočet výše bezdůvodného obohacení (10% z ujednané ceny pozemku), nikoli z ceny, kterou dovodil znalec. Přiznání vyšší částky

by odporovalo dobrým mravům ( – dále jen „o. z.“). Rozpor s dobrými mravy soud shledal v tom, že žalobce koupil za velmi nízkou cenu pozemek, u něhož bylo zřejmé, že jej nelze využívat k zemědělským či stavebním záměrům, právě za účelem zisku spočívajícím ve vydání bezdůvodného obohacení.

Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 6. dubna 2007 a tentýž den nabyl právní moci.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podal žalobce dne 6. června 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “), přičemž vytýká, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvody podle ustanovení a odst. 3 ). Namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu při stanovení výše bezdůvodného obohacení, pokud je podloženo jen volným úsudkem odvolacího soudu a podezřením, že žalobce koupil pozemek ze ziskuchtivosti. Podle konstantní judikatury odpovídá výše bezdůvodného obohacení, vzniklé užíváním cizí věci bez právního důvodu, částce, vynakládané v daném místě i čase na užívání obdobné věci formou tržního nájmu. Musí se však opírat o finanční ocenění prospěchu, který nájemci užíváním věci vznikl, vesměs stanovené posudkem znalce. Dále napadá i použití ustanovení o. z. odvolacím soudem, přičemž v této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2006, sp. zn. . Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 28. června 2007. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a nadále se domnívá, že požadavek žalobce je v celém rozsahu v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje zamítnutí dovolání a žádá o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení , stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením , přičemž je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením a je přípustné podle ustanovení

Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením až 3

a dospěl k závěru, že v této části nelze toto rozhodnutí hodnotit jako správné ( ).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.

Podle ustanovení lze za tam uvedených předpokladů dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Podle § 3 odst. 1 o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Ustanovení § 3 odst. 1 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky

pro použití ustanovení o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. ). ani jiný právní předpis neobsahuje definici pojmu dobré mravy. Tuto definici nelze odvodit ani z o. z. Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Při hodnocení musí být brán zřetel na konkrétní individualizovaný případ a nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2009, sp. zn. ).

V souzené věci důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně byl již zmíněný závěr odvolacího soudu, že žalobce zakoupil dotčený pozemek za nízkou cenu za účelem zisku, což odvolací soud posoudil jako v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.). Pro tento závěr však odvolací soud vyšel pouze z prosté úvahy porovnání skutečnosti za jakou cenu byl pozemek zakoupen a toho, jaký byl podle soudu předpoklad možnosti využití tohoto pozemku. Úvaha soudu o dovozovaném spekulativním úmyslu žalobce při koupi předmětného pozemku však postrádá odkaz na případná konkrétní skutková zjištění, která by odůvodňovala závěr, že žalobcem uplatněný nárok je třeba hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy. Pouhé seznání ceny, za jakou byl pozemek žalobcem zakoupen a úvaha o jeho omezené standardní využitelnosti, k takovému soudu nepostačuje. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v dovoláním napadeném výroku vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ).

Protože tedy napadený rozsudek odvolacího soudu není v této části správný, dovolací soud jej v tomto výroku a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu ve vymezeném rozsahu k dalšímu řízení ( věta za středníkem, odst. 3 ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2009

JUDr. Pavel   P a v l í k , v. r.

předseda senátu