Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2467/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně P. Č., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně P. I. s. r., proti žalovanému Ing. T. W., zastoupenému JUDr. V. V., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2007, č. j. -100, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2007, č. j. -100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. ledna 2007, č. j.   -100, potvrdil rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, č.j. -72, jímž Městský soud v Praze (jsa vázán právním názorem vysloveným v rozsudku ze dne 12. července 2004, č. j. -62, kterým odvolací soud zrušil jeho v pořadí první rozsudek ze dne 17. června 2004, č. j. -47, jímž soud prvního stupně směnečný platební rozkaz zrušil) ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. dubna 2002, č.j. -7.

Odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně - vyšel z toho, že:

1. Dne 29. října 2001 vystavil žalovaný vlastní směnku, kterou se zavázal zaplatit P. I. s. r. o. (dále jen „pozdější úpadkyně“) směnečnou sumu 82.200,- Kč, splatnou 31. října 2001 (dále jen „sporná směnka“);

2. Sporná směnka zajišťovala úhradu smluvní pokuty ve výši 2.275 USD (82.200,- Kč), která byla sjednána pro případ „neplnění některé  podmínky“ smlouvy o členství v T. B. C., ve spojení s Memorandem o dohodě (souhrných podmínkách koupě), uzavřené mezi C. E. LTD (dále jen „společnost“) a Ing. T. W. a PaeDr. J. W. (dále jen „smlouva o členství“);

3. Žalovaný a PaeDr. J. W. neuhradili první platbu dle smlouvy o členství, splatnou 31. října 2001 a dopisem ze dne 5. listopadu 2001, doručeným pozdější úpadkyni téhož dne, od smlouvy o členství odstoupili z důvodu, že „byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání a nebyli upozorněni na právo odstoupit od smlouvy“.

Setrvávaje na závěru obsaženém v usnesení ze dne 12. července 2004, č. j. -62 (jde o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení), podle něhož je smlouva o členství platnou nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud uzavřel, že se žalovanému správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Žalovaný - pokračoval odvolací soud - neprokázal, že by smlouvu o členství (a směnku) podepsal v omylu a za nápadně nevýhodných podmínek, když smluvní strany byly seznamovány postupně „i s jednotlivými ustanoveními následně podepisovaných dokumentů“. Smlouva o členství byla uzavřena na dobu určitou a žalovaný podle ní nabyl členství do roku 2016 a zavázal se zaplatit „propagační cenu a administrativní poplatky“, s tím, že první platba ve výši 2.254 USD byla splatná 31. října 2001. Pro případ neplnění některé z podmínek smlouvy o členství byla sjednána smluvní pokuta, jejíž úhrada byla „kryta“ spornou směnkou.

„Jak správně uzavřel soud prvního stupně, nebylo možno smlouvu na dobu určitou vypovědět ani od ní odstoupit, samozřejmě s výjimkou případu, kdy tak stanoví zákon, popř. bylo-li by tak dohodnuto účastníky“. „V daném případě bylo však stranami dohodnuto, že smlouvu nelze zrušit a žalovaný tedy nemohl od smlouvy odstoupit“.

Výhradu žalovaného, podle níž  sjednanou smluvní pokutu byla oprávněna požadovat společnost a nikoli pozdější úpadkyně, vyhodnotil odvolací soud jako nedůvodnou, když společnost pozdější úpadkyni „zmocnila k vybírání splatných finančních částek“.

Za situace, kdy „směnka byla platně uzavřena, by žalovaný k tomu, aby nebyl povinen platit směnečný peníz, musel prokázat, že nenastaly podmínky pro vznik práva na zaplacení žalované částky“, což „nebylo tvrzeno ani prokázáno“; proto odvolací soud uzavřel, že směnečný nárok uplatněný žalobou je po právu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení (dále jen „ “).

Odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně hmotně právně posoudil platnost předmětné smlouvy“, „nesprávně se vypořádal s otázkou aktivní legitimace ve sporu“ a nesprávně posoudil možnost žalovaného odstoupit od smlouvy o členství.

Dovolatel v prvé řadě zdůrazňuje, že smlouva o členství je neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., když odporuje dobrým mravům. Přitom popisuje okolnosti, za nichž došlo k vystavení směnky, poukazuje na zjevnou nevýhodnost podmínek smlouvy o členství „pro spotřebitele“ - žalovaného a (mimo jiné) upozorňuje, že ujednání, podle něhož spolu s manželkou udělil plnou moc pozdější úpadkyni k jednání jejich jménem se společností (za situace, kdy pozdější úpadkyně zastupuje i společnost), odporuje hmotnému právu.

Dále namítá nedostatek aktivní věcné legitimace pozdější úpadkyně, když „smluvní pokuta, k níž se směnka vztahovala, byla určena k zajištění vztahu mezi žalovaným a společností“.

Konečně akcentuje, že smlouva o členství je smlouvou o tzv. time-sharingu, tj. „koupí pronajatého času existující nemovitosti“. Byť tento smluvní typ „upravila až novela z 1. července 2002“, nelze přehlédnout, že „již v předmětné době bylo součástí českého právního řádu nepřímo i právo Evropské unie, které garantovalo spotřebiteli právo bez jakýchkoliv následků odstoupit v přiměřené lhůtě od předmětných spotřebitelských smluv“. V odvolacím řízení soud zcela pominul, že příslušná směrnice o ochraně spotřebitele - „směrnice Rady EU č. 87/578/EHS z 20. prosince 2005 ( garantující právo odstoupit ve lhůtě 7 dnů od uzavřeného kontraktu)“ - byla součástí našeho právního řádu.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Pozdější úpadkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.

V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. března 2008, č. j. -51, prohlásil konkurs na majetek P. I.  s. r. o. a správkyní konkursní podstaty ustanovil P. Č., která podáním došlým Nejvyššímu soudu 20. února 2009 navrhla [v souladu s ustanovení , o konkursu a vyrovnání], aby v řízení bylo pokračováno a stala se tak účastníkem řízení namísto pozdější úpadkyně.

Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Smlouva o členství, zahrnující i ujednání o smluvní pokutě, byla mezi společností a žalovaným (a jeho manželkou) uzavřena 29. října 2001 a žalovaní od této smlouvy „odstoupili“ dopisem ze dne 5. listopadu 2001; pro další úvahy Nejvyššího soudu je tak rozhodující výklad ve znění účinném před novelou provedenou

Podle ustanovení § 48 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (odstavec 1). Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (odstavec 2).

Podle ustanovení § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Podle ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnu teprve vzniknout, je neplatná.

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „smlouva o členství“, je tzv. nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení obč. zák. včetně toho, že neodporuje obsahu ani účelu , přičemž neshledal ani žádný z důvodů její neplatnosti (jako celku -  srov. ustanovení obč. zák. a argumentaci níže) ve smyslu ustanovení obč. zák.

Opodstatněnou dále Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatele co do nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, založenou na argumentaci, podle níž ačkoli smlouvu o členství (včetně ujednání o smluvní pokutě) uzavřel se společností, směnka byla vystavena ve prospěch pozdější úpadkyně, tj. osoby od společnosti odlišné.

V projednávané věci totiž není pochyb o tom, že sporná směnka byla vystavena ve prospěch pozdější úpadkyně, ani o tom, že důvodem jejího vystavení bylo zajistit splnění povinnosti žalovaného k úhradě smluvní pokuty, sjednané mezi společností a žalovaným pro případ porušení povinnosti dle smlouvy o členství. Skutečnost, že oprávněný z dohody o smluvní pokutě a remitent jsou odlišné subjekty, je totiž z hlediska aktivní věcné legitimace pozdější úpadkyně nevýznamná (k tomu srov. např. mutatis mutandis důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2008, sp. zn. , jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. , odmítl).

Naopak důvodnými Nejvyšší soud shledává výhrady dovolatele vztahující se k jím tvrzenému zániku smlouvy o členství v důsledku odstoupení od smlouvy.

Rozhodnutí odvolacího soudu přitom - v tomto směru - spočívá na závěru, podle něhož „nebylo možno smlouvu na dobu určitou vypovědět ani od ní odstoupit, samozřejmě z výjimkou případů, kdy tak stanoví zákon, popř. bylo-li by tak dohodnuto účastníky“, s tím, že „v daném případě bylo však stranami dohodnuto, že smlouvu nelze zrušit a žalovaný tedy nemohl od smlouvy odstoupit“.

Výše uvedený závěr odvolacího soudu neobstojí již proto, že ujednání zakazující jedné či oběma smluvním stranám (obecně) odstoupit od smlouvy, není ničím jiným, než ustanovením § 574 odst. 2 obč. zák. zapovězenou dohodou, kterou se strany smlouvy vzdávají práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout (k tomu srov. např. v právní teorii Doc. JUDr. Jiří Mikeš, Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., Význam odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí pro vlastnictví třetí osoby, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 9 /2007). V rozsahu ujednání, podle něhož smluvní strany nejsou oprávněny smlouvu „zrušit“, tedy není možné vykládat smlouvu o členství tak, že zakazuje smluvním stranám od smlouvy odstoupit v případech, v nichž to dovoluje zákon (§ 48 odst. 1 obč. zák.). Taková interpretace by nutně musela vést k závěru, že smlouva o členství je v této části neplatná (§ 41 obč. zák.), když z povahy právního úkonu ani z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nelze dovodit, že by zmíněnou část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož žalovaný nemohl od smlouvy o členství odstoupit, jelikož tomu bránila dohoda stran, tak správné není.

Veden výše uvedeným (nesprávným) názorem se pak odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nijak nevypořádal s argumentací žalovaného (viz námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu a protokol o jednání před soudem prvního stupně dne 8. června 2004), podle které mohl od smlouvy o členství odstoupit podle „pravidel a předpisů Evropské unie“ (srov. jeho poukaz na „směrnici rady EU č. 87/578/EHS z 20. prosince 1985“, kterou považoval za součást právního řádu České republiky). V tomto směru tak zůstalo právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení části věty za středníkem a odst. 3 věty první zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Na shora uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že ochrana nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí byla výslovně upravena směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 94/47/ES ze dne 26. října 1994, která byla promítnuta do právního řádu České republiky s účinností od 1. července 2002 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů (a nikoli směrnicí citovanou žalovaným).

Při řešení otázky práva žalovaného odstoupit od smlouvy o členství odvolací soud neopomene zvážit důsledky judikatury Ústavního soudu, představované např. nálezy ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. a ze dne 15. června 2009, sp. zn. .

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2009

JUDr. Petr  G e m m e l

předseda senátu