Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1857/2008

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. -84, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. června 2006, č. j. -46, není přípustné podle a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod uvedený v , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle , který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle vyloučeno (srovnej znění ); při úvahách o přípustnosti dovolání podle proto musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. ).

Bez významu jsou tudíž námitky, jimiž žalovaná vytýká odvolacímu soudu nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci, konkrétně výtky, že nevzal v úvahu její dopis z 9. 11. 2005 a že vyjádřil pochybnosti o obsahu ujednání o smluvní pokutě, aniž provedl, resp. doplnil potřebné dokazování. Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v nemůže přípustnost dovolání v dané věci založit.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky žalované, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením , neboť své rozhodnutí založil na závěru o nemožnosti započtení vzájemných pohledávek, tedy změnil právní náhled na věc, aniž jí umožnil, aby se k němu vyjádřila, popř. předložila nové důkazy, které z pohledu dosavadního náhledu nebyly relevantní; porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení a jeho rozhodnutí je překvapivé.

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází do úvahy toliko v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. ). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a nelze tak jimi založit přípustnost dovolání. Navíc se sluší připomenout, že stěžejní pro právní posouzení dané věci byla otázka, kterou soudy řešily jako otázku prejudiciální. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně založil své rozhodnutí především na závěru, že žalované nevzniklo právo na smluvní pokutu a nemůže tudíž svou pohledávku z titulu smluvní pokuty započíst proti pohledávce žalobkyně na vrácení části kupní ceny. Pokud se teoreticky vyjadřoval k otázce možného zániku žalované pohledávky započtením, činil tak pouze pro úplnost právního posouzení dané věci a na těchto jeho úvahách jeho rozhodnutí nespočívá. Navíc dovolatelka odvolacímu soudu podsouvá názor, který ve skutečnosti nedovodil. Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí nevyjádřil názor, že žalovaná nemohla svou splatnou pohledávku započíst na pohledávku nesplatnou; naopak konstatoval, že v posuzovaném případě by nebylo započtení vzájemných pohledávek možné, neboť žalovaná na splatnou pohledávku žalobkyně započetla svou pohledávku, která nebyla v době jejího úkonu směřujícího k započtení ještě splatná. Tento názor koresponduje se zákonem ( věta druhá obč. zák.) a není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2006).

Způsobilý dovolací důvod uvedený v vystihla žalovaná pouze výhradami, že odvolací soud pochybil při výkladu kupní smlouvy, v níž si účastnice ujednaly smluvní pokutu, dovodil-li, že žalované podle kupní smlouvy nevzniklo proti žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty.

Již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl podle smlouvy kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti jedné ze smluvních stran, tak na následné odstoupení od smlouvy druhou smluvní stranou, a dovodil, že nárok na smluvní pokutu v takovém případě nevznikl, neboť měl (a mohl) vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy, přičemž odstoupení od smlouvy má podle § 48 odst. 2 obč. zák. ten následek, že se smlouva od počátku ruší a zanikají práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy. Navázal tím na svou předchozí judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. , publikovaným v časopise Právní rozhledy č. 4/1999. I v posuzovaném případě je vznik nároku prodávající (žalované) na smluvní pokutu ve výši 3.000.000,- Kč (článek II., bod 3 kupní smlouvy) a ve výši 2,000.000,- Kč, tj. 50% z kupní ceny, kterou kupující (žalobkyně) uhradila ke dni prodlení (článek II., bod 4, věta třetí kupní smlouvy) spojován teprve s odstoupením od smlouvy („…v tom případě /tedy využije-li prodávající práva od smlouvy odstoupit/ vzniká jí nárok na smluvní pokutu…“). Od závěrů, které Nejvyšší soud dovodil ve věci sp. zn. , není důvodu odchylovat se ani v posuzované věci. Protože odvolací soud zmiňované závěry respektoval, nečiní závěr, na němž své rozhodnutí založil, toto rozhodnutí zásadně právně významným.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když náklady, které žalobkyně vynaložila na sepis vyjádření k dovolání, nebyly s přihlédnutím k obsahu tohoto podání shledány účelně vynaloženými. Vzata v úvahu přitom byla i skutečnost, že kupní smlouva, z níž žalovaná dovozovala domnělý nárok na smluvní pokutu, byla koncipována na hranici srozumitelnosti právě zástupcem žalobkyně.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2009

JUDr. Ivana   Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu