Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5382/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 12. 2006, č.j. -153, uložil žalované povinnost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku „byt č. 4, o rozloze 41 m2, IV. kategorie, který je bytem 1+1“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ve 2. patře domu na adrese P., K., umístěném na parcele č. 2889 a zapsaném na LV č. 6171 pro k.ú. S., obec P.; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem označeného domu, že předmětný byt byl dán dne 12. 11. 1964 tehdejším OPBH v P. 5 do užívání J. L., zaměstnanci ČKD P., o.p., že žalované zprostředkovala bydlení u J¨. L. TJ S., u které sportovala, že žalovaná byla v bytě evidována od 1. 3. 1979, že v evidenčním listu ze dne 1. 10. 1979 je již vedena jako uživatelka bytu, že Č.K.D. P., o.p., oznámilo OPBH v P. přípisem ze dne 22. 9. 1979, že úmrtím J. L. (v roce 1979), u něhož bydlela žalovaná v podnájmu, se uvolnil byt s dispozičním právem závodu, že Č.K.D. P., o.p., umožnil žalované užívat byt do 31. 3. 1980, aby si vyřešila svou bytovou situaci, že rovněž souhlasil s prodloužením této lhůty do 31. 12. 1980, že OPBH bylo požádáno, aby do vyřízení celé záležitosti předepisovalo žalované nájemné i ostatní poplatky, že žalovaná uzavřela v roce 1977 manželství s P. P., s nímž v bytě bydlela do roku 1986, kdy se přestěhovali do nového bytu na B., že jejich manželství nefungovalo, a že se v roce 1992 vrátila i s nezletilou dcerou do předmětného bytu, v němž bydlela do roku 1995. Dále vzal za prokázáno, že dne 19. 7. 2001 se žalovaná zúčastnila ustavující schůze D. K., že dne 20. 7. 2001 bylo založeno D. S., na jehož ustavující schůzi přítomna nebyla, že žalobce ji přípisem ze dne 16. 4. 2002 vyzval k vyklizení bytu, což odmítla s tím, že v bytě vedla společnou domácnost s J. L. až do jeho smrti, a poté jej užívala i se svou rodinou, a že  ke dni 8. 3. 2006 měla řádně zaplaceno nájemné a úhrady za služby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný byt byl bytem trvale určeným k ubytování pracovníků Č.K.D. P., o.p.; proto bylo vyloučeno, aby na ni přešlo smrtí J. L. právo osobního užívání bytu ( znění účinném do 31. 12. 1991 /“dále jen „obč.zák. před novelou“/) užívací právo k bytu, nehledě na to, že jejich soužití, které navíc nebylo prokázáno, nemohlo mít povahu společné domácnosti, nebylo-li motivováno úmyslem žít spolu trvale a společně hospodařit. Dále dovodil, že právo nájmu žalované k bytu nevzniklo ani konkludentně (v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994, kdy pro smlouvu o nájmu bytu nebyla stanovena písemná forma), neboť tehdejší pronajímatel neprojevil vůli, kterou by se ztotožnil se všemi podstatnými náležitostmi této smlouvy podle ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „obč.zák. ve znění do 31. 12. 1994“); v této souvislosti poukázal na „rozsudek NS ČR “ a konstatoval, že přijímání plateb za užívání bytu, vystavení evidenčního listu, ani korespondence označující vztah za nájemní, není konkludentním jednáním, které by mohlo založit nájemní vztah. Uzavřel, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu a žalobě na vyklizení vyhověl. Její povinnost k vyklizení nevázal na zajištění bytové náhrady, neboť neshledal žádné skutečnosti, které by její přiznání za použití ustanovení obč.zák. odůvodňovaly.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 6. 2007, č.j. -202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s upřesněním, že se jedná o dům č.p. 603 v P., K.; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, shledal jeho rozsudek věcně správným a k námitce žalované dodal, že výklad § 182 obč.zák. před novelou se ustálil v tom, že seznamy podnikových bytů, které vedly místní národní výbory, měly jen evidenční charakter; s poukazem na  další prokázané skutečnosti (zjištěné z listinných důkazů) přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předmětný byt byl bytem trvale určeným k ubytování pracovníků organizace.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že ,,dovolací důvod spatřuje v ustanovení a 241 odst. 2 písm. a) písm. b), odst. 3 “. Vadu řízení spatřuje především v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, který následně nesprávně zhodnotil“. Namítá, že jeho závěr, že nevedla s J. L. společnou domácnost, je v hrubém rozporu s provedenými důkazy a vyjadřuje přesvědčení, že na ni v souladu s obč.zák. před novelou přešlo užívací právo k předmětnému bytu. Za ,,velmi zásadní argument“ označuje skutečnost, že správce nemovitosti – OPBH s ní od té doby jednal jako s nájemnicí, oslovoval ji tak v korespondenci a požadoval úhradu nájmu. Zpochybňuje rovněž závěr odvolacího soudu, že předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, a namítá, že jej opřel toliko o dva přípisy Č.K.D. P., o.p., že žalobce nepředložil jediný důkaz na podporu svého tvrzení a dovozuje, že jediným právně relevantním důkazem je předložení výpisu ze seznamu podnikových bytů vedený místními národními výbory; takovýto důkaz však předložen nebyl. Uvádí dále, že pokud Č.K.D. P., o.p., souhlasilo s tím, aby byt nadále užívala, není výhrada o omezení tohoto práva na dobu šesti měsíců účinná, neboť tehdejší neznal institut nájmu bytu na dobu určitou. Je toho názoru, že pokud jí Č.K.D. P., o.p., poskytlo byt, stalo se tak výlučně na základě právního úkonu podle obč.zák. před novelou a jí vzniklo užívací právo k bytu na dobu neurčitou. Prostřednictvím dalších uváděných skutečností rovněž napadá závěr odvolacího soudu o tom, že jí konkludentně nevzniklo právo nájmu bytu ani v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 a dovozuje, že je nájemkyní předmětného bytu, neboť vlastník nemovitosti se k ní v rozhodném období choval jako k nájemkyni, ve vyúčtování poplatků a nájemného ji takto označoval, a dokonce jí nabídl předmětný byt k privatizaci. Vyjadřuje rovněž nesouhlas s tím, že nebyly shledány důvody pro to, aby její povinnost k vyklizení bytu byla vázána na zajištění bytové náhrady. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.

Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, podrobně rozvedl důvody, pro které považuje rozhodnutí za správné a namítl, že dovolání není v dané věci přípustné. Závěrem navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) nebo nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle výslovně rovněž dovolací důvod podle a také dovolací důvod podle , jímž brojila proti (neúplně, resp. nesprávně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda  předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, a zda vedla s J. L. společnou domácnost). Jak však bylo již uvedeno výše, jde o důvody nezpůsobilé, které nemohou založit přípustnost dovolání podle

Pokud jde o dovolací důvod podle , dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; s přihlédnutím k právnímu posouzení věci a obsahu dovolání lze dovodit, že napadá především právní závěr odvolacího soudu, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, resp. řešení předběžných otázek (zda předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, zda jí vzniklo právo osobního užívání, resp. právo nájmu konkludentním způsobem), na nichž odvolací soud svůj závěr učinil.

Dovolací soud je toho názoru, že závěr odvolacího soudu o charakteru předmětného bytu jako bytu podnikového, je správný, a že okolnost, aby byl takovýto byt veden v seznamu místního národního výboru, není rozhodná, neboť měla evidenční charakter. Nehledě na to, k přechodu práva osobního užívání bytu na žalovanou po smrti J. L. by nemohlo dojít ani z toho důvodu, že nebyla naplněna podmínka vedení společné domácnosti (viz nezpochybnitelná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel).

Rovněž tak závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly splněny podmínky konkludentního uzavření nájemní smlouvy, odpovídá ustálené judikatuře (srov. nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odvolací soud odkázal, ale dále též např. jeho  rozsudky ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. , a ze dne 22. 3. 2001, sp.zn. , a usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp.zn ).

Pokud jde o námitku dovolatelky, že její povinnost k vyklizení měla být vázána na  základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. na zajištění bytové náhrady, je třeba uvést, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci uvedeného ustanovení, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. ).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle   přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud podle věty první a dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. srpna 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu